CZK
Vařím večeři pro sebe, Péťu a Smolka, které jsem nalákal na příslib parádního zimního dobrodrůža. Ti dva za mnou dnes přijíždí z Čech a zítra jdeme do kilometrové severky Sassolungo. Kamarád Giovanni mi dal tip na cestu, která neměla mnoho let opakování a před dvěma týdny to přelezl italský tým a mělo by to být v podmínce. La Legrima (v překladu slza) je napřímení cesty Via Pichl, ze které po 400 metrech lezení nalézá do osmidélkové tenké, hůře jistitelné ledové linie. Zkrátka překrásná a vážná linie. S touto cestou v hlavě nalézáme za rozbřesku do stěny a valíme lehčími délkami až do poloviny stěny na velkou sněžnou rampu. Lezeme ve třech, takže na štandech je legrace a čas na svačinky…tak to mám rád, hlavně moc nehladovět…nejsme přeci žádný bláznivý alpinisti. Dolézáme na velkou rampu a zblízka vidíme linii La Legrimy. Se slzami v očích vidíme, že ,,Slze” úplně chybí led v první délce, která se dá oblézt, ale i v té druhé, která už se oblézt nedá. Chvilku debatujeme, ale nakonec se shodujeme, že na tuhle linii se vyplatí počkat až bude zas v led místo suché skály. Dolů se nám ale nikomu nechce. Chceme lízt a podívat se na vrchol. Pokračujeme alespoň v klasické letní linii Via Pichl a užíváme si její rozmanité, nekonečné komínové lezení. Po asi patnácti délkách se pomalu stmívá a my se ocitáme na sněhovém žebru ve dvou třetinách stěny, kde si kopeme plošinu na bivak. Po chvilce máme vykopané luxusní orlí hnízdo a celá Val Gardena se pod námi rozsvěcí. Bíp..pípla mi smska od Giovanniho, že vidí naše čelovky ve stěně z údolí a přeje nám ,,Buona notte, amici”. Chumláme se do spacáků, tulíme se, protože je jasná noc a těch -15°C je znát.
Ráno za prvního světla vyrážíme dál. Čeká nás přibližně dalších 15 délek kolmějšího lezení a pak ještě dvě stě výškových po sněhu a něco málo po hřebeni na vrchol. Po dvou délkách stěnového lezení se překvapivě znovu ocitáme v komínech. Všichni tři jsme v létě v Ádru každou chvilku, takže se tohle věčný, s prominutím, prcání nám není cizí. Sice tahle cesta neoplývá žádnými významně těžšími délkami, nicméně takhle v zimě je to hodně délek vyrovnaného a celkem technického, nejistého lezení…zkrátka jsme si dosyta zalezli! Takže slunce v duši a na dlani mráz. Happy jak tři grepy.
Každopádně tuhle cestu vřele doporučuju jak v zimě s bivakem, tak v létě nalehko bez bivaku. Pokud se tam teda vydáš, tak doporučuju si dobře nastudovat a nepodcenit sestup normálkou, páč by se tam dalo ztratit.
Pac a pusu
Danny
