CZK
Náš tým byl tvořen Francouzi, Španělem, Portugalcem, Brazilcem, Švédkou, já v zastoupení Česka a třemi psi. Zrovna jsem čekala na balík s 200m nové lajny, takže jsem se ještě rychle jela na poštu. Jako spolupasažéra jsem nabrala Denise, Francouze, co na kole se svým psem, aljašským malamutem Vegou, procestoval celé Španělsko. Protože jsme se ještě stavěli pro materiál, měla celá parta den náskok, takže jsme s Denisem, Vegou a mým psem Falcem dorazili do Portugalska po vlastní ose.
Abychom si odpočinuli od dlouhé cesty a pořádně oslavili příjezd do nové země (nebo aspoň já byla v Portugalsku poprvé). Nenapadlo nás nic lepšího, než napnout novou highline. V lezecké oblasti Reguengo do fetal jsme natáhli krásných 140m. První den jsme celé dopoledne zabrali hledáním vhodného kotvení. Neměli jsme vrtačku, takže jsme vymýšleli přírodní kotvení. Celé odpoledne nám zabralo propojení stran, neměli jsme dron, dokonce ani repku, ale s pomocí jednoho 80m lana a lajny se nám to nakonec podařilo. Večer bylo napnuto, ale my byli vyšťavený, takže jsme si chození nechali na další den. Lajna nebyla zrovna jednoduchá. Docela jsem si zabojovala, ale věděla jsem, že jsem po cestě unavená, takže jsem moc netlačila na pilu. Večer hlásili příchod bouřky, takže jsme se nakonec s Denisem domluvili, že tuhle krásku hned odpoledne zase sundáme. Kolem šesté hodiny večer přišla obrovská bouřka, my jsme jen tak tak sbalily poslední cajky a doběhli do úkrytu. Za deště jsme si pak dopřáli krásných 12 hodin spánku.
Když jsme se konečně vysoukali dalšího rána ze spacáku, vydali jsme se za zbytkem party do Cabo da Roca. Nejzápadnější mys kontinentální Evropy Cabo da Roca, je místo s bohatou historií, krásným majákem a ideální místo pro napnutí highline. Hned první den příjezdu jsme napnuli nádhernou sedmdesátku. Z této lajny mám neuvěřitelné zážitky, kdy jsem měla pocit, že jsem opravdu v propojení se všemi přírodními živly. Lajna vedla na skalisko uprostřed moře, přímo na západ. Když jsem šla, zrovna zapadalo slunce, takže jsem před očima měla obří ohnivý kotouč. Cestou zpátky jsem naopak zase vnímala studený vítr v zádech vanoucí od Atlantiku, vlny pod mými chodidly, bušící v plné síle do skalisek na pobřeží. Oheň, vzduch, voda, země a já. Užila jsem si to naplno, každou sekundu a bylo mi tak báječně, že jsem si dokonce odvážila na trochu freestylu. Moc triků teda zatím neumím a je hodně věcí, ve kterých váhám, ale i za ten malý pokrok jsem byla moc vděčná.
Moje myšlenky však nezůstali dlouho u této lajny. Čekala mě další výzva. Kousek dál na pobřeží jsme totiž natáhli novou 370m highline, která je zároveň tedy i novou nejdelší highline v Portugalsku. Na tuto lajnu jsem měla jednu šanci, protože takovou krásku si samozřejmě chtělo vyzkoušet více lidí a každý dostane svůj čas a prostor, aby mohl testovat svoje limity. Vždycky u takových velkých lajn jsem nervózní, jestli mám na to, to přejít. Když jsem ale na lajnu vlezla, byla jsem sama překvapená, jak lehce se mi šlo. V půlce jsem zažívala pocity, jako kdybych měla mořskou nemoc. Pod chodidly bily vlny oceánu, lajna se ve větru houpala všemi směry. Ale i na tyhle pocity jsem si časem zvykla. Lajnu jsem sice nepřešla, ale ani jsem s tím moc nepočítala, šla jsem si to tam užít a to se povedlo.
V Cabo da Roca jsme strávili něco přes týden a kromě highline, jsem si užila i potulování po pobřezí a objevování pláží.
Další zastávkou naší výpravy byl Cabril, kde jsme strávili poslední dny v Portugalsku. Toto místo je známé ve slacklinovém světě hlavně kvůli báječnému letnímu festivalu. Napnuli jsme hned lajn několik 50m, 90m, 130m a 220m. Nejvíce jsem si užila srandy na devadesátce a na dvoukilu jsem si otestovala, kam až jdou moje limity a také trochu potrénovala na novém popruhu, co už se mnou stihl procestovat jih Evropy. V Cabrilu jsme zůstali pře dva týdny, chodili na highline, trénovali nové triky, vzájemně se motivovali nebo podpořili, když měl někdo špatný den, zpívali, hráli hudbu a smáli se. Já si z našeho výletu odvezla nejen sportovní zážitky, ale také nová přátelství na celý život.
