Kyrgyzstán – Trek k ledovci Inylček – dokončení dobrodružství
25. 7. 2018 – 15. den, 7. den treku
Před svítáním mě budí zima. Natisknu se tedy víc ke svým spolunocležníkům a znovu usínám. Vstáváme do mrazivého rána a já klepu kosu i ve všem oblečení, co mám. Na stanu máme námrazu a v hrncích, které jsme nechali venku, je led. S balením čekáme na slunce, a proto odcházíme o půl hodiny později než běžně.
Loučíme se s naší ložnicí a začínáme dnešní stoupání. Podmáčeným terénem, ale po dobré cestě, vycházíme na planinu nad vodopád.
Kolem dokola zde stojí šedohnědé hory a mně ujíždí z úst: „No ty kráso.“, když vidím, čím máme stoupat do sedla.
Suťovisko, ve kterém je občas vidět vyšlapanou cestu. Ta místy mizí a zase se objevuje. Házím do sebe dva cukříky a následuju Vojtu s Matějem před sebou. Tři kroky vzhůru, jeden dolů, valící se uvolněné kameny… Suťoviskem a občas po kamenech vystupujeme do sedla ve výšce 4010 m n.m. a dáváme si svačinu. Je to tu trochu jako měsíční krajina – všude suť, kameny a vytékající prameny z ledovců.
Cíl dne
Naším dnešním cílem je Pik Vit, vrchol ve výšce 4215 m n.m., který je hned vedle nás. Necháváme tedy na místě batohy, bereme jenom hruškovici a foťák a sápeme se o něco výš. Ačkoliv nás netíží těžké batohy, stejně je naše stoupání pomalé a co chvíli někdo zastavuje. Mně se hůř nadechuje a občas se mi točí hlava. Nejsem si ale jistá, že je to výškou. Třeba je to jen únava. Už cestou po hřebeni vzhůru vidíme ledovec Inylchek v celé své kráse. Zasněžené skály vedle sebe do tvaru U. Já osobně jsem zamilovaná do Pik Nansenu. Jeho tvar totiž připomíná Matterhorn, na který někdo omylem šlápnul.
Na vrcholu si připíjíme a děláme mnoho fotek. Matěj marně hledá kešku a my ostatní se kocháme výhledem. Je fantastický!
Zpátky pro batohy, oběd a následuje klesání. Krásných 1200 výškových metrů k ledovcové řece. Nejdříve terénem, kterým jsme stoupali, až na ten rozdíl, že cesta je jasně čitelná. Pak po zelených kopcích a nakonec krajinou s křovisky s trny, malými chomáčky trávy a kameny. Brodíme řeku a kousek za ní stavíme tábor. Jsme teď oklopeni vysokými horami v údolí ledovce a přímo proti nám stojí Nansen. Celou dobu svítilo slunce a ani teď nepřestává. Jsme tu brzy, tak se koupeme, pereme, filtrujeme a posloucháme Afriku. Když slunce zachází za hory, přichází velké ochlazení. Přesouváme se tedy dovnitř a těšíme se na ranní výhledy ze stanu.
26. 7. 2018 – 16. den, 8. den treku
Jako každé ráno stojím venku před stanem a nandávám si čočky. Vítr mi sfoukává vlasy do tváře, tak se natáčím proti němu s čočkou na prstě. “Frnk“ a čočka mizí v trávě. Gratuluji Anežko, to jsi celá ty. Takže příště ve stanu, jo? Hledat ji naprosto nemá smysl, vážně tu celkem fouká. Náhradní čočky už nemám, takže od této chvíle v brýlích. K mému očnímu potěšení je ale dneska pod mrakem a nad okolními horami se vznáší mlžný opar, který mírní svit slunce.
Z našeho tábora dnes vycházíme později. Kráčíme vstříc ledovci Inylček nejdříve po cestě vedoucí křovisky s trny. Později sestupujeme k řece barvy tekutého asfaltu, kde překračujeme velké kameny a jdeme po pískovém blátě. Ačkoliv se ledovec od našeho tábora zdál blízko, jdeme k němu dlouho. Čeká nás jedno brodění, kdy se přezouváme do sandálů. Já jdu blíž vodě přes kameny, když tu se pode mnou jeden uvolňuje a já padám na zadek. Když vstávám, všímám si své hůlky, která je v dolní třetině ohnutá. Už se sobě jenom směju, prostě klasika. Prosím, dnes mi nesvěřujte žádné složité úkoly a pro vaše vlastní dobro se ode mě raději držte dál.
Ještě jeden přeskok a už jsme na ledovci...
...nebo spíše hromadě suti a kamenů, pod kterou se skrývá led. Jdeme krajinou, kde to vypadá, jako by tu probíhala ilegální skládka hornin. Terén kolísá nahoru a dolů a my se snažíme jít nejdříve nejkratší cestou přímo. Postup nám přerušuje řeka, kterou musíme obejít. Je nutné jít po hřebeni, na který se s námahou škrábeme. Je totiž pokrytý ledem, během výstupu několikrát sklouzávám. Místy je tu terén mokrý od ledu, takže já se svým dnešním štěstím končím oběma kotníky v pískovém blátě. Ačkoliv na druhou stranu ledovce je to vzdušnou čarou 2 km, jdeme dlouho a moc nás to nebaví. Jde o jednotvárnou cestu, kterou někde za polovinou narušuje déšť. Jen takový lehký, ale stejně nás dost straší. Okolní hory jsou pod mrakem a v dálce hřmí. Zrychlujeme tempo a snažíme se co nejrychleji dostat na konec ledovce. Když tam docházíme, už skoro neprší. Dáváme oběd na planině a pokračujeme v cestě kolem žlutých stanů. Setkáváme se znovu se Slováky, kteří upustili od ze své původní trasy. Dochází jim jídlo, a tak teď mají stejný plán cesty.
Tábor si stavíme kolem třetí v údolí písku a trsů trávy. Nacházíme se skoro naproti místu, kde jsme spali předcházející den. Kolem nás teče řeka v několika úzkých ramenech a její filtrování je vážně náročné. Obsahuje hodně písku, ale pár litrů čisté vody z ní po dlouhé době získáváme.
27. 7. 2018 – 17. den, 9. den treku
Po ranních rituálech se vydáváme na cestu, která nejprve vede terénem, ve kterém jsme spali a poté bahnitým korytem řeky, která tu a tam křižuje náš směr. V době svačiny se dostáváme ke stezce, která nás vede vzhůru mezi stromy. Hodí se hole, které jsme si uklidili na ledovci, kde neměli takové uplatnění. Já jsem ale líná a nechce se mi používat ohnutou holi, takže si do prudkého kopce pomáhám rukama. Terén kolísá nahoru, dolů a je z něj krásně vidět na celou trasu, kterou jsme šli poslední dva dny. Tahle část lesem nám trvá tak hodinu a je příjemnou změnou. Pod svahem se rozprostírá krajina kamenů a písku. Slunce svítí, jakoby se snažilo dohnat zamračená odpoledne, a nad vyšlapanou cestou se teplými výpary vlní vzduch.
Řekou...
Postupně docházíme až k překážce v podobě rozbouřené řeky, u které jsme plánovali přespat a brodit ji zítra brzy ráno. Slyšeli jsme totiž, že během dne to není možné. Vojta a Ondra však činí nemožné. Když s Kačkou přicházíme k řece, kluci už jsou přezutí a chystají se na průzkum. Sledujeme je s Kačkou s obavami v očích. Řeka je ve čtyřech ramenech. První dvě jsou pohodová, ale u těch dalších vidíme, jak na kluky tlačí voda a sahá jim vysoko nad stehna. A to nemají žádnou bagáž. Po té, co to zvládají, vystřídá naši obavu o ně obava o nás. Když se kluci vracejí, rozděluji jim svou elektroniku.
Kráčíme řekou vedle sebe, my holky mezi kluky, kolena proti proudu a hůlkami se zapíráme o kameny. První dvě ramena za námi, teď přichází ta horší část. Voda je ledová, téměř necítím nohy, ale Matěj mě slovně podporuje v pokračování. V poslední částí se opravdu musím snažit vzdorovat proudu, ale nakonec jsme všichni úspěšně na souši. Gratulujeme si a spěšně se oblékáme. Jsem do pasu úplně mokrá, ale doufám v rychlé osušení větrem, který se zvedá. V patách jsou nám Slováci, kteří volí trochu jiný styl. Jdou bokem a dost rychle. Po té, co jeden ze čtveřice padá do vody, usuzujeme, že náš styl byl efektivnější.
Vítr, mžení
Pokračujeme kolem jurty přes malý kopec několik metrů dokud nevidíme uskupení pár budov – Ak-Jailoo, odkud máme zítra odjíždět. Stany stavíme v blízkosti, ale schovaní za kopcem. Není tu voda, tak kluci musí do města, kterým protéká řeka. Kolem stanů roste nějaká silně aromatická bylina, jejíž žlutý pyl během chvíle pokrývá naše karimatky. Musíme se tedy zavřít a hrajeme karty. Večer silně fouká. Tak, že bychom ze zbytku kartuše neuvařili. Proto si půjčujeme předsíňku sousedního stanu.
V noci má být zatmění měsíce. Máme budík nastavený na půl dvanáctou, ale když zazvoní, měsíc je normálně vidět. Asi o hodinu později nás budí Matěj. Vidíme částečné zatmění a konečně i hvězdy.
28. 7. 2018 – 18. den, 10. den treku
Vstávat můžeme až v půl deváté, ale všichni se ze zvyku budíme dřív. Není třeba pospíchat, odvoz máme domluvený na poledne z místa vzdáleného pár minut. Během čekání na ostatní chodím po kopečcích kolem a loučím se s horami. Je mi smutno.
I když jsem někdy nadávala na jednolitou krajinu, supěla jsem do kopců a zakopávala o kameny, užívala jsem si každou minutu. Bude mi to fakt chybět.
Kolem desáté odcházíme do Ak-Jailoo, kde vyčkáváme na příjezd auta. Jsou tu ubytovaní i naši bratři Slováci, kteří nám sdělují, že zařídili větší auto, aby mohli odjet s námi. Přijíždí někdy po jedenácté. Jakmile ho vidím, začíná mi v břiše mravenčit vzrušení a nervozita. Stav auta napovídá, že jízda bude zábava. Kabina, velká kola a prostor pro nás, kde je dvanáct míst a jedna obrácená lavice. Já zabírám strategicky místo u dveří, kde je pomocná tyč, které se během jízdy držím. Navíc mám nohy zapřené o lavici.
Cesta je zprvu hliněná a pak se na ní mísí kameny a písky. Řeka si tu kdysi našla cestu a dnes místo postihuje mnoho sesuvů. Tento terén opravdu není ideální pro klasické taxíky. Proto je nutné si vždy dopředu domluvit odvoz terénním autem. Auto s námi skáče nahoru dolů a kluci se vzadu se občas bouchnou o snížený strop.
Zažíváme dvě vojenské kontroly...
První je rychlá. Voják nám jen zkontroluje pasy, odškrtá lidi v permitu a jedeme dál. Mineme město Inylček, město duchů – původně důlní město začalo po pádu Sovětského svazu upadat a lidé se odstěhovali. Dnes tu žije třicet rodin. Druhá vojenská kontrola je náročnější. Voják se samopalem na zádech nám na dlouho bere pasy a nakonec nám je vrací jeho kolega. S pasy navíc získáváme i Kyrgyzstánku, kterou nepustili přes kontrolu a musí se vrátit.
Řidič s pusou plnou zlatých zubů a pažemi posetým po domácku dělaným tetováním dělá několik zastávek. Jednou je to kvůli spadlému autu v řece, pomníku k vystavění silnice nebo na oběd. Během něho nám všem nabízí vajíčka, nakládané rybičky a kefír. Pobízí nás k focení v autě a stále nutí Kačku k jídlu. Prý musí jíst, aby byla silná, jak jeho auto. Celkově cesta trvá šest hodin a až poslední dvě jsou po normální cestě. Prší a ve vyšší nadmořské výšce sněží. Když přijíždíme do Karakolu, je jen pod mrakem. Hned míříme do burgerárny Shalk, o které kluci básnili posledních pár dní. Když odcházíme, prší. Vyzvedáváme věci v Duet hostelu a míříme do Nice. Všichni se těšíme na náš dvoupokojový příbytek, který nám byl přislíben, a teplou sprchu. Čeká nás překvapení. Domeček prý prošel během naší nepřítomnosti rekonstrukcí a už je obsazený. Zůstáváme tedy ve stanech a využíváme alespoň té teplé vody. Skrze Wi-Fi se vracíme zpět do reality.
Bolestný návrat do reality
Následujících pár dní, které nám zbývají do odjezdu, trávíme nejprve v Karakolu u jezera Issyk-kul a pak se přesouváme do Biškeku. Náš let do Prahy letí v šest ráno, a tak poslední večer nocujeme na letišti. Každý přesun do větší a větší civilizace je pro mě bolestnější. Každé loučení se zdá definitivnější a největší smutek pociťuji na pražském letišti. Do příletové haly se mi vůbec nechce, znamená totiž doopravdový konec našeho dobrodružství. Nakonec ale zamáčknu slzu. Mám spoustu krásných vzpomínek, které mi zůstanou navždy a alespoň můžu vykročit vstříc novým zážitkům.
Poznámka nakonec: Tento trek už je skvěle sepsaný a natrasovaný na internetu. My jsme se téměř poslušně řídili informacemi ve článku. Možná právě kvůli jeho důslednému sepsání na tento trek míří hlavně Češi.
Co se vyplatí mít s sebou
Jako nejužitečnější věc v mém batohu se nakonec ukázala být lezecká tejpa. Klasická bílá textilní páska mi například zachránila sandále, které se po prvním treku rozpadly, sloužila i lékárnicky a teď už bych bez ní nedala ani ránu.
Trekové hole skvěle posloužily při sestupech sutí, příkrých výstupech i brodění řek. Nemít je, tak bych měla úplně zdevastovaná kolena a několikrát bych skončila ve vodě.
Taková čelenka se možná jeví jako malichernost, ale: nikam se vám nemotají vlasy, zachytává pot, chrání ve výšinách proti ofouknutí a navíc pod ní není vidět, jak moc mastné vlasy člověk má. Můj nový parťák na cesty.
Ještě jsme s sebou měli:
batoh Lowe Alpine Diran ND 60:70 filtr MSR TrailShot filtr Sawyer Mini stan MSR Elixir 3 stan Hilleberg Keron 3 GT