CZK
Tři za Tři | Lezení v Dolomitech
Tři dny – tři těžké sportovní cesty
Každý rok jsem měl pár měsíců dopředu v hlavě rozmyšleno, co se poleze. Na danou cestu jsem se řádně připravoval a systematicky se na ní snažil natrénovat. Letos to bylo jiné. Jednak jsem až do poslední chvíle nevěděl, jestli se pojede. Holt časový pres zapracoval, a nakonec jsem celou akci musel poměrně nešikovně vměstnat mezi dvě jiné. A za druhé jsem vůbec neměl v hlavě jasný plán. Věděl jsem, že bych neměl snižovat laťku, takže nic pod řekněme 7b nepřicházelo v úvahu, ale na druhé straně jsem si lezení chtěl i trochu užít. Ne že bych si třeba Cestu přes rybu neužil, ale prostě jsem chtěl tak trochu vypnout a neřešit v každé délce, jestli se zabiju nebo jestli to ten frend z deseti metrů vydrží. Výsledkem mých úvah bylo zjištění, že letos se žádné věhlasné cesty nepolezou. Vymyslel jsem proto tak trochu náhradní výzvu. Co takhle vylézt za tři dny tři těžké sportovní cesty v co nejlepším stylu?
400 metrů dokonalého dolomitského vápence
Plán byl najednou na světě, a tak stačilo nakopnout káru a jelo se. Po nočním přejezdu jsme zakotvili na parkále za městečkem Selva a téměř ve stoje usnuli. Ráno nás probudil výhled na naši dnešní výzvu. Hora Monte Steviola nabízí 400 metrů dokonalého dolomitského vápence. Prostředkem její jižní stěny se vine cesta Via Mirko 7b+. Kolem osmé hodiny nalézám do první délky. Prvních zhruba 200 metrů je rozehřívacích. Užíváme si relativně kvalitní skálu a hlavně tu spoustu nýtů. Expresky na sedáku vždy ubývají jedna radost. První vážnější lezení vychází na Matěje. Úvodní bouldřík v 7a délce hravě překonává a valí na štand.
První díl skládanky
Mě čeká převislé vytrvalostní 7a+. Snažím se lézt co nejrychleji a šetřit síly. Kolem poledne se dostáváme pod klíč celé cesty. Před námi je traverz nad velkým převisem. Klasa 7b+ říká, že to asi úplná procházka nebude. Po rychlé občerstvovací pauze se do toho pouštím. První půlka jde celkem snadno. Vždy několik nepříjemných temp a relativně dobrý odpočinek. Když se přehoupnu přes hranku, nemůžu najít další postup. Přebírám špatné díry, klepu, síla ubývá. V tom mě to napadne, malá jebka na levou a poskok pravačkou do jakžtakž díry. To by ještě šlo. Přískok levou do díry mě však školí a já s řevem padám. Po chvíli vyrážím znova do boje. Tentokrát si vše pohlídám a celkem na klid klíčové místo přelézám. Bojuji až v závěru, kde už mám natečeno tak, že mi dělá problémy i uvázat loďák na štandu. Matěj s mým programem suše dává na TR flash. Další délky jsou naštěstí lehčí, a tak nám to celkem rychle ubíhá. Druhá klíčová délka za 7b je o poznání lehčí. Žádný bouldr, prostě jen vytrvalostní natíkačka, kterou je potřeba se probojovat. Poslední dvě sedmáčka pod vrcholem jsou už spíš za odměnu. Kolem čtvrté hodiny stojíme u vrcholové knížky a tiskneme si ruce. První díl skládanky je hotov.
Metodika a výbava
Mrkněte se do naší Poradny, kde najdete jak základy metodiky – a to i základy metodiky vícedélkového lezení.
Pokud váháte, co všechno je potřeba s sebou zabalit na výlety do hor – poradí sekce Jak se vybavit!
Nordwind 7b+
Večer přejíždíme necelou hodinku pod kopec Peitlerkofel, kde vede cesta Nordwind 7b+. Tentokrát vstáváme o poznání dříve, protože nás čeká asi hodinová šlapačka pod stěnu. Dnes polezeme v severce, takže jsme oproti včerejšku přibalili i péřovky. Úvodní 55 metrů dlouhé 6c vychází na mě. Hned ze začátku je vidět, že toto bude jiná hra. Nýty jsou o poznání dále od sebe a obtížnost je také trochu jinde. Po dvaceti metrech lezení se dostávám do místa, kde fakt netuším, co mám dělat. Hladká plotna, nohy téměř pod posledními chyty a k nýtu ještě metr. Najednou padám. Cože?! V 6c délce? ,,No tak to teda chlapče nevím, co budeš dělat nahoře,“ říkám sám sobě. Za patnáct minut jsem na štandu a jímá mě hrůza při pomyšlení na to, co máme ještě před sebou. Další délky jdou sice každá z první, ale ve všech je vidět, že klasa je mnohem tvrdší než u včerejší cesty. V půlce cesty se dostáváme pod klíčový headwall, kde to má teprve začít. Se zatajeným dechem jistím Matěje v prvním sedmáčku. Naštěstí to posílá na OS. Na druhém mám s batohem co dělat a jsem rozhodně rád, když na mě občas seshora zakřičí nějakou sekvenci. Dolézám na štand a koukám se nad sebe.
Kosa a nervozita ve stěně
Čeká mě mírně převislé 30 metrů dlouhé monstrum. Po chvíli vyrážím. Jedu jako stroj. Snažím se co nejvíc klepat a číst terén dopředu. Zhruba v polovině délky přichází bouldr. Z madla jdu špatný bočák, noha k ruce a pravačka do chytu. Sakra to je jen oblina! Padám… Ve spěchu jsem přehlédl mnohem lepší bočák. Uff, takže to půjde. No jo, jenže z bočáku se jde do ještě horších chytů a klíčové místo následuje vlastně až tady. Matěj mě spouští k němu na štand. Nervozita je všudypřítomná. Navíc odpočinek je nic moc, protože jsme v severní stěně, a i přes péřovky klepeme šílenou kosu. Vyrážím. Pod bouldr to celkem jde. Cítím, jak mi klouže noha a zase padám. AF je sice fajn, ale my jsme přijeli přece pro víc! Po krátké chvíli nalézám pod předchozím nýtem nohand. Z něj by to šlo RK. To by ale znamenalo nad bouldrem už nespadnout, protože tam už žádný odpočinek nevymyslím. V bouldru ale zase padám. Chce to větší pauzu. Tentokrát se už daří a já ukrajuji zbylé metry délky. Na štand dolézám totál na krev. Málem padám i v dolezovém šestkovém terénu. Matěj na TR s batohem nechápe a hákuje. Poslední těžká a zároveň závěrečná délka celé cesty za 7b vychází na Matěje. Se zatajeným dechem sleduji, jak se probojovává kousek po kousku stále výš. Několikrát to vypadá, že už už spadne, ale vždy to nějakým zázrakem dobře dopadne. Za necelou půl hodinku jsme oba u vrcholového kříže. Pro dnešek toho máme opravdu dost. Už jen sejít, uvařit a přejet pod poslední výzvu.
Do třetice!
Do třetice vybíráme cestu Tamersrock 7b na skalní hradbu Sas dai Tamersc. Láká nás o znaménko nižší obtížnost, a hlavně krátký nástup. Za patnáct minut jsme pod stěnou. Dnes máme nad sebou ,,jen“ dvanáct délek a necelých 400 metrů. To by měla být brnkačka. První dvě lehké délky spojuji a po šedesáti metrech štanduji pod rozbitým převisem. Vlastně celá cesta je poměrně dost rozbitá. O to lépe je však zajištěná. Hodně délek začíná těžším místem, po kterém následuje vytrvalostní potvrzovák. Klasa je tentokrát nakloněna na naši stranu. První sedmbéčko vychází na mě. Po úvodním traverzu následuje krátký převislý sokol a pak stěnka s dobrými chyty, které jsou však docela daleko od sebe. V závěru délky nalézám pod převísek, nad kterým není vidět žádný chyt. Improvizuji a nakonec držím krásné madlo, a tak trochu zázrakem se probojovávám až na štand. Super, to bychom měli. Rozhodně nezávidím Matějovi, který to musí vylézt s batohem na zádech. Druhé klíčové místo celé cesty vychází na parťáka. Bojuje jako drak a po pár minutách už slyším vítězoslavné: ,,Zruš!“ Zbytek cesty je za odměnu. Teď už jen traverz po obří polici ke slaňení a hurá dolů k autu. Chvíli trvá, než slanění najdeme, ale nakonec se daří a my frčíme vstříc gravitaci.
Sečteno a podtrženo, máme za sebou celkem intenzivní tři dny horského sportovkaření. Druhá cesta sice jen na RK, ale i to se v horách myslím počítá. Každopádně jsme si parádně zalezli, a to je přece nejvíc! Už teď se těším na příští Dolomiten trip a začínám si říkat, že občas se vyplatí nic neplánovat a nechat věci a nápady, ať přijdou samy.
– Filip Zaoral
