CZK
Je tu jaro, moje nejoblíbenější období, to znamená že jsem přežil zimu, a to mě těší! Navíc po zdravotních obtížích, které mě trápili minulý rok, zase lezu!
Je duben 2019, už tři roky bydlím v Liberci, místo mé rodné Prahy, a že se mi tu bude líbit, jsem věděl, ale že až tak moc, to jsem netušil. Vlastně i tu zimu jsem tu začal mít rád. Ale teplé letní období zde nabralo ještě lepší feeling. Jaro mám nejraději hned z několika důvodů. Zima je teda taky fajn, asi bych bez ní tenhle příchod jara nedokázal tolik ocenit, mrznutí na štandu, strachy z lavin a zbytečně přemotivovanej Danny, kterej mi dopřává silná dobrodružství, po kterých si říkám, že už to dělat nebudu, jsou zárukou toho že dokážu docenit tu přicházející pohodku! Pobyt venku se stává obecně snesitelnějším, začíná pískovcová lezecká sezona, otevírají se skály, příroda se probouzí a všechno je takové pozitivnější. No a ještě … odkrývají se věci, které jsou přes zimu skryté … holky jsou hezčí, život je sladší.
Minulé roky jsem čas trávil hlavně ve Skaláku a Adršpachu a přilehých oblastech, ale Prachov se mi navštívit nedařilo. Až do teď. Byl jsem tu s Dannym hned 1.4. a od té doby ještě několikrát, většinou za lezením, ale napli jsme tu už jednu hajlajnu, na Krkavčích skalách, a teď jsme tu znova, s plánem natáhnout další směr v centrálu.
Za možnost tu vůbec něco tahat, musím poděkovat Barnasovi, který to vykomunikoval a nastavili se tu určitá pravidla. Krom oznámení plánu něco tahat dopředu, je zakázáno kotvit za stromy a lajna musí vést věž – věž. To nám vyhovuje, přidaná hodnota, nebude to zadarmo!
No, a tak jsme jednoho krásného jarního dne vstoupili do námi zatím jen málo prozkoumaných Prachovských skal. V batohu klasika – cajky na lezení, sváča, dobrá nálada a v plánu nějaký ty místní, no a prej moc hezký populárky. Nemám to slovo rád. Hned po pár ušlých metrech nás uhodí do očí pohled na vykácené údolí mezi Hláskou a Krkavčími skalami – jen se na sebe skoro až telepaticky podíváme a oba přesně víme, na co ten druhý myslí. Holky to bohužel nejsou, i když jsem Lukymu slíbil, že mu nějakou najdu. A on zase na oplátku slíbil, že najde nějakou mně. Říkali jsme si, že dnes třeba nějaký potkáme a pak s nima hrozně zalezem. A pak už to jede. Na rozlez Východní cesta na Kočičí jehlu, Jihovýchodní cesta na Prachovskou jehlu, Čtyřkruhovou variantou na Mnicha a tak. Pro místní kabrňáky asi nic novýho pod sluncem, ale pro nás je to lezecký – jak se to říká? Prej porno. Luky neúprosně tahá jednu krásnou cestu za druhou, já za ním zdatně dolejzám a snažím se dělat, jakože nic, ale v duchu pořád si pořád říkám, že bych to taky tak chtěl umět. Tak snad soon. Těším se na to.
No ale vždy až nahoře na věžích se nám otevírá úplně novej, naopak zase pro většinu místňáků skrytej svět. „Vocaď by to šlo poslat támhle“… „Anebo z Mnicha na Krakonoše“ „Hmm, to je směr“. Plán na následující akci byl jasnej. Ještě zápis do vrcholovky, pár přihřátých selfíček na instáč a balíme to. Holky nikde. Asi to bude tím, že je zrovna dubnový lockdown. Kdo ví.
Neuběhlo víc než pár dní a v úderým týmu Luky, Já, Anče a Kasalski jsme měli naplý první prachovský kilo, a to právě mezi Krkavčími skalami a Hláskou. Tehdy to byl muj nejdelší onsight, ale radost jsem z něj rozhodně neměl. Takhle ten slacklining prostě nemá vypadat. Mnou všudy prostupující strach a neschopnost s ním pracovat se promítá do každého kroku. Byla to obrovská vůle bojovat o onsight nebo jen štěstí? Nevím, nějakým zázrakem jsem nespadl, ale dvakrát příjemný pocit to nebyl. Každopádně od té doby jsem uvnitř sebe začal hledat nový způsob, jak se motivovat a zároveň si tím nezničit zážitek.
Jenže, náš další projekt Dubnová věž – Krakonoš, to není pro kdejaký lezecký máslo. Na Krakonošskou hřebenovku jsme s Lukym museli povolat hustýho (a nezadanýho) slacklinera a horskýho vůdce Dannyho Menšíka. Ten se své role statečně ujal a přes hřeben mě bezpečně převedl. Lano, pár uzlíků – o kterých jsem v životě neslyšel, šup sem, šup tam, tohleto támhleto, elá hop a jsme na věži. V alpským stylu. Kotvení vypadalo už od pohledu dost diskutabilně, ale podle Dannyho bylo tutový. Zase měl pravdu, kluk jedna ušatá. Asi. Každopádně drželo. No a jak to vypadá, když se tři osamělí, krásní a nezadaní hoši vydají do Prachova hledat štěstí? Na to se můžeš podívat níže ve videu. Za ostatní bych jen chtěl dodat: „It still goes, girls!“
Lukáš Černý / Ondra Málek
