Výhled na celé Taury: Ankogel (3 252 m)

Má dobrodružná dušička začínala trpět. Všude kolem hory a já jen konzumuji a konzumuji. Nutně jsem potřeboval vyvážit zážitky, vyčerpat zásoby glykogenu z těla, zároveň vyhnat z hlavy mužskou potřebu výkonu, duši nadopovat divokým závanem svobody a pořádně naložit egu kusem surové přírody.

Ankogel se ukázal jako ideální dobrodružství v rámci rodinné dovolené v údolí Gastein, která probíhala v obvyklém tempu. S ročními dětmi jsou možnosti trochu omezenější, ale stále se dá využít mnoho z obrovského potenciálu tohoto outdoorového ráje. Lanovkou na kopec, tam na ferátku, lezeckou stěnou, pak kafíčko s Kaiserschmarrn, s prcky na dětské hřiště, výhledy, dojetí z nadhledu a mraky fotek. Sem tam nějaká menší túra s nosítkem a hurá na apartmán k hostině. Druhý den lázně, sauny, vířivky. Takhle na střídačku už týden v kuse.

Ankogel je krásný kopec, ideální pro začínající VHT. Hojně navštěvovaný hlavně kvůli lanovkové berličce, která z celkem dlouhého výstupu udělá několikahodinovou procházku. Technicky nenáročný choďák s úžasnými výhledy.

Východ slunce nad horským průsmykem Korntauren

Tchán a švagr naplánovali rychlejší variantu již zmíněnou lanovkou, tedy ze strany městečka Mallnitz (nutno projet vlakovým tunelem), já se rozhodl pro poctivou dřinu od úpatí z městečka Böckstein, možnost jít zcela osamocen byla zajímavým benefitem.

Výstup na vrchol

Vyrazil jsem ve 4 hodiny ráno s tím, že se sejdeme u horní stanice Ankogelbahn kolem deváté a společně vyrazíme k vrcholovému kříži, dobrých 500 výškových metrů. Za svitu čelovky kráčím šumícím údolím, poté zdolávám strmou lesní klikatici, v doprovodu jeleního troubení a bohaté fantazie se dostávám nad hranici kleče. Svítá a já překračuji skalnatý hřeben. Stihl jsem východ slunce, usedám na kámen a z termosky nalévám horké Caro s čekankou. Čekám na to správné světlo pro fotku, rozjímám. Lanovka je už v dohledu a první pohled na mobil nese i první zádrhel. Kluci to dnes na vrchol nestihnou, poslední jízda sezony proběhla včera, takže změna plánu, já zkusím vrchol sám a kluci dají túru přes hřeben směrem k mému nástupu. Když to dobře vyjde, sejdeme se někde při sestupu.

Takže sám. Moje mačky měli kluci v báglu, stejně tak špagát pro sichr. Zkusím tedy, kam až dojdu, zda mne pustí sněhová pole pod vrcholem. Žádný zbytečný risky, už tak jsem dost naplnil touhu po odkrytí civilizační deky a dušička jen plesala. Sněhové pole bylo pěkně přimrzlé, plné starších stop, vrcholový terén rozbitý, dost nestabilní, ale čitelný. Na vrcholku nikdo. Celou cestu nikde nikdo!

Vysoké Taury jak na dlani, Velký Zvoník zářil na obzoru, na druhé straně majestátní Hochalmspitze. Krajina pode mnou byla jak z modelíny, plastické linky se táhly k horizontu a já pocítil touhu zastavit čas. Dopil jsem Caro, posvačil kešu a vydal se stihnout sestup za světla.

Pohled z vrcholu Ankogelu na Grossglockner a výstupovou trasu údolím Anlauftal

Sestupuji rychle, ale obezřetně. Ozývá se mi podkolení šlacha. Přetížení, klasika. Ukousl jsem si o něco větší sousto, než na které jsem měl v tu dobu našlapáno. Houpu se v hůlkách, co to jde, rozhodně ne poprvé. Cesty dolů, jak známo, bolí.

Slunce příjemně hřálo a mě přepadala únava. Přestal jsem spěchat. Nacházím pěkný plácek v závětří, koukám do nebe a dobíjím baterky. Vzbudím se za půl hodiny plný elánu. Kluky míjím zhruba o hodinu a půl, ze sestupu mi hlásí podivné zprávy. Nacházejí osamocený plný batoh, trekingové hole a sušící se flanelovou košili nad srázem – vodopádem. Hrůzné myšlenky, všemožné scénáře.

Došel jsem k onomu místu v lese vysoko nad údolím. Poetická plošinka nad zuřícím živlem, který mizel jako tobogán v hluboké stráni. Snažil jsem se sestoupit podél koryta a za každým kmenem jsem pln strachu čekal, co uvidím. Další sestup byl nemožný, voda začala padat kolmo. Tou dobou už dostala informaci policie, následně horská služba.

S kluky jsme se sešli až na baráku. Doslova smíšené pocity, euforie z horské anabáze, stejně tak domněnky a strach o lidský život. Druhý večer se naše spekulace potvrdily. Paní z Mnichova, 73 let byla nalezena po dlouhém pátrání horské služby a specialistů na canyoning . Hluboko, daleko od onoho poetického, posledního odpočinku. Hořká pachuť sladkých momentů na Ankogelu. Byli jsme nejspíš dva, jenž zde šli onen den sami, bohužel jsme se minuli. Nutí vás to přemýšlet. V jednu chvíli jste úplně všechno a rázem nejste nic, kolik vazeb a pout se asi zpřetrhalo jedním špatným krokem.

Údolí Gasteinu a Berchtesgadesnké Alpy v pozadí

Výlet na ,, jednoduchý“ Ankogel mne obohatil o mnoho zkušeností, těžko vypadne z paměti. Ty emoce a jejich upřímné prožití stojí u mne nad každou obtížností. Být sám v přírodě umocní pocity svobody, ale nese to s sebou samozřejmě i svá rizika. Kdo četl Pita Schuberta (I, II, III), dobře ví. Hledám v sobě cestu, jak nevyhledávat riziko, jak nezvyšovat hranu a přesto cítit naplnění, rovnováhu. Minimálně vím, že příště půjdu raději s parťákem, to největší štěstí na mě totiž stejně čeká doma.

Pokud byste si na takovouto túru sami netroufli, můžete využít služeb certifikovaného horského průvodce UIMLA.