1000 miles 2020 aneb Běžte si smrdět jinam - část 2.

Ledové voda na nohy pomáhá i tentokrát. Kolem mě projíždí Milan s Tomášem a pak i Míra Hruška. Přes Ručičky se dostáváme na Dvoračky a po krátké pauze začínáme sjezd do Dolních Míseček. Z Dolních Míseček stoupáme na Horní Mísečky a chytá nás průtrž. Chvíli se snažíme schovat v lese, ale nakonec jedeme dál, aby se do nás nedala zima. Z Horních Míseček sjíždíme po sjezdovce do Špindlerova Mlýna a čeká nás závěrečné stoupání dnešního dne – na Výrovku. Už je reálné, že se tam dokážeme dostat. Ze Špindlu vyrážíme v 18:45. Těsně nad městem potkáváme fotografa pořadatelů. Od Hříběcí boudy začíná asi nejprudší stoupání. Nejedu, nemá cenu to zkoušet a tak šlapu po svých a kolo tlačím. Jdu si svým tempem a pomalu nechávám kluky za sebou. Tedy Míra s Vojtou už jsou dávno někde vepředu. Opět se blíží známá místa, kde jsem strávil spoustu času během střední a vysoké školy. Taky jsme tu byli loni se ženou a dcerou na dovolené.

Kolem 21:15 se dostávám k bufáči na Rozcestí a Výrovka už je na dohled. Při příjezdu na chatu jsem mile potěšen tím, že je tam už několik Mílařů a jedna Mílařka – Vojta, Míra a Alča a ještě jeden závodník, jehož jméno si bohužel nepamatuji. Bohužel střet s realitou v podobě personálu na Výrovce je velmi nepříjemný, a tak to vypadá, že pokud Milan s Tomášem nedorazí do 22:00, tak zamknou chatu a nechají je bez milosti venku. Dostává se mi rady, že mohou jet třeba na Luční boudu. Nakonec se domlouváme, že jim když tak mohu otevřít klíčem, který máme na klíčích od pokoje. Kluci to ale nakonec stihnou. Za co jsem vděčný, je teplá sprcha.

vzdálenost 89,92 km, čas 14:58:59, čas pohybu 11:05:50, průměrná rychlost 6,0 km/h, průměrná rychlost pohybu 8,1 km/h, 2922 výškových metrů.

Den 6

Ráno se vstáváním moc nespěcháme, protože chceme nakoupit v Peci zásoby, tak nemá cenu budit se v 5. Ještě ve spacáku kontroluji předpověď počasí a jsem potěšen, protože nad KRNAPem má pršet až před polednem. Chyba lávky.

Když v 6:45 vylézám před chatu, prší a odhadem je tak 6°C. Čeká nás prudký a dlouhý sjezd do Pece pod Sněžkou, a tak se radši pořádně oblékám. Jsem opět rád za nové brzdové destičky, bez nich by to bylo o ústa. Do Pece sjíždíme poměrně brzo, a protože se nám nechce čekat na otevření obchodu, děláme celkem velkou chybu a jedeme dál. Po cestě na žádný další obchod nenarazíme. Krkonoše mě také moc nebaví. Dlouhé prudké kopce nahoru a pak zase dolů, se svojí výkonností se moc neprojedu. Křižujeme sjezdovku u Portášek a kolem Janových bud se dostáváme pěkným rychlým sjezdem ke Spálenému Mlýnu. Tam to opět dobře znám, pár metrů stranou má FN Motol chatu, na kterou jezdíme. Začíná obávané stoupání směrem na Pomezní boudy. Až nahoru se ale letos nejede, protože vynecháváme Polsko. Výšlap končí U Kostela (nově Krmelec u Kraví hory). Celkem nerad oslovuji cizí lidi, není mi to příjemné, ale už mám takový hlad, že zkouším klepat na okno hospodské kuchyně, kde vidím kuchaře, jestli nemají alespoň pečivo. Naštěstí mají. Dál pokračujeme s Mírou Hruškou a Alčou Svačinkovou.

Přes Lysečinské boudy a Horní Albeřice se dostáváme do Žacléře. Strašně prší, hospody ještě nejsou otevřené, a tak aspoň nakupujeme potraviny. Doufal jsem, že tu budu moct koupit novou bundu, ale to se také nepovedlo. Už v Peci byl sice Hudy sport, ale otevíral až v 10.

Ze Žacléře jedeme s Mírou a Alča zůstává někde za námi. Opět místy tlačíme i z kopce, protože se nám zdá příliš nebezpečné zkoušet některé úseky sjet.

V Chvalči dostáváme tip na hospodu, kde si dáme konečně něco teplého k jídlu a vyrážíme dál. Když od hospody odjíždíme, potkáváme Alču, která má asi krizi a jde se najíst. Z Chvalče stoupáme po silnici serpentýnami směr Adršpach. Předjíždí nás několik aut, ale podezřelého Superbu Combi v bílé barvě si nevšímám. Při sjezdu do Adršpachu vidím někoho, jak stojí u krajnice a míří na mě mobilem. Je to kamarád Martin Hoffmann, který se prostě rozhodl, že mě přijede podpořit na trať, a tak se sebral z práce a vyjel. Musím přiznat, že mě to dojalo. Zrovna se mi nejelo dobře, a tak mi krátká 5 minutovka hodně pomohla.

Pak se nic zvláštního neděje a v České Metuji se napojujeme na řeku Metuji a jedem podél ní skrze Maršovské údolí až do Velkých Petrovic. Někde v těchto místech dnes poprvé vidím Milana s Tomášem. Vyjíždím v Petrovicích do kopce a u jednoho z domků sedí na trávě Vojta s Mírou a baví se s klukem a holkou, kteří tam bydlí. Nabízí nám nějaké občerstvení a pití. Z kluka se vyklube týmový kolega Milana Hanyka, loňského vítěze Mílí. Dává nám dobrou radu a říká, že za Hronovem jsou nějaké přístřešky, ve kterých se dá dobře přespat. Také nás varuje před jedním moc „pěkným“ kopcem před Hronovem. Docela mě láká dostat se za Hronov, a tak se zvedám s Vojtou a Mírou a pokračuji dál. Kopec opravdu stojí za to. Po sjezdu z něj zase potkávám fotografku organizátorů, která říká, že kluci mi ujeli asi o 5 minut. Potkávám je v Hronově, kde ještě stíháme otevřenou vietnamskou večerku a nakupujeme zásoby na večeři a na ráno. Z Hronova vystoupáme nahoru a potkáváme skvělý přístřešek pod rozhlednou Na Signálu.

Den 7

Budíme se do krásného rána. Dáváme ještě alespoň na chvíli schnout oblečení na sluníčko. Balíme a u toho snídáme. V „našem“ přístřešku se ještě zastavují kluci, kteří spali dole v Náchodě na zahradě nějaké hospody a snídají řízky od večeře.

Předchozí dny pořád přemýšlím, jestli zkusím dojet celou trasu, nebo svoje první Míle ukončím v půlce. Nakonec jsem se rozhodl, že půlka bude stačit. Představa, že jedu ještě jednou tolik, mi přijde nereálná a tak se hlava upíná na cíl 500 ve Františkově.

Přes Jizbice sjíždíme k říčce Olešenka. Tu musíme přebrodit, což bylo v tu chvíli příjemné osvěžení kotníků, ale kdyby byla zima a pršelo, tak by se mi do toho asi nechtělo. Pokračujeme proti proudu říčky do Nového Hrádku, kde se na náměstí stavujeme na pivo a kofolu a nakupujeme zase zásoby jídla.

Z Nového Hrádku pokračujeme dál, až se po nějaké době dostáváme k Šerlišskému Mlýnu. Z něj začínáme stoupání na Velkou Deštnou. Vojta postupně zůstává pozadu, a tak jedem zase s Mírou ve dvou. Při zdolávání Velké Deštné přijde novinka – kroupy. To tu ještě nebylo. Máme toho dost. Někde v těchto místech potkáváme také dobrovolníka z CP1 Dušana, který nás potěšil svou přítomností a čajem. Tatranským. Jako dnešní cíl jsme zvolili České Petrovice a neoficiální podporu u Míry Hůlky. Podle Dušana je to asi 40 km a převážně z kopce. To se ukazuje jako nepříliš přesná informace, respektive toto je nutno přeložit do řeči Mílaře. Jen z kopce to nebylo. Navíc i z kopce člověk musí občas kolo tlačit až nést.

Z Velké Deštné pak pokračujeme po hřebenu cestou, která spíše místy připomíná potok. Nevím, kdo vymyslel, že Orlické hory jsou skvěle jetelné, nebyly.

Konečně přichází Dušanem avizovaný sjezd a skutečně si ho užívám. Už jedu sám, protože Míra mi ujíždí někde před Kunštátskou kaplí. Občas musím zastavit, protože mě začíná zlobit kufr na pravé botě, povoluje se. I materiál mi dává na vědomí, že ta půlka stačí. Celkem svižně, až nečekaně, se dostávám do Klášterce nad Orlicí. Odtud už to do Petrovic není daleko, jen pár kilometrů, ale zadarmo to rozhodně není. Jsem tak unavený, že i malé kopce tlačím. Nakonec vyjíždím z lesa a doufám, že podporu najdu. Naštěstí nelze minout a tak po příjezdu potkávám další závodníky včetně Míry Hrušky, který přijel asi 20 minut přede mnou. Paní domu se mě hned ptá, co si dám k jídlu a nabízí klobásu a pak chleba se sádlem. Beru oboje.

  Budík mám sice tentokrát nařízený, ale znovu ho nepotřebuji. Na odjezdu jsou klasicky Tomáš s Milanem jako první ze skupiny a já se budím o něco dříve, než jsem plánoval. V klidu se tak můžu zabalit, nasnídat a lehce před sedmou vyrazit. Opět na telefonu čtu něco o flákání se, dlouhé cestě před sebou apod. K Danovi se přidává i Štěpán.

Od rána jedeme s Mírou Hruškou ve dvou. Den začíná stoupáním hned od chalupy, kdy jedeme po asfaltu a na vrcholu kopce sjíždíme na louky. Po krátké terénní vložce znovu vjíždíme na asfalt a dorážíme do Mladkova, kde nakupujeme potraviny na poslední den závodu. Míra nakonec také končí v půlce.