CZK
Na konci listopadu mi byla hanibalím kolegou a zároveň propagátorem běhu v Hanibalu nabídnuta možnost dlouhodobě testovat boty od značky Inov8. Jakožto atletka, která se věnuje zejména disciplíně běhu na 800m, se o běhání jako takové zajímám nejvíc ze všech forem pohybu, protože tvoří tak 70 - 80% mého tréninku. Boty Inov8 jsem držela v povědomí už dlouho, jen jsem nikdy neudělala ten rozhodující krok – nepořídila jsem si je, takže tahle nabídka byla tím impulzem pro zakoupení. Po konzultaci s Jirkou jsem dala na jeho doporučení podpořené osobní zkušeností a vybrala si model F-lite 195. Trochu mě zarazilo, že jsou to boty výrobcem zařazeny do kategorie fitness, já přece chci boty na běhání! Ale bylo mi záhy vysvětleno, že jsou to jedny z univerzálnějších bot, jsou určené pro běhání na silnici (což byl můj hlavní požadavek, protože jsem se z odlehlých končin, kde jsem na silnicích moc běhat nemusela, přesunula kvůli studiu a vrcholovému sportu do Prahy, ve které se sice dá běhat i po lesních cestách, ale člověk se tam musí nějak dostat, tedy po silnici), na tvrdších lesních cestách a pro crossfit. Coby neznalec moderních vymožeností v oblasti fitness jsem si musela dohledat, co tenhle výraz vlastně znamená, a když jsem zjistila, že je to posilování a zpevňování, v němž se využívá zejména hmotnosti vlastního těla a cvičí se po určitý čas bez přestávek, mohla jsem si připsat další plusový bod pro tyto boty, protože to odpovídá i jedné z forem posilování, kterou praktikuji v rámci tréninku. Ale rozhodně to nebyl bod rozhodující, osobně si myslím, že cvičit se dá v jakýchkoli aspoň trochu sportovně utvářených botách, takže boty jsem zvolila hlavně proto, že se na nich dá běhat na silnici i v lese.
Proces zkoušení…ten hodně souvisí s procesem vybírání a chci ho určitě do mého elaborátu zařadit. Když jsem do bot vklouzla za účelem vyzkoušení velikosti, překvapily mě. Perfektně mi padly, měla jsem v nich skvělý pocit, protože jsem neměla pod chodidlem kdovíkolik milimetrů všelijakých měkkých vrstev, pěn, polštářů, jak bývá obyčejem u běžeckých bot od značek, ve kterých jsem běhala doteď. Poprvé v životě jsem skutečně měla chuť se v botách ještě v obchodě proběhnout, protože jsem byla zvědavá, jestli to i při běhu bude znát. A bylo…už během prvních kroků bylo zřejmé, že mě bota nechce pustit při došlapu na patu (pro upřesnění uvedu, že jsem zkoušela boty se sklonem podešve 3mm, k čemuž mě vedlo mé přesvědčení, že patřím mezi běžce s docela dobrou technikou běhu, tedy mezi běžce, kteří běhají spíš přes špičku), což jsem shledala jako hodně velkou výhodu, ale zároveň se mi někde vzadu v hlavě začala rodit malá obava, co na to řeknou moje nohy, konkrétně lýtka…nu, obava byla ponechána vzadu, nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko. Vyzkoušela jsem ještě nějaké jiné modely (F-lite 220, které jsou z robustnějšího materiálu a mají sklon podešve 6mm, a dámské F-lite 215, které mají taky sklon 6mm), avšak žádný z nich mě neoslovil tak, jako první ozkoušené F-lite 195. Bylo tedy jasno, nezbývalo než čekat, až boty přijdou.
Přišly (v jiné barvě…jaká drzost!! :D) a já jsem v nich skotačila po krámě na Senovážném náměstí, protože boty se mají prošlápnout, že! Zajímalo mě ale hlavně běhání a pocity při něm a neméně po něm. Začala jsem s nimi opatrně – šla jsem v nich jen pět úseků z deseti o délce 500m, abych nohy aspoň trochu pošetřila, protože mně bylo jasné, že boty budou vyžadovat trochu jiný styl běhu. Ačkoli nejsem vyloženě běžec-patař, určité podpory paty u běžeckých bot zřejmě využívám nevědomky (v momentech únavy i vědomky), a tak se moje opatření projevilo jako celkem prozíravé. Lýtka mě druhý den bolela, ale ne nijak výrazně, z leckterých tréninků mě bolela lýtka i víc, takže jsem tímto byla uklidněna a těšila jsem se, až boty prověřím pořádně na desetidenním soustředění v Alpách.
Soustředění v této fázi přípravy jsou hodně o naběhaných kilometrech, spousta práce je odvedena formou dlouhých výběhů nebo úseků velké délky, ale nižší intenzity. V lokalitě, kde jsem byla, je navíc možnost běhat jen po asfaltu, a proto jsem si říkala, že to bude pro moje nové boty jako stvořené. Odběhala jsem v nich skoro všechno, do mých starých bot se mi nechtělo, a když už jsem si je vzala, že v nich nějaký trénink půjdu, nebylo to zkrátka ono – jako kdyby noha pracovala tak z poloviny, všechno bylo utlumené, kontakt s podkladem takřka nulový a měla jsem pocit, že strašně dupu. Lýtka mě bolela jen první dny, kdy bolest i lehce gradovala, postupně si ale nohy na běhání přes špičku zvykly, předpokládám, že určité svalové partie a klenba se posílily, takže bolest postupně odezněla. Z Alp jsem se vracela s plnohodnotnými běžeckými botami, které absolvovaly víc než 100km během 10 dní, čehož jedinou známkou byl lehce oběhaný vzorek na podrážce.
V dalších fázích přípravy jsme ale přešli do kvalitních tréninků, vrcholila příprava na závody a já Inovejty odložila. Když jsem se v nich šla proběhnout zhruba po třech týdnech, kdy jsem je neměla na noze, lýtka mě bolela jako po prvním běhání. Člověk strašně rychle zpohodlní! Zkoušela jsem prokládat běhání v Inovejtech běháním v měkčích botách, ale kýžený efekt to neplnilo. Lýtka mě bolela neustále a krátké a rychlé úseky (které tvoří hlavní náplň tréninků v tomto období) jsem v nich chodit nechtěla, na takové mám jiné boty. Musela jsem je tedy bohužel odložit až do konce halové sezóny, protože bolest mě celkem limitovala.
Dnes jsem opět ve fázi přípravy, kdy se nabíhají kilometry, takže čas Inovejtů nadešel a já jsem jen ráda, že v nich můžu zase běhat!
Ája U.
Photos by: Kletter Kiddies
