CZK
Bylo, nebylo...
...kdesi v Polické pánvi, Krakonošovi na dohled, v kraji, kde vlci zase na měsíc vyjí, dortíky sladké jako sen se v Kalírně podávají, pivo hořké u Tošováka teče proudem a frytky se sýrem smaženým i naleśniki z džemem se za sedmero parkovisky prodávají... Tam stojí všem horolezcům skály dobře známé, milované, ale i obávané...
Sešla se takhle jednou partička lidí krásných a odvážných, co mají rádi písek ve vlasech, vzduch a lajnu pod nohama. S hlavami zakloněnými, bradami spadlými a zraky upřenými vzhůru vydali se cestou skalami, tak jako už mnohokrát předtím. I zastavili se pod skálou převelikou, tou největší v kraji zdejším. Dívajíc se ni, dobře rozpoznali oblé, kypré kontury Milenky i Milencův vosí pas a mužnou hruď. Řekli si tedy, že to je to pravé místo, kde svoje lajny natáhnou. A protože to nebyl úkol snadný, začali hezky postupně. Stejně jako si bázlivý chlapec svoji milou nejdříve jen s ostychem namlouvá i my jsme začali pomalu a z lehka lajnou dostupnou a poměrně snadnou. Ze špičatého vrcholku věže zvané Korál vysoko nad cestou turistickou padl jim do oka směr pro 55 metrů dlouhou lajnu vedoucí až na protěší masiv v úrovni poloviny stěny Hory milenecké. I dali se chrabře do díla. Na konci dne prvního bylo dílo hotové a za nedlouho poté byla všemi tato lajna přejita a pojmenována “První meta”. Tímto úspěchem, jak už to tak bývá, vzrostla chuť na počin o to větší a odvážnější.
Z rána dne druhého...
...vydala se parta zpět do skal. S batožinami plnými stovek metrů lajn a lan, smyc a lanovic stanuli pod horou Mileneckou. Tentokrát vytyčili si za cíl propojit Milence s Amorem, který na ně na kopci dohlíží. I rozdělili se na družstva dvě a začali svou cestu k vrcholům věží. Družstvo první vydalo se do nitra Milenecké hory a jejími předlouhými komíny začalo stoupat. Družstvo druhé svou cestu na Amora údolní spárou našli. Když uzřeli se obě party na vrcholcích věží, radostně si zamávali a tenkým lankem propojili obě strany. Pak už jim nebránilo nic v natažení 80 metrové lajně, kterou jasně vystihli názvem “Letní láska”. Jen co jí člověk spatří, tak se do ní okamžitě zamiluje. Není však zadarmo, musíš se trochu snažit, protože umí dělat drahoty, ale jakmile to vyjde, je krásná, intenzivní, nezapomenutelná, nesvazuje, zároveň ale může být i příslibem něčeho většího.
Jelikož se dařilo...
...všechno klapalo a vášeň přetrvávala i nadéle, bylo z toho už třetí den něco vážnějšího. Směr z Milenců přes celé údolí až na Hlavsovu věž byl tak neodolatelný, že se naplno citově zavázali a po horkých chvilkách vše vyvrcholilo v nejdelší Adršpašskou lajnu. Stočtyřicetdva metrů dlouhá “Vážná známost” prověřila jejich vytrvalost, schopnost přenést se přes překážky a komunikovat spolu, dosáhnout společně vrcholu a zároveň mít důvěru k sobě samém i k ostatním.
Tímto končí moje vyprávění, ale kdo Ádr zná, tak ví, že romantika nikoliv. Měl jsem tu čest poznat Milence ještě důvěrněji a myslím, že jejich příběh skončí slovy: a stáli spolu šťastně až do smrti...
