Koruna Himálaje v Adršpachu | Patnáct vrcholů za den

Skvělé na tomto nápadu je, že má prostou a jasnou myšlenku. Pro úplné splnění těchto kvantitativních hrátek je však třeba vylézt ještě na skrytý vrchol patnáctý.

Plánování této zábavy začalo v našem případě náhodou – večer v hospodě. Cesty ani věže jsme předtím vůbec neznali. Vlastně jsme byli Himálajem zcela nepolíbeni. Odmítli jsme ale cesty předem obcházet a zkoumat, protože více než výkon nás zajímalo dobrodružství. Při výběru jsme volili klasické cesty, které pro nás nebyly vysloveně ani lehké, ani těžké. Dost jsme se zajímali také o osoby prvovýstupců, a tak nás potěšilo, že si můžeme vylézt hodně Kokšových výtvorů. Piv jsme tedy ten večer vypili o něco méně a o to dříve nastavili ranní budíček. Náš den v odstavcích tedy vypadal takto:

Annapúrna

Rohová – Karel Hauschke, V. Bruckner, 25. 3. 1961

Krásná, hvězdičková spárová cesta. Na závěr to trochu polechtá, jelikož se pod vrcholem nachází volné stavění z komína do stěny. My si to užili bez jištění, což ale neznamená, že pečlivější lezci si nějaké jištění zařídí. Na tuto věž lze ještě doporučit cestu Monzumová, či o dost přísnější, ale zato nádhernou Prckovu poruchu za IXa, skýtající unikátní prstovo-sokolíkové kroky.

Makalu

Po galerii – Karel Hauschke, J. Růžička, V. Juránková, 26. 5. 1961

Tato cesta byla zařazena hned na začátek, jelikož představovala největší neznámou a slibovala největší dobrodružství. Zároveň to je jediná linka na věž a pokud by tedy nebyla průchozí, úspěch celého podniku by přišel vniveč. Nakonec však nebylo co řešit. Hrdina se odlepí z komínu, přeručkuje v šikmém zářezu ke kruhu, zde se postaví ze sedačky a zbytek cesty je nezáludná procházka po galerii táhnoucí se přes celou věž až k vrcholu.

Nangá Parbat

Cesta Šarpů – Stanislav Lukavský, J. Seifert, 2. 5. 1970

Cesta od Cikána, která velkoryse nabízí absenci jakéhokoliv železa. Jedná se však o spáru, což je přeci jedno velké madlo. A nějaké uzlíky tam také založit jdou. Pokud se na tuto linku necítíte, lze zvolit třeba pětkovou Starou cestu. Pokud naopak máte své odlezeno, můžete se prodýchat výkřičníkovým Kyslíkovým dluhem za VIIIa. Odměnou vám bude jeden z velice mála přelezů této cesty.

Čhogori

Stará cesta – Václav Bruckner, K. Hauschke, 26. 3. 1961

Nástup je v kónickém komínu, kde cvičky mohou docela šmikat. Kouzlo cesty je však každopádně skryto až po osmnácti metrech komínu, kdy se musíte odlepit z předvrcholu do závěrečné stěny. V tomto zenovém cvičení vám může pomoci leda onen obhozený předvrchol. Bez něj je velice jednoduché dostat výškovku a otáčet šest metrů pod vrškem. Z jiných cest lze doporučit ještě Kokšovu Spáru – pěkné spárové lezení, s typickým Kokšovým stěnovým dolezem, či další cesty v pátém stupni.

Kangčhendžanga

Stará cesta – Václav Bruckner, K. Hauschke, 26. 3. 1961

Po propletení se kapradinami na vás kouká těžší pětka, v jejíž spárách lze občas najít nějaký chyt a uprostřed lze zvolit mezi levým nebo pravým oblezem vklíněného balvanu. Kokšovy milovníky zde může potěšit také jeho Převislá spára svým laškovným nálezem do převislé širočiny. Po těchto věžích si můžete dát malou pauzičku se svačinkou. My jsme teda svačili nemetodicky – během jištění a v poklusu mezi slaněními, ale naši kamarádi si čas na jídlo zorganizovali pěkně gurmánsky.

Každopádně teď následuje přesun do dalšího sektoru, kde se nachází:

Manaslu

Truhlářská – Stanislav Lukavský, P. Zeiska, 3. 4. 1983

Cikánova širočina s jedním kruhem. Koluje historka o tom, jak jej už už usazoval do správné pozice, přičemž okolo šel jeden jeho známý, dobrý stěnový lezec, a těšil se, jak si onu spáru vyleze. Nato prvovýstupce údajně slezl a usadil kruh o něco níže, ať si na něj nemůže každý odšlápnout. Tato linka je tedy o tom, jak umíte proplout několika ozajstnými širočinovými kroky. Z dalších cest lze doporučit také, opět Kokšovu, Klempířskou. Je to pěkná sedma, bez výčitek doporučeníhodná lezcům tohoto stupně.

Hidden peak

Nazývaný standardně Gasherbrum I, což může mnohé zmást. Kavčí komín – Václav Bruckner, F. Jenka, 2. 4. 1961

Nezáludná komínová cesta, kterou prostoupíte, jako by se nechumelilo. Oči však může značně přitahovat vedlejší Velká Šivova noc, výkřičníkové IXa, které mnohými přelezy neoplývá. Jinak ale na věž vede třeba Kokšova Koutová, což je nádherný dlouhý výstup.

Čho Oju

Stará cesta – Karel Hauschke, J. Záleský, 21. 4. 1961

Zde jsem byl již poněkud unaven, a tak jsem se prapodivně soukal skrze balvany, ledabyle poházené jako těstoviny v Kauflandu. Ze všeho toho prolézání se vám může stát, že zapomenete, co je to lezení a potom jenom přihlouple koukáte na vrcholovou stěnku. Jistě si ale brzy vzpomenete, že se přece lozí i po chytech a potom již není co řešit. Z jiných linek nelze přehlédnout doporučeníhodnou Spárovou masturbaci, či Novoroční spáru s přísným nástupem v převislém kónickém širočino-komíně.

Gasherbrum

Spirálová – Václav Bruckner, F. Jenka, 8. 7. 1961

V této cestě jsme zažili spoustu bloudění, sypání písku, vracení, návštěvu ostatních předskalí a konečně závěrečnou stěnku. Z povídání jsme se poté dozvěděli, že jsme nebyli sami, kdo se ocitl metr pod vrcholem, v osoleném rajbasu, po nevratném kroku a jenom hladově zíral po knížce, neschopen dalšího nejistého kroku na tření. K němu tedy pomohlo až zoufalé obhození vrcholovky smyčkou. Na věž vedou ovšem i jiné cesty...

Dhaulágiri

Západní – Karel Hauschke, J. Nejezchleba, 1. 7. 1961

Velice hezká linie, ke které nevíme, co více dodat. Na věž se lze podívat i jinými lehkými cestami, či v poslední době vzníklými stěnovkami za VIIIc a X+.

Broad Peak

Podzimní hrana – Stanislav Lukavský, F. Ostradický, M. Havalová, M. Rain, 4. 10. 1979

V cestě se na balkónu nachází borovice a výše dokonce ještě dodaný kruh. Díky těmto jištěním si můžete vychutnat pěknou cestu, ve které nás zastihlo krásné světlo pomalu zapadajícího slunce. Asi nikoho nepřekvapí, že je zde ještě Jarní hrana což je Kokšův skvost bez železa s poctivým lezením mezi jinak solidním jištěním. Před cca deseti lety zde přibylo ještě několik výstupů okolo devátého stupně.

Lhotse

Cesta strachu – Karel Hauschke, 2. 4. 1961

Další skvostná Kokšova linka, kterou navíc udělal sám. Možná právě proto onen název. Cesta skýtá nezáludné širočinové lezení, které občas jde zajistit, ale vlastně to ani není nutné.

Čhomolungma

Neboli Mount Everest. Stará cesta – Václav Bruckner, F. Jenka, 16. 4. 1961

Jelikož už nastával konec naší hry, tak nám tato trojka připadala poměrně výživná a docela jsme ji vysupěli. Přeci jenom se nám nechtělo zrovna nejvyšší horu zdolávat třeba přeskokem.

Šiša Pangma

Zapomenutá – Václav Bruckner, K. Hauschke, 21. 4. 1961

Tuto věž jsme obešli celou snad dvakrát dokola, než jsme odhadli pravděpodobný směr výstupu. Začal jsem se drápat několik metrů velice echtovní, zelenou, mokrou a nějak divně zahnutou širočinou. Parádní závěr kolekce. Velice nerad jsem se poté rozloučil se záchrannou borovičkou a odtraverzoval do poslední, záchranné, spáry. Od borovice lze pokračovat oblinami přímo nahoru, ale to už by naše unavené ruce nezvládly.

Kóta 8.300

Zajímavé, že tato věž je podle jejího názvu vyšší, než mnohé ostatní osmitisícovky a přitom nemá své vlastní jméno. Je to holt jenom kóta, ale my ji do své kolekce prostě museli zařadit. Každý jsme si na ni vyhlédli jeden ze širočinových komínů a vylezli na rozlehlý vrchol pokrytý jehličím a šiškami, rádi, že pro dnešek (a také na zítřek) již máme splněno.

Možná vás překvapilo, že u většiny cest neuvádíme obtížnost. Nu, nebudeme vám přece servírovat všechno na stříbrném podnose, nehledě na to, že zkoumání cest v průvodci je neoddělitelnou součástí takového podniku. Pro opravdové fajnšmekry však ještě doplňujeme, že v Himaláji vzniklo od vydání posledního průvodce mnoho nových cest. Ty jsou převážně stěnového nebo hranového charakteru. Pekelně těžké desítkové výstupy tak najdete třeba na Manaslu, Čho Oju, Dhaulágiri, Broad Peaku a Lhotce. Pokud je zařadíte do svého leporela, smekáme před vámi helmu. Podobných typů kvantitativních hrátek se na píscích dá vymyslet přehršel. Některé vás určitě napadnou samy. A o jiných třeba napíšeme příště.

Co by se vám mohlo hodit?

Jelikož vás čeká hodně soukání přes drsné himalájské krystaly, hodí se mít mít odolné lano, které není příliš tenké a něco vydrží. Podle nás takové vlastnosti splňuje třeba Beal Booster. Podobné je to se sedákem. My se cítíme výborně v Ascentu od Climbing Technology. Co se nám dále velice osvědčilo, jsou lezečky na suchý zip. Mohlo by se zdát, že sucháč ve spárách překáží a odepíná se ale my těmito problémy tedy netrpíme. Naopak považujeme za velkou výhodu rychlost, s jakou můžete lezečky nazouvat a sundávat. Vždyť v rychlosti je úspěch. Důrazně doporučujeme velikost, která vám bude velmi pohodlná. Nezapomeňte, že kožené boty se časem hodně roztáhnout, zatímco umělá kůže si svou velikost drží lépe. Nám se osvědčily české Ocún Oxi QC nebo jednodušší Strike QC. Určitě také oceníte dobré hadinky. A když už jsme u ochrany kloubů a vaší cenné kůže, musíme přiznat, že nejlepší hadry na písek pořídíte prostě v sekáči.

Vylézt si všechny adršpašké osmitisícovky za jeden den určitě není žádný přelomový výkon. Tedy vlastně, jak se to vezme. Jsme přesvědčeni o tom, že pro lezce, který se v Adršpachu začíná teprve trochu rozkoukávat, bude tento špás velmi přínosný. Nejen, že lépe pozná další adršpašský obvod. Hlavně ale naleze potřebné metry, které jsou nutné kupříkladu k prolomení spárového stupně VIIc.

Po takovémto dni, stráveném vesměs ve spárách a komínech, zkrátka získáte potřebnou sebejistotu k dalším hrátkách. Protože – co je lezení vlastně jiného, než pouhá hra? 

– Jan Polášek