Kyrgyzstán – Trek okolo jezera Ala-Kul

Bylo to v lednu, zimní zkouškové období vrcholilo a my si s Kačkou v hanibalí kuchyňce povídaly o letních plánech a uklidňovaly tím naše rozjeté nervy. Sdílela jsem s ní moji touhu vyjet na východ a poznat pěšky místní krajinu.

„A nechceš s námi do Kyrgyzstánu?" zeptala se mě hned.

Souhlasila jsem, ale jen tak napůl věřila, že to opravdu vyjde. Vyšlo. O měsíc později jsme já, Kačka a další čtyři, mně zatím neznámí, kupovali letenky. 

11. 7. 2018 – 1. den

Je středa a já už od víkendu házela důležité věci na hromadu. Pohledem přejíždím tu kopu a stejně mám pocit, že mi určitě něco chybí. Jsem příjemně překvapena, když všechny svoje věci balím do mého novotou zářícího Diranu hned napoprvé a vážím ho... Jen tak pro orientaci. Má 16 kg, krása. Sdílím tuto informaci s mamkou, která mi ze Sicílie obratem volá se zděšením v hlase: „Anežko, ty se tam někde složíš, to je strašně moc!" Vysvětluji jí, že se už prostě více omezit nemůžu a že ty tři kila ořechů vážně potřebuji.

Se zbytkem se srážíme v půl jedné na letišti. Kačka s Ondrou mají krosny zabalené folií už z domova, my ostatní to řešíme až na místě před odbavením. Můj plán byl nechat si ji zabalit v letištní hale, ale když vidím ceny, půjčuju si folii od kluků. Ti mají stavební, pevnější a Mája klasickou potravinářskou. Cestu nakonec zvládly obě. Když dochází k vážení, ostatní se radují, že mají jen něco kolem 20 kg a mě už bolí nohy, když vidím svých 17 kg. 

Půl třetí a my opouštíme Prahu směr Istanbul...

Naše šestičlenné složení zabírá celou řadu a největší radost máme, když dochází k servírování jídla. Letiště Ataturk v Istanbulu představuje jeden velký zmatek. Spousta lidí na velkém prostoru, kteří většinou přestupují do vzdálenějších destinací. Je ale možné sledovat krásu v setkávání různých kultur. Lidé mnoha barev, vyznání a míry zakrytí těla. Kupujeme kolu v automatu a tříhodinový přestup si krátíme drinkem a hrou žolíků. Nestačíme dohrát ani jednu hru a tu nám u brány k letu do Biškeku cpe kyrgyzská maminka svoje dítě. Prý ať Artyoma hru naučíme. Předpokládáme jazykovou bariéru, tak na tak osmiletého klučinu mluvíme anglicky dostatečně nahlas a hodně artikulujeme. Ten nás ale překvapuje, jeho jazyková znalost se zdá lepší než naše. Asi se osvědčujeme, protože získáváme do péče i jeho mladšího bratra. V letadle se ale naše cesty rozcházejí. Let do Biškeku, hlavního města Kyrgyzstánu, trvá z Istanbulu 5 hodin. Během nich hned usínám a probouzím se akorát na jídlo. 

12. 7. 2018 – 2. den

Kolem půl šesté ráno místního času přilétáme na letiště Manas v Biškeku. Od té chvíle, co se ocitneme v letištní hale, po nás jdou. Během pár sekund máme dva stalkery, kteří nám nabízejí taxi a postupně snižují cenu. My si jich ale nevšímáme, házíme krosny na záda, vybíráme peníze z bankomatu a míříme ven na stanoviště maršrutky č. 380, která nás má zavézt do města. I před letištěm se proces opakuje, brzy ale přijíždí „bus" a my nasedáme.

Není pro nás dostatek míst, ale řidič to řeší vyndáním rybářské židličky zpod sedadla a podává jí Kačce.

Dvacetiminutovou cestou do Biškeku řidič nabírá další a další cestující

Zdá se, že nezastavuje na určitých stanovištích, ale spíše na mávnutí. Stojící lidé teď vyplňují veškeré možné mezery a skuliny. Ihned po příjezdu do města míříme k autobusovému nádraží, kde hledáme bus do Karakolu. I cestou k němu nás nahánějí s nejlepšími nabídkami na taxi, my si kupujeme lístek u přepážky a hned plánujeme odjet. Nemáme to ale tak jednoduché. Řidič chce zaplatit ještě dvě místa za naše batohy, které zabírají moc místa v kufru. Vojta získává do péče další dítě, tentokrát malé nemluvně, které mu občas strčí do rukou mladá maminka, když něco hledá v tašce. Já se ještě zpočátku snažím pozorovat krajinu. Je hodně proměnlivá. Z města, které vypadá spíše jako větší vesnice, se vine silnice, kolem které se pasou krávy a stojí zde přístěnky se špinavými obyvateli. Časem se objevují i hory a kopce. Díky svému zvrásnění vypadají jako pohozené zmuchlané papíry. Vidím pole a louky, řidiče, kteří si s předpisy a jízdními pruhy moc hlavu nelámou a já zase pomalu zavírám oči.

A je tu Karakol

Šestihodinová cesta s jednou přestávkou končí na autobusovém nádraží v Karakolu, odkud jdeme asi ještě hodinu do našeho ubytování v Duet hostelu. Zde na nás čeká jurta na zahradě zakrytá střechou z polykarbonátu. Karakol je ještě větší vesnice než Biškek. Domy se tu rozpadají, odpadky se válejí na zemi a brány domů se sestávají z několika rozličných kusů. Toulaví psi, kozy uvázané před domy a volně se pasoucí krávy. 

Vyrážíme na nějaké nákupy a večeři. Jíme v turisticky zaměřené restauraci s anglickým menu, ale stejně tu v přepočtu nedáváme za jedno jídlo a pití více jak 100,- Kč. Okoukáváme místí tržnici a vracíme se do hostelu, kde využíváme poslední možnosti teplé vody a předbalujeme si batohy. Já získávám část jídla, které vezla moje vařící parťačka Mája a rázem má můj batoh o několik kilo víc. 

13. 7. 2018 – 3. den, 1. den treku

Vstáváme v půl osmé a naše kroky vedou do tržnice v centru pro snídani a svačinu. Po snídani a dobalení vyrážíme na bus, ve kterém už není volné místo, takže všichni stojíme. Veze nás asi dvacet minut do Ak-Suu, odkud jdeme nejdříve po silnici měnící se přes cestu až ve stezku. Většinu času jdeme podél rozbouřené řeky a kromě pár stoupání vede cesta téměř po rovině. Míjíme pastviny s krávami a koňmi, jejichž fotky plní můj foťák. Počasí nám přeje, celý den máme slunečno.

Poslední stoupák končí vyhlídkou na Altyn-Arashan, kde stojí možná i dva tucty jurt. Všechny nabízejí ubytování a některé koupání v teplých jezírkách za poplatek. My je s odmítáním míjíme a pokračuje přes most na druhou stranu řeky. Tam ještě asi dva kilometry stoupáme lesem až nalézáme vhodnou plochu pro naše první nocování. K řece musíme s filtrovacím náčiním kousek sestoupit. Už když vaříme, tak začíná poprchávat. Pak ale prší až do rána. Během noci nás zaskočí nečekané vyrušení. Je kolem půlnoci, když nám někdo svítí do stanu a volá „Excuse me!" Automaticky budím jediného mužského obyvatele stanu, ale z vedlejšího příbytku vycházejí rychleji. Rozhovor není moc srozumitelný, ale ráno se dozvídáme, že skupina lidí, která nás vyrušila, hledala nějakého ztraceného člena skupiny. Snad se nakonec našel.

14. 7. 2018 – 4. den, 2. den treku

Ráno je jasné a slunečné. Balíme a vyrážíme s tmavým nebem nad sebou, ze kterého po chvíli stoupání začínají padat kapky. Cestou míjíme různé jurty s koňmi a krávami. 

Naším dnešním cílem je dojít k jezeru

To se nachází za sedlem, které je ve výšce 3900 m n.m. Čeká nás 1400 výškových metrů. Stoupáme rozbahněnými cestami údolím hor, které jsou místy zakryty chomáčky bílých mraků. Místy prší, většinu času poprchává a jednou za čas je i hezky. Cestou potkáváme další turisty, kteří jdou opačným směrem. Za celý den může jít tak o deset skupin. Vždy se pozdravíme a občas optáme, odkud pocházíme. Většinou jde o Francouze, dalšími národnostmi jsou Izraelci, Angličani a samozřejmě Češi. Protože ti jsou vždycky všude. 

Celý den jdeme do kopce, jen se mění sklon

Ondra je vpředu skupiny a každých sto výškových metrů dělá pauzu na shromáždění skupiny. Jsme právě u kempu před sedlem. Vidíme ho v plné kráse částečně pokryté sněhem a pozadím je mu šedá obloha. Je to vážně krpál. Opačným směrem míří mladá skupinka Britů, kteří nám říkají, ať se na něj psychicky připravíme. Že to vážně není nic moc cesta. 

Chvilku po mně dochází Mája a rozhoduje. Dál se nepůjde. Má prý dost a bojí se, že další pokračování by pro ni bylo příliš namáhavé. Kačka jako nejrychlejší z nás holek, které se zastavily v kempu, nechává těžký batoh u nás a dobíhá kluky, kteří už jsou na začátku stoupání do sedla. Oznamuje jim situaci, přemlouvá Ondru a nakonec všechny dovádí k nám. Tábor stavíme stranou od kempu ve výšce 3626 m n.m. a nakonec jsme docela rádi, že jsme v cestě nepokračovali.

Zvedá se prudký vítr s deštěm, ve kterém sotva vaříme večeři. V noci se nám kymácí celý stan a déšť střídá mokrý sníh.

Mája nás budí kolem páté ranní zvoláním, že venku je asi pět čísel sněhu. S vidinou dobré fotky opouštím vyhřátý spacák a koukám na to nadělení. Pět čísel je trochu přehnané tvrzení, ale všechno je zakryté mokrým sněhem. Údolí pod námi je v mlze a sedlo nad námi v šedém mraku. Stále sněží a my uleháme s alternativními plány, kdybychom tu uvízli. 

15. 7. 2018 – 5. den, 3. den treku

Po zazvonění budíku otevíráme stan s velkými obavami. Překvapením nám je ale poměrně čisté nebe, sedlo osvícené sluncem a absence většiny sněhu. Když vidíme tu nádheru rozhodujeme se rychle. Vynecháváme snídani, házíme do sebe jen pár oříšků a využíváme dobrého počasí ke kvapnému výstupu. Rychlý tým A složený z Kačky a Ondry si snídani dopřává. Víme ale, že oni s naším dohnáním problém mít nebudou. Je opravdu zima, mám na sobě všechny vrstvy oblečení, které s sebou nesu a stoupám suťoviskem a přes malá sněhová pole vzhůru. S každými třemi kroky nahoru se sesouvám o jeden dolů. V hlavě si počítám a každých 60 kroků dělám přestávku. 

Neuvěřitelný výhled

Ačkoliv nám do sedla zbývá jen nějakých 270 výškových metrů, díky terénu ho dosáhneme až po dvou hodinách. Výhled je neuvěřitelný. Jezero tyrkysové barvy, které je obklopeno zelenými kopci, za kterými jsou v další řadě vidět zasněžené vrcholky hor. Počasí se rychle mění, blíží se šedý mrak. V sedle navíc ukrutně fouká. Proto děláme rychlou skupinovou fotku ranní výpravy a z 3900 m n.m. míříme dolů. 

Zase suťoviskem a poté bahnitou cestou v zamračeném počasí klesáme nějakých 400 metrů k místu, kde ústí řeka. Cestou nás dohání Kačka s Ondrou. Právě na tomhle místě  to začíná. Nejdříve kroupy a pak prudký déšť s větrem, který nás bodá do odhalené kůže. Místo fotky u jezera tedy pokračujeme dál a hledáme cestu, která zde není plně čitelná. Po nedlouhé chvíli sestupu po kamenech a suti se ale zase počasí obrací a ukazuje se slunce. Uvelebíme se na mýtině pod vodopádem a obědváme. Je tu kouzelně. Po dlouhé pauze se vydáváme zase dolů. Teď už se sluncem a téměř bez jediného mráčku na obloze. Kráčíme podél řeky a krajina se mění každým krokem. Z holého kamenného království se posouváme do džungle, všechno je zelené a rostou tu dokonce kaktusy. Když s Májou spatříme malou zátoku, hned ji využíváme k očistě. Jak málo stačí, aby si člověk zase přišel důstojněji... 

Přes džugli, balvany a les, který vypadá přesně jako u babičky v severních Čechách, míjíme kemp a jdeme za něj ještě asi čtyři kilometry. Tam se u řeky nachází tábořiště, kde se usidlujeme. Po večeři se snažíme rozdělat oheň a nesetkáváme se s velkým úspěchem. Dřevo je mokré a papírový obal od sýru, kterým si snažíme pomoct, nepomáhá. Nakonec nás zachraňuje Vojtův vytištěný boarding pass. Střídavě pozorujeme oheň a hvězdy a sušíme mokré věci. Ponocujeme a je nám tu dobře. Už pro nás není překvapením, že v noci začíná pršet.

16. 7. 2018 – 6. den, 4. den treku

Ráno Máje není dobře. Starám se tedy o jídlo a balení a nechávám ji v klidu. Vypadá to, že je jí vážně zle, protože mi po nějaké době říká, že s námi dál nepůjde a vrátí se do Karakolu. Ondra ji tedy doprovází do kempu, který jsme minuli předchozí den, a tam stopují auto. My ostatní se mezitím zdržujeme uvnitř stanu, protože znovu prší. Déšť zrovna ustává, když si říkáme, že by se Ondra mohl vrátit. Balíme proto jeho Hilleberga, na který bychom za jeho přítomnosti nesměli ani sáhnout, a zanedlouho poté přichází.

Dnes je v plánu další stoupání

Krajina se zase úplně proměňuje. Dneska jdeme loukami pokrytými kvítím doprovázeni koňmi a krávami. Několikrát překračujeme řeku a přední klučičí linie na mě a Kačku čeká každých 200-300 výškových metrů. Dostáváme se pod sedlo se zasněženými plochami. Povrch je zase složen ze sutě a kamenů a je tu poměrně zima. Házím do sebe cukříky a funím vzhůru. Vycházím do sedla Teleti ve výšce 3810 m n.m., kde je zbytek mé skupiny poschovávaný za kameny. Dolů by nás čekalo 1000 výškových metrů, do nichž se nám moc nechce a navíc máme spoustu času. Proto nám Ondra vyhlíží pro naší dnešní ložnici luxusní plac kousek pod sedlem na okraji travnaté plochy. 

Jsme tu brzy, takže vysedáváme venku do té chvíle, než zajde slunce a ochladí se. Večeříme a užíváme si neuvěřitelný výhled, kdy přes naši ložnici přechází bílé mraky. Ve stanu ještě klukům čtu.

Venku začíná pršet a občas se blýskne tak, že to ve stanu vypadá, jakoby někdo otočil vypínačem. 

17. 7. 2018 – 7. den, 5. den treku

Slunce a jen tu a tam mráček, krásné ráno. Zase klesáme a to bahnitou cestou, po kamenech a celkem prudce. V údolí se nachází kemp s velkým počtem stanů a turistů, my pokračujeme po rovinatém terénu podél řeky. 

Docházíme na mýtinu, kde odpočíváme, když tu k nám přichází muž od stanu nedaleko a třese si s kluky rukou. Zve nás do stanu na čaj. Inu dobrá, to bychom si neměli nechat ujít. Necháváme si batohy před stanem, uvnitř se zouváme a usedáme na koberec kolem nízkého stolku. Prostor je maličký, jedny kamna. Chléb krájí pán domu a jinak se o nás stará babuška. Nalévá nám čaj s mlékem a ukazuje, jak si správně dát na chleba smetanu (máslo) a med nebo džem. Jsme pobízeni k občerstvování se a snažíme se komunikovat slovanským nářečím. Mně je vysvětleno, že fotit můžu, až dojím a stále se na nás usmívá.

Mezitím doráží další turista a to Francouz, který se zdrží jen na čaj a říká, že je rád, že nás potkal, protože právě dočetl Nesnesitelnou lehkost bytí od Kundery. Babuška nám mezitím ještě nandává kefír (jogurt) a my si tipujeme, komu bude dřív špatně. Přemýšlíme nad tím, jak se odvděčit. Zda jim dáme balíček cigaret, který  s sebou neseme nebo nějaké peníze. Babuška to však řeší za nás. Prostě na papírek napíše sumu a podá nám ho, 1200 somů. To na místní poměry vážně není málo... Nemáme možnost protestovat, takže jí prostě dáváme peníze. Nakonec i cigarety putují k novému majiteli. Místním chlapům se zalíbila hadička k našim vakům na vodu, takže je jimi odháníme. Od stanu se nám jde těžko, všichni jsme vážně přeplnění.

Scházíme údolím do stále větší civilizace

Stezka se pomalu mění na větší a pevnější vyježděnou cestu. Míjíme několik hospodářství, kde nás taky zvou na občerstvení. My však jdeme dál a zastavujeme až u lesa, kde přemýšlíme, co dál. Jsme moc rychlí. Ubytování máme zařízené až na další den a už nyní se blížíme k místu, odkud pojedeme domů. Říkáme si, že bychom mohli zkusit přenocovat někde tady, ale dostáváme se do turisticky navštěvované oblasti. Nachází se zde hodně jurt campů a autobusů s turisty, kteří vylézají na fotogenických spotech a klikají spouštěmi. Pokračujeme a situace se horší. Jurty a kolem uvázaná zvířata na krátko, aby si turisti mohli prohlídnout tu divočinu. Jsou tu Číňani i kyrgyzští zbohatlící z města, kteří si s námi chtějí dělat selfie. Je mi z toho výjevu špatně, chce se mi pryč. Všem se nám chce pryč. Návrat z hor do civilizace je drsnější, než jsme čekali. Dohadujeme se tedy, že odjedeme dnes. Nemá smysl zůstávat. 

Docházíme do městečka Jeti-Oguz, kde domlouváme odvoz do Karakolu. Kluci se snaží usmlouvat cenu, ale předem se nedohodli za kolik chceme jet, takže každý řekne jinou částku. Nakonec jedeme za 1500 som, což je dost, ale nám jde hlavně o to, zmizet odsud. Řidič zrovna opravoval auto, kterým máme jet, a když se s ním domlouváme, drží ještě v ruce kliku od dveří. Ve vzduchu cítím dobrodružnou cestu. Dveřím spolujezdce chybí kryt, madlo je přichycené jen jedním šroubkem a celé auto s každým kamenem nadskakuje. Asi v půli cesty řidič zastavuje, vystupuje a ručně stahuje okénko tak, že ho prostě chytne mezi dvě dlaně a sesune. Pak zase startuje a my si konečně všimneme, že k tomuto úkonu používá šroubovák. Nakonec cesta končí happy endem a vystupujeme u hostelu. 

Tady dostávám vzkaz na papírku od Máji se smutnou zprávou. Rozhodla se odletět do Prahy. Prý má horečku a další trek by nedala. Je jí zle a chce se léčit v Praze. V našem původním hostelu pro nás není místo. Jsme tedy odkázání do Nice guesthousu, kde dostáváme dva pokoje v rozestavěné části a spaní na podlaze za minimální peníze. Užíváme si teplé sprchy, pereme a jdeme na večeři do restaurace. V našem příbytku pak hrajeme kostky, testujeme místní pivo a nakonec usínáme kolem půlnoci. 

Důležité poznámky pod čarou:

Tento trek se běžně chodí v opačném směru: Jeti-Oguz – Ak-Suu. My ale slyšeli, že je možné, že se tu bude vybírat nějaké vstupné. I kdyby se nic neplatilo, tak si myslím, že ohledně klesání/stoupání byl náš směr lepší. Jediné, co bylo nepříjemné, byl příchod do Jeti-Oguz, které si člověk běžně užije už na začátku a nečeká ho tak žádné zklamání nad tím, že východ už není tak čistý a nekomerční.   

Pokračování najdete tady!

– Anežka