Limity

Krása lezení podle mě spočívá ve třech věcech. A právě kombinace těchto tří elementů z něj dělá to, čím pro mě je.

Zaprvé to je jeho variabilita. Miluji lezení v létě, v zimě, v lezečkách, s cepínem, s lanem, bez lana, na skály, na hory. Komplexita našeho „sportu“ je dle mého názoru jednou z největších jeho výhod. Představte si maratonského běžce na startu sprintu nebo sportovního střelce s puškou v ruce. Úzká specializace dává člověku možnost dosáhnout maxima ve svém odvětví, na druhou stranu se ochuzuje o spoustu jiných možností a alternativ. Pokud tedy člověk nezanevře i na méně oblíbené styly lezení, jako je drytooling nebo technické lezení, může se rozvíjet mnoha směry, při kterých se naučí nové věci a bude se posouvat stále dál a dál.

Druhá deviza lezení je pro mě ukryta v propojení s přírodou a čistém kamarádství. Lezení je pro mě z 95 % spjato s přírodou. Umělé stěny nejsou nic pro mě. Vnímám je pouze jako nutné zlo sloužící k tréninku. Na lezení mám rád už i samotnou cestu do skal, kdy se člověk těší a mentálně připravuje na svůj projekt, stejně tak potom rád ve skalách zůstávám přes noc. Spaní v přírodě je pro mě něco, z čeho mohu načerpat energii do dalšího dne.

Neodmyslitelným elementem lezení je pro mě propojení s ostatními lidmi. Nemluvím jen o fyzickém propojení lanem, kdy lezec doslova svěřuje svůj život do rukou svého jističe. Každý jistě chápe, že tento moment by bez důvěry asi nebyl úplně možný. Myslím i mentální propojení. Kamarádství a přátelství, které jsem jinde, než v lezecké partě nezažil. Stalo se vám někdy, že jste svěřili řízení svého auta člověku, kterého jste znali sotva pět minut nebo jste jedli ze společného ešusu s několika „cizinci“? Není to jen otázka slepé důvěry. Za mě je v tom něco víc. Něco, co nás spojuje a dává našim činům vyšší smysl.

Posledním prvkem, který je pro mě v lezení důležitý, je překonávání sama sebe. Pocit, že se mohu neustále zlepšovat a že můj již dosažený cíl je minulostí a zároveň odrazovým můstkem pro cíle budoucí, je k nezaplacení. V tomto svém postoji také vidím ale největší nebezpečí pro budoucnost. Bude mě lezení bavit, i když se má výkonnost začne snižovat a nebudu schopen dosahovat takových výsledků jako v minulosti? To je otázka, kterou si poslední dobou kladu stále častěji a bojím se na ni odpovědět. Na druhou stranu v tom vidím další výzvu. Naučit se mít rád lezení i po pomyslném vrcholu „kariéry“. Myslím, že mi v tom výrazně pomohou první dva výše zmíněné body.

Všechny tyto úvahy pro mě nyní nabývají na důležitosti zvláště ve chvílích, jako jsou tyto, kdy se společnost ocitá na prahu nejistých časů.

Druhým motorem pro přemýšlení je pro mě jistě i nedávná nepříjemná událost, která se mi stala. 12 let lezení, průměrně cca. 120 dnů v roce venku v podstatě bez vážnějšího lezeckého zranění. Tato statistika musela zákonitě jednou prasknout. Pád z posledního kroku jednoho krasového highballu. Roztříštěný kotník a vidina minimálně dvou měsíců bez lezení byla v počátcích mé rekonvalescence jako noční můra. Proč já, co jsem komu udělal? Kde byla chyba? Místo obviňování a hledání výmluv je potřeba začít u sebe. Tentokrát jsem to opravdu přehnal. Moje ctižádost mě vyhnala až za únosnou mez rizika, kterou jsem neměl překročit. Čas ale nejde vrátit zpět. Je tedy možné se pouze ptát, co udělám příště jinak. Jak se k celé věci postavím? Uvidíme… Doufám, že brzy.

Čím dál víc jsem přesvědčen o tom, že klasické lezecké klišé, že limity máme pouze ve své hlavě, není úplně přesné a neplatí vždy a všude. Samozřejmě, lezení je minimálně z 50 procent o hlavě, ale lidské tělo a schopnosti jedince jsou přece jen také jeho nezbytnou součástí. Důležité je, a k tomu vede pouze dlouhá cesta plná úspěchů, ale hlavně neúspěchů, poznat své fyzické a psychické možnosti a schopnosti, skloubit je dohromady a teprve pak jim svůj cíl přizpůsobit. Jistě, příběhy o lidech, kteří si vytyčili nesplnitelný cíl, kterého po dlouhých letech dřiny nakonec dosáhli, zní mnohem lépe. Za mě je však lepší jít postupnou cestou malých realizovatelných krůčků, které je dobré na sebe postupně skládat. Teprve pokud se vydáme touto cestou, limity pro nás přestanou existovat.

Filip
foto: Filip Zaoral, Lukáš Ondrášek, Stanislav Mitáč