Měna
Česká koruna CZK
Euro EUR
Poradíme vám s výběrem
+420 220 920 820(všední dny 08:30 - 16:30)

Nezapomněli jste na něco?

Nákupní košík

Zavřít

V košíku nemáte žádné zboží.

Vzhledem k technické odstávce, upozorňujeme, že objednávky od 31. 07. 2021 v čase od 22:00 h do 8. 8. 20:00 h budou opožděné při expedování. Omlouváme se za komplikace.

1000 miles 2020 aneb Běžte si smrdět jinam - část 2.

Novinky

24. únor 2021

1000 miles 2020 aneb Běžte si smrdět jinam - část 2.

Pokračování cestopisného článku Petra Vaculíka o dálkovém cyklozávodě 1000 miles po hranici České republiky.

Den 5 

Ráno se budím okolním shonem lehce před 6, nakonec jsem spal docela dobře. Jak jsme se předchozí večer domluvili s Dušanem, chystám kolo na výměnu brzdových destiček. A přicházíme na zásadní problém, který mě v důsledku může stát celý závod. Náhradní destičky sice mám, ale pouze na zadní brzdu. A na přední brzdu nic. Po závodě mi dojde, že mi měnili v servisu třmen přední brzdy, a když jsem jim fotil brzdy kvůli destičkám, tak jsem vyfotil pouze tu zadní. Může z toho být pěkný malér, ale podle Dušana by měl být servis v Harrachově, tak snad tam dojedu a pomůžou mi. Znamená to, že hlavně ve sjezdech budu muset jet opatrněji a přední brzdu používat spíš méně.

Ráno, jako velmi milé překvapení, je na CP i Renáta Kaničárová alias Karkulka. Jsem rád, že jí vidím. Byla i na startu.

Z CP, opět povzbuzován na dálku Danem a jeho slovy o flákání se, odjíždím nerad a sám. Tomáš s Milanem jsou opět na cestě asi o hodinu dřív.

Krátce po CP začíná výstup na Hřebínek, který je dost dlouhý a výživný. Pak se chvíli jede po dřevěném chodníku. Dostávám se do míst, která znám hlavně v zimě. Po Štolpišské cestě se dostávám na Čihadla a Knejpu, pak po Kasárenské ke Studánce a po Jizerské silnici na Jizerku. Jak říkám, tuhle cestu důvěrně znám z běžek. Před Jizerkou mě dojíždí Vojta a dál pokračujeme spolu. V osadě Jizerka se zastavujeme na Chatě pod Bukovcem. Poprvé ten den vidím Tomáše s Milanem, ale jsou zrovna na odjezdu. Vojta dává koláč a zmrzlinu, já polívku. Vojta se mě ptá, jestli mi nevadí, když pojede napřed. Nevadí mi to. Pak překvapivě přijíždí autem Štěpán a dává mi papír s údaji o najetých kilometrech pro Milana, který si ho nechal na CP. Do Harrachova mi zbývá 20 km a já doufám, že to přední brzda vydrží. Nic zvláštního se po cestě nestalo, a tak těsně před Harrachovem opět dojíždím Milana s Tomášem. V Harrachově se kluci stavují na jídlo a já se vydávám hledat avizovaný cykloservis. Velké díky do servisu Sport Čermák a milému pánovi v něm. Velmi ochotně mi mění destičky na předním kole a vytrhává mi tím trn z paty.

Pokračuju sám podél Mumlavských vodopádů směrem na Dvoračky. Nějaké jídlo ještě mám, tak plánuji větší zastávku až na Dvoračkách. Mumlava ve mně vyvolává vzpomínky na soustředění thajského boxu s Hanuman Gym Praha někdy v roce 2008.

Ledové voda na nohy pomáhá i tentokrát. Kolem mě projíždí Milan s Tomášem a pak i Míra Hruška. Přes Ručičky se dostáváme na Dvoračky a po krátké pauze začínáme sjezd do Dolních Míseček. Z Dolních Míseček stoupáme na Horní Mísečky a chytá nás průtrž. Chvíli se snažíme schovat v lese, ale nakonec jedeme dál, aby se do nás nedala zima. Z Horních Míseček sjíždíme po sjezdovce do Špindlerova Mlýna a čeká nás závěrečné stoupání dnešního dne – na Výrovku. Už je reálné, že se tam dokážeme dostat. Ze Špindlu vyrážíme v 18:45. Těsně nad městem potkáváme fotografa pořadatelů. Od Hříběcí boudy začíná asi nejprudší stoupání. Nejedu, nemá cenu to zkoušet a tak šlapu po svých a kolo tlačím. Jdu si svým tempem a pomalu nechávám kluky za sebou. Tedy Míra s Vojtou už jsou dávno někde vepředu. Opět se blíží známá místa, kde jsem strávil spoustu času během střední a vysoké školy. Taky jsme tu byli loni se ženou a dcerou na dovolené.

Kolem 21:15 se dostávám k bufáči na Rozcestí a Výrovka už je na dohled. Při příjezdu na chatu jsem mile potěšen tím, že je tam už několik Mílařů a jedna Mílařka – Vojta, Míra a Alča a ještě jeden závodník, jehož jméno si bohužel nepamatuji. Bohužel střet s realitou v podobě personálu na Výrovce je velmi nepříjemný, a tak to vypadá, že pokud Milan s Tomášem nedorazí do 22:00, tak zamknou chatu a nechají je bez milosti venku. Dostává se mi rady, že mohou jet třeba na Luční boudu. Nakonec se domlouváme, že jim když tak mohu otevřít klíčem, který máme na klíčích od pokoje. Kluci to ale nakonec stihnou. Za co jsem vděčný, je teplá sprcha.

Garmin:

vzdálenost 89,92 km, čas 14:58:59, čas pohybu 11:05:50, průměrná rychlost 6,0 km/h, průměrná rychlost pohybu 8,1 km/h, 2922 výškových metrů.

Den 6

Ráno se vstáváním moc nespěcháme, protože chceme nakoupit v Peci zásoby, tak nemá cenu budit se v 5. Ještě ve spacáku kontroluji předpověď počasí a jsem potěšen, protože nad KRNAPem má pršet až před polednem. Chyba lávky.

Když v 6:45 vylézám před chatu, prší a odhadem je tak 6°C. Čeká nás prudký a dlouhý sjezd do Pece pod Sněžkou, a tak se radši pořádně oblékám. Jsem opět rád za nové brzdové destičky, bez nich by to bylo o ústa. Do Pece sjíždíme poměrně brzo, a protože se nám nechce čekat na otevření obchodu, děláme celkem velkou chybu a jedeme dál. Po cestě na žádný další obchod nenarazíme. Krkonoše mě také moc nebaví. Dlouhé prudké kopce nahoru a pak zase dolů, se svojí výkonností se moc neprojedu. Křižujeme sjezdovku u Portášek a kolem Janových bud se dostáváme pěkným rychlým sjezdem ke Spálenému Mlýnu. Tam to opět dobře znám, pár metrů stranou má FN Motol chatu, na kterou jezdíme. Začíná obávané stoupání směrem na Pomezní boudy. Až nahoru se ale letos nejede, protože vynecháváme Polsko. Výšlap končí U Kostela (nově Krmelec u Kraví hory). Celkem nerad oslovuji cizí lidi, není mi to příjemné, ale už mám takový hlad, že zkouším klepat na okno hospodské kuchyně, kde vidím kuchaře, jestli nemají alespoň pečivo. Naštěstí mají. Dál pokračujeme s Mírou Hruškou a Alčou Svačinkovou.

Přes Lysečinské boudy a Horní Albeřice se dostáváme do Žacléře. Strašně prší, hospody ještě nejsou otevřené, a tak aspoň nakupujeme potraviny. Doufal jsem, že tu budu moct koupit novou bundu, ale to se také nepovedlo. Už v Peci byl sice Hudy sport, ale otevíral až v 10.

Ze Žacléře jedeme s Mírou a Alča zůstává někde za námi. Opět místy tlačíme i z kopce, protože se nám zdá příliš nebezpečné zkoušet některé úseky sjet.

V Chvalči dostáváme tip na hospodu, kde si dáme konečně něco teplého k jídlu a vyrážíme dál. Když od hospody odjíždíme, potkáváme Alču, která má asi krizi a jde se najíst. Z Chvalče stoupáme po silnici serpentýnami směr Adršpach. Předjíždí nás několik aut, ale podezřelého Superbu Combi v bílé barvě si nevšímám. Při sjezdu do Adršpachu vidím někoho, jak stojí u krajnice a míří na mě mobilem. Je to kamarád Martin Hoffmann, který se prostě rozhodl, že mě přijede podpořit na trať, a tak se sebral z práce a vyjel. Musím přiznat, že mě to dojalo. Zrovna se mi nejelo dobře, a tak mi krátká 5 minutovka hodně pomohla.

Pak se nic zvláštního neděje a v České Metuji se napojujeme na řeku Metuji a jedem podél ní skrze Maršovské údolí až do Velkých Petrovic. Někde v těchto místech dnes poprvé vidím Milana s Tomášem. Vyjíždím v Petrovicích do kopce a u jednoho z domků sedí na trávě Vojta s Mírou a baví se s klukem a holkou, kteří tam bydlí. Nabízí nám nějaké občerstvení a pití. Z kluka se vyklube týmový kolega Milana Hanyka, loňského vítěze Mílí. Dává nám dobrou radu a říká, že za Hronovem jsou nějaké přístřešky, ve kterých se dá dobře přespat. Také nás varuje před jedním moc „pěkným“ kopcem před Hronovem. Docela mě láká dostat se za Hronov, a tak se zvedám s Vojtou a Mírou a pokračuji dál. Kopec opravdu stojí za to. Po sjezdu z něj zase potkávám fotografku organizátorů, která říká, že kluci mi ujeli asi o 5 minut. Potkávám je v Hronově, kde ještě stíháme otevřenou vietnamskou večerku a nakupujeme zásoby na večeři a na ráno. Z Hronova vystoupáme nahoru a potkáváme skvělý přístřešek pod rozhlednou Na Signálu.

U rozhledny je dokonce ohniště, a tak Vojta neváhá a přináší dřevo. Zkoušíme zapálit oheň a trochu usušit věci. Moc se to sušení sice nedaří, ale kolik závodníků může říct, že večeřelo u táboráku? Místo na spaní je skvělé – sucho, spodní část přístřešku je kryta dřevěnou stěnou, takže na nás nefouká. Na rozhlednu sice ještě chodí občas nějací lidé, ale to mě vůbec nevadí a zase usínám velmi rychle.

Garmin:

vzdálenost 102,95 km, čas 14:08:31, čas pohybu 10:37:09, průměrná rychlost 7,3 km/h, průměrná rychlost pohybu 9,7 km/h, 2471 výškových metrů.

Den 7

Budíme se do krásného rána. Dáváme ještě alespoň na chvíli schnout oblečení na sluníčko. Balíme a u toho snídáme. V „našem“ přístřešku se ještě zastavují kluci, kteří spali dole v Náchodě na zahradě nějaké hospody a snídají řízky od večeře.

Předchozí dny pořád přemýšlím, jestli zkusím dojet celou trasu, nebo svoje první Míle ukončím v půlce. Nakonec jsem se rozhodl, že půlka bude stačit. Představa, že jedu ještě jednou tolik, mi přijde nereálná a tak se hlava upíná na cíl 500 ve Františkově.

Od rozhledny sjíždíme s Mírou do Velkého Poříčí a přes Malé Poříčí po pěkné cyklostezce na kraj Náchoda. Odtud stoupáme do Dobrošova. Trasa vede kolem prvních, ale zdaleka ne posledních, vojenských bunkrů toho dne. Konkrétně míjíme pěchotní sruby Březinka a Lom.

Před Dobrošovem jsou další tři bunkry a za obcí se dostáváme na Jiráskovu chatu. Tam potkáme velmi ochotného kuchaře/číšníka, který nám, ač jsou do otevírací doby ještě asi 2 hodiny, vaří kávu a přináší skvělý borůvkový koláč. Jako vždy, když je možnost, doplním ještě vodu do camelu a pak hromadně vyrážíme do sjezdu.

Přes Jizbice sjíždíme k říčce Olešenka. Tu musíme přebrodit, což bylo v tu chvíli příjemné osvěžení kotníků, ale kdyby byla zima a pršelo, tak by se mi do toho asi nechtělo. Pokračujeme proti proudu říčky do Nového Hrádku, kde se na náměstí stavujeme na pivo a kofolu a nakupujeme zase zásoby jídla.

Z Nového Hrádku pokračujeme dál, až se po nějaké době dostáváme k Šerlišskému Mlýnu. Z něj začínáme stoupání na Velkou Deštnou. Vojta postupně zůstává pozadu, a tak jedem zase s Mírou ve dvou. Při zdolávání Velké Deštné přijde novinka – kroupy. To tu ještě nebylo. Máme toho dost. Někde v těchto místech potkáváme také dobrovolníka z CP1 Dušana, který nás potěšil svou přítomností a čajem. Tatranským. Jako dnešní cíl jsme zvolili České Petrovice a neoficiální podporu u Míry Hůlky. Podle Dušana je to asi 40 km a převážně z kopce. To se ukazuje jako nepříliš přesná informace, respektive toto je nutno přeložit do řeči Mílaře. Jen z kopce to nebylo. Navíc i z kopce člověk musí občas kolo tlačit až nést.

Z Velké Deštné pak pokračujeme po hřebenu cestou, která spíše místy připomíná potok. Nevím, kdo vymyslel, že Orlické hory jsou skvěle jetelné, nebyly.

Tím, že se pohybujeme v blízkosti hranic, potkáváme spoustu bunkrů z opevnění z 2. světové války. Tolik jako za ty dva dny, jsem jich neviděl za celý život. Má to zvláštní atmosféru.

Konečně přichází Dušanem avizovaný sjezd a skutečně si ho užívám. Už jedu sám, protože Míra mi ujíždí někde před Kunštátskou kaplí. Občas musím zastavit, protože mě začíná zlobit kufr na pravé botě, povoluje se. I materiál mi dává na vědomí, že ta půlka stačí. Celkem svižně, až nečekaně, se dostávám do Klášterce nad Orlicí. Odtud už to do Petrovic není daleko, jen pár kilometrů, ale zadarmo to rozhodně není. Jsem tak unavený, že i malé kopce tlačím. Nakonec vyjíždím z lesa a doufám, že podporu najdu. Naštěstí nelze minout a tak po příjezdu potkávám další závodníky včetně Míry Hrušky, který přijel asi 20 minut přede mnou. Paní domu se mě hned ptá, co si dám k jídlu a nabízí klobásu a pak chleba se sádlem. Beru oboje. Míra Hůlka mi pomáhá vyměnit zadní brzdové destičky, které už mají také dost. Dostanu i postel pod střechou a vrcholem večera je možnost usušení mokrého oblečení a teplá sprcha. Sedíme dlouho do večera, kolem půl 10 přijíždí Vojta a po 22. hodině i Milan s Tomášem. V půl 11, po třech panácích a 3 pivech, si musím jít lehnout. Kdybych pokračoval, tak to bude zítra naprosté utrpení a já musím dorazit do Františkova, což je asi 100km. Přijede pro mě Nela. Asi sama. Táňa má být u dědy…nebo ne?

Konečně přichází Dušanem avizovaný sjezd a skutečně si ho užívám. Už jedu sám, protože Míra mi ujíždí někde před Kunštátskou kaplí. Občas musím zastavit, protože mě začíná zlobit kufr na pravé botě, povoluje se. I materiál mi dává na vědomí, že ta půlka stačí. Celkem svižně, až nečekaně, se dostávám do Klášterce nad Orlicí. Odtud už to do Petrovic není daleko, jen pár kilometrů, ale zadarmo to rozhodně není. Jsem tak unavený, že i malé kopce tlačím. Nakonec vyjíždím z lesa a doufám, že podporu najdu. Naštěstí nelze minout a tak po příjezdu potkávám další závodníky včetně Míry Hrušky, který přijel asi 20 minut přede mnou. Paní domu se mě hned ptá, co si dám k jídlu a nabízí klobásu a pak chleba se sádlem. Beru oboje.

Míra Hůlka mi pomáhá vyměnit zadní brzdové destičky, které už mají také dost. Dostanu i postel pod střechou a vrcholem večera je možnost usušení mokrého oblečení a teplá sprcha. Sedíme dlouho do večera, kolem půl 10 přijíždí Vojta a po 22. hodině i Milan s Tomášem. V půl 11, po třech panácích a 3 pivech, si musím jít lehnout. Kdybych pokračoval, tak to bude zítra naprosté utrpení a já musím dorazit do Františkova, což je asi 100km. Přijede pro mě Nela. Asi sama. Táňa má být u dědy…nebo ne?

Garmin:

vzdálenost 85,21 km, čas 12:15:40, čas pohybu 9:28:18, průměrná rychlost 6,9 km/h, průměrná rychlost pohybu 9,0 km/h, 2067 výškových metrů.

 

Den 8

            Budík mám sice tentokrát nařízený, ale znovu ho nepotřebuji. Na odjezdu jsou klasicky Tomáš s Milanem jako první ze skupiny a já se budím o něco dříve, než jsem plánoval. V klidu se tak můžu zabalit, nasnídat a lehce před sedmou vyrazit. Opět na telefonu čtu něco o flákání se, dlouhé cestě před sebou apod. K Danovi se přidává i Štěpán.

  Budík mám sice tentokrát nařízený, ale znovu ho nepotřebuji. Na odjezdu jsou klasicky Tomáš s Milanem jako první ze skupiny a já se budím o něco dříve, než jsem plánoval. V klidu se tak můžu zabalit, nasnídat a lehce před sedmou vyrazit. Opět na telefonu čtu něco o flákání se, dlouhé cestě před sebou apod. K Danovi se přidává i Štěpán.

Od rána jedeme s Mírou Hruškou ve dvou. Den začíná stoupáním hned od chalupy, kdy jedeme po asfaltu a na vrcholu kopce sjíždíme na louky. Po krátké terénní vložce znovu vjíždíme na asfalt a dorážíme do Mladkova, kde nakupujeme potraviny na poslední den závodu. Míra nakonec také končí v půlce.

Od rána jedeme s Mírou Hruškou ve dvou. Den začíná stoupáním hned od chalupy, kdy jedeme po asfaltu a na vrcholu kopce sjíždíme na louky. Po krátké terénní vložce znovu vjíždíme na asfalt a dorážíme do Mladkova, kde nakupujeme potraviny na poslední den závodu. Míra nakonec také končí v půlce.

Chvíli jedeme spolu a pak jedu napřed. Přes les a louky se dostávám do Branné, odkud už mě čeká jen sjezd po asfaltu do Františkova na CP2 a Finish 500. Dokázal jsem to alespoň sem a mám ze sebe radost. Po obří krizi v ČS Švýcarsku a na Nordkapu jsem v to málem už nedoufal. Bude v cíli Nela? Bude tam sama nebo s Táňou? To všechno se mi honí hlavou při klesání k X parku. Když zatáčím z asfaltu do prostoru cíle, vidím obě holky sedět u stolu před restaurací a jsem dojatý (i teď, když to píšu a vybavuji si ty pocity). Dokonce přivezly i naší 40 kilovou rotvajlerku Ebbynku.

V cílové bráně mě vítají dobrovolníci, opět je tu třeba Milanova Gábi a taky koloběžkář Marčáno, který musel bohužel ze závodu odstoupit. Táňa se mi vrhá kolem krku a já jsem fakt rád, že přijely obě. Za následující fotky moc děkuju Marčánovi!

Dobrovolníkům oznamuji svoje rozhodnutí v půlce skončit, a proto posílám ještě jednu povinnou SMS. Předávám navigaci ke stažení záznamu a zdravím se Mírou, který do cíle přijel asi o půl hodiny dříve. Chvíli si povídám s dobrovolníky, sděluji jim bezprostřední dojmy ze závodu. Restaurace brzo zavírá kuchyň, tak se jdu najíst. Celý den mám zvrhlou chuť na kuřecí řízek, hranolky a tatarku. Naštěstí to mají. Pak přijíždí do cíle Milan s Tomášem a já je jdu přivítat a poděkovat za společnost a trpělivost v průběhu závodu.

Chvíli se ještě bavím s dobrovolníky a pak se vydáváme na cestu do Prahy. Tím pro mě závod 1000 Miles Adventure 2020 končí ve smyslu závodění. Ale ty zážitky se mnou budou ještě hodně dlouho a sepsáním tohoto deníku jsem si je zase připomněl a trochu urovnal. Hlavní, co jsem si z celého závodu odnesl, je to, že zkušenost s Mílemi je naprosto nepřenositelná. Ten závod si musíte prožít. Můžete vidět všechny filmy, číst všechny deníky, mluvit se závodníky, dělat dobrovolníka, ale tu realitu vám to ani nepřiblíží.

Na závěr několik poděkování. To největší patří mé ženě Nele. I když jsem ji často Mílemi otravoval, trávil na kole hodně času a v průběhu závodu jsem si stěžoval do telefonu, tak mi byla velkou oporou a díky ní jsem si mohl tento sen splnit. Děkuju!!

Poděkování patří i tátovi. Nejen za odvoz na start, ale za podporu v průběhu celé přípravy. Myslím, že si tím mým nápadem nebyl ze začátku moc jistý, ale pak mi pomáhal celou dobu. Díky!

Další díky patří lidem kolem závodu – organizátorům všechna čest, díky všem dobrovolníkům a lidem kolem trasy, velké díky také na neoficiální podpory na Cínovec, do Křečan a do Petrovic.

No a samozřejmě děkuji také nejčastějším spolujezdcům – Štěpánovi Marečkovi, Milanovi Hosákovi, Vojtovi Prchlíkovi, Alče Svačinkové, Mírovi Hruškovi a Tomáši Habelovi. S těmi jsem na trati potkával nejvíc. Snad se ještě někdy v budoucnu na startu potkáme a dotáhneme to až do cíle.

Za řešení výbavy a dobré rady při výběru spacáku a karimatky děkuju kamarádovi Ondrovi Vackovi z Hanibalu.

 

Na závěr ještě rychlý sumář alespoň základního vybavení:
  • Kolo - Specialized Carve Pro 29 – Je to už trochu stařík, ale drželo krásně. Na jaře předěláno na bezdušové provedení. Spolu s plášti Maxxis Ikon (zadní) a Ardent Race (přední) v nejvyšší specifikaci vynikající a bez defektu.
  • Brašny Acepac – Saddle bag Nylon, Bar roll Nylon, Bar bag Nylon, Fat bottle bag Nylon 2x. Odolaly veškerému dešti.
  • Spacák - Patizon G400 – asi nejlepší kus výbavy, jsem z něj nadšený. Relativně malá česká firma dokázala udělat skvělý produkt.
  • Karimatka - Therm a Rest Prolite Regular 2020 – další velmi povedený nákup.
  • Žďárák – High Point Dry Cover.
  • Bunda do deště – BTwin z Decathlonu, bohužel mojí hloupou chybou padla za vlast, jinak držela pěkně.
  • Čelovka – Fénix HL60R. V případě nutnosti možno použít jako obranu před medvědem. Je to ošklivá a těžká věc. Ale svítí skvěle.
Porovnání produktů zavřít

Zboží bylo přidáno do porovnání produktů.

Poradíme vám
s výběrem

220 920 820(všední dny 08:30 - 16:30)

info@hanibal.cz