Peetův rok 2013 a přechod do 2014
vol. 2 - léto
No a byla tady akce, na kterou se každej rok neskutečně těšim. Keep balance, kde se potkávají klasický oldskůleři a mladá nadějná generace u jedný pípy. Kombinace točenýho piva, bramboráčků, highline, koupáku s wasrama a klasickejch závodů je hrozná pohoda. Akci jsme započali trochu dopředu. Už v úterý jsme vyrazili na Ořešník. Bylo v plánu napnout večer a ráno pochodit za rozbřesku. Kluci spali v jeskyňce, já jsem si natáhnul hamaku mezi buky do nádhernýho větrnýho tunelu, rozuměj – celou noc tam foukalo. Přespání a ranní pochození po východu slunce..co víc si přát. Následně jsem seběhl do Bíláče a šlo se pracovat na střechu. Kluci si užili vedra a azůra v Koenigu, my jsme se s Kolouchem smažili při pokládání Bramacu. Čtvrtek byl částečně pracovní a už i přípravnej. Napli jsme nějaký lajny v kempu mezi stromama, který nestihli skácet, dovezli jsme dřevo na večerní ohně a vymysleli jsme novou midlajnu nad koupákem, která má krásnejch 50m v osmi nad zemí a vodou. Pátek byl zase hajlajnovej. Kolouchovym Čikem jsme dojeli asi ve 12 lidech pod přístupovou cestu na Cimbuří. V tomhle počtu se materiál krásně rozložil do hodně batohů, takže jsme stoupali svižnym tempem vzhůru do oblak. Napnuto bylo jednoduše a rychle díky dovrtání závitovek klukama už v zimě. Na chození bylo hodně zájemců, takže se čekala frontička, ale ocejpalo to. Kdo nechodil, opaloval se, kdo chodil, poslal to hned víckrát nebo vokoštoval více lajnolapů. Cítil jsem dobrý rozpoložení, takže jsem po dvou kotníčkách pochodil FS. Bylo to poprvé, kdy jsem měl moment rozrušení při FS, protože jsem začal přemýšlet o uběhnutém oválu a čase od Adama, když si o tom nahlas povídali. Potřeboval jsem si to v hlavě srovnat a taky jsem to odboural, takže i tohle byla dobrá zkušenost. Měl jsem to pod kontrolou, jen si člověk uvědomí jaká maličkost se může vloudit do hlavy a trochu ho vykolejit z naprosté koncentrace. Nazpátek si mohli povídat o čem chtěli, odboural jsem úplně všechno, tak by to mělo být vždycky. Vzpomněl jsem si na první návštěvu Cimbu, kdy jsem měl problémy to rozejít a na druhé návštěvě FS…člověk cítí psychickej i osobní posun a měl jsem z toho velkou radost. V kempu bylo už více lajnerů, půllitry se plnily, příběhy se začaly vyprávět. Sobota patřila závodům. Ráno proběhla kvalda na speedy a v návaznosti hned finále. Vyhrál nejrychlejší, druhý byl trochu pomalejší a ten třetí byl zase rychlejší než ten čtvrtý J (1.Speedy, 2. Peeto, 3. Voříšek)… po obědě se poskákalo u kostela jakožto Gibbon contest. Řekl jsem si, že se po delší době opět zapojím a zkusím aspoň pobavit publikum. Warm up nebyl zase tak excelentní, ale cítil jsem, že jsem úplně všechno nezapomněl. Záda byly cítit jen trochu, takže to vypadalo alespoň bezbolestně. Nakonec jsem postoupil dál a k mému překvapení jsem dokonce vyskákal 3. místo, 2. byl Voříšek a vyhrál Luky. EQB měli ještě odpo připravený high jump contest. V předešlém ročníku jsem vypadl hned na první výšce, když jsem se to pokoušel přeskočit butt bouncem, Jindra to dokonce zkoušel na chest bounce, kterej v životě nedělal(nebo možná i flopem). Teďka jsem to zkusil normálně na nohy a taktika se vyplatila. Nakonec první místo se 115cm. Mimo závod jsem potom na xtej pokus skočil ještě 120cm, ale víc lákaly wasry než pokusování skoku do výšky, takže jsme se přes pípu přesunuli na koupátko. Sobotní noc byla dlouhá, předlouhá…békalo se, popíjelo, kecalo, opékalo vše co šlo i nešlo. Neděle byla wasrovací, vstávací, opicojdní a bohužel i balící. Vše musí jednou skončit aby to mohlo být jindy ještě lepší.
Speedy Hejnice
Trickline Hejnice
Hnedka po Hejnicích jsme začli plánovat odjezd na Nature Games do francouzského Millau. Danny s Anče a Jindříškem už byli ve Francii přes Hejnice na wasry, lezení a nějaké hl. Chtěl jsem jet stopem, ale trochu nás tlačil čas a Péťa se musela hned po NG vrátit do Prahy, takže jsme nakonec vyrazili autem. Cesta dlouhá nicméně dobře ubíhající. Do GPS jsme zadali parkoviště přímo u Jonte, kde byly natažený hajlajny. Dorazili jsme v noci a v travnatém svahu nad parkovišťátkem jsme dokonce poznali Anče, Jindru a Dannyho ve spacácích. Našli jsme si nádherný místo na kamenitém paloučku, který měl ideálně tvarované kopečky přesně pod záda. Travnatý svah měl totiž na každém metru čtverečném dostatek kamenů, aby se člověk nevyspal v klidu a bez neustálého otáčení. Ráno probraní sluncem a pohodlím podkladu odpotáceli jsme se k hajlajnám. Z parkoviště to není úplně blízko, ale hl rozhodně stojí za to. Bylo nataženo 6 hl od 21m do 64m s parádní expozicí a výškou. V Jonte jsou i krásný směry na lano, povětšinou vícedélky. Na hajlajnách jsme byli asi tři dny, různě jsme to kombinovali s Millau a okolím. Danny si odskočil na trikový závody, my jsme byli podporovat a večer jsme trochu hodili hrbem na místní párty stagi. Další den jsem měl hlavu jak střep, nevim co to bylo za virózu, ale nic jsem nepil, takže to muselo být z jídla nebo pití. Přejeli jsme do Tarnu za nějakou tou lezbou…mně bylo tak dobře, že jsem celou dobu ležel v hamace a šavlil do křoví, Péťa s Dannym lezli nějaké ty cesty. Já jsem si na skálu šáhnul jen abych se opřel a nepadnul vysílením na zem. Čekala nás cesta zpátky domů…myslel jsem si, že to bude neskutečný peklo, ale nakonec jsme popojeli do 100km od Tarnu a přespali kousek od jednoho lesa. Noc hrozná, ale ráno už mi bylo celkem fajne. Na benzínce jsme se opláchli, viděli jsme zájezd nějakých transvestitů v neskutečnejch modýlkách, což nám aspoň po ránu zvedlo náladu. Byl jsem už schopnej řídit, takže jsme cestu zpět přežili v celku rozumně. Vyhodili jsme Dannyho doma a jeli odpočívat k Pétě na Ořech. Tahle viróza s bolestí hlavy přišla i na Jindru, Dannyho a Péťu, takže jsem si to úplně nevymyslel…horší je, že jsem jim to nejspíš předal, protože to měli až po mně.
Nature games
Na Cyrila a Metoděje jsme byli na tradičním kosteckém Jarmarku jakožto provazochodci. Jsme ale trochu modernějšího typu, jelikož se nenaléváme pouze medovinou, ale i pivem a špiritusy rumového typu. Kostičku máme zamilovanou díky atmosféře, pohodě, guanu, kostičkám provaděčkám a kostíkům provaděčům. Oni nás rádi vidí a my se moc rádi znovu a znovu vracíme. Při této příležitosti jsme zajeli i na Drábky, kde kucí a holký pražský natáhli Vypálený chodidla a Mládí vpřed! Pochození libové, počasí exkluzivní. Na Mládí vpřed jsem si přešel swami OS osobáček, takže bylo večer na Kosti co zapíjet. Krom Jarmarků chodíme i noční prohlídky což je po desáté hodině zajímavá záležitost…né kvůli svlékání, ale díky černočerné tmě a osvětlení zespodu. Na kuráž dorovnáváme hladinku vínem, aby byla chůze ladná a nerozklepaná. Poslední chození máme povětšinou v půl jedné ráno a to běžný lajner na hl moc často není, takže také dobrá záležitost.
V druhé polovině července byl na programu Ádr highline meeting. Na něj jsem se dost těšil protože spojení Ádru, Křižáku, jezírka, piva, lajn a lezení je naprosto geniální. Kluci to měli krásně připravený co se zázemí týče, hřiště s umývárkama, mash s lavičkama kolem, lajny hned u stanů, pípa v dosahu..takovej pohodovej ráj. Trochu škoda, že stav piva měl logistickou přednost před bezpečností napínání hl, ale zase tak moc punkový to nebylo a po menších kosmetických úpravách bylo vše naprosto v cajku. Kratší lajny na Křižáku s dobrou dostupností, jedna delší na Vévodovi a ještě dvě schované v odlehlejším a klidném údolíčku s příjemnou výškou na komfortní potrénování. Z akce jsem měl jednovečerní vokno, mnoho lezeckých a lajnových supr zážitků, osobáček na PES wasru – 115m, téměř jedinýho přešlýho longa za celej rok a mnoho nepopsatelných zážitků, které je lepší zažít a uchovat v hlavě než vetnout do papíru či počítače.
Jedna akce ještě skoro neskončila a už hned navazovala další. Nebylo tomu daleko, aby u některých vzniklo přirozené kontinuum. Hned další víkend totiž probíhal fesťák na Bišíku, což je co by kamenem dohodil a ani skoro nemusel dojít zbytek pěšky. Možná už se opakuju, ale tohle místo prostě miluju. Měl jsem radši, když byl fesťák menšího charakteru díky omezenému prostoru v areálu, ale vem to čert…tohle místo má pro mě prostě nenahraditelnýho ducha a je to srdcovka. Wasry nad černym jezírkem, ze kterého člověk dost často vyleze potažen rašelinou, když se koupe a zajede nohama do bahna, neví na co šlápne a hlavně to začne povětšinou dost luxusně smrdět, lajna na zeď přes nepadací území, Green air, kterej bude za chvíli nejspíš podepřen stromy, večerní posezení u ohně s kytárkou a holkou co nemá kam jít. Skleniček pár a pár tahů trávy uteče den jak pořádná párty…ty uměj žít, choděj si a maj se rádi. Natáhli jsme i novou hl na Holubici(vždycky říkáme na Čápovi, ale to je vedle J ). Název byl nejasný, váhalo se mezi hovnoskus(jako kus-kus a …) nebo hovnozkos(z kosáka) jelikož skály jsou celkem dost označeny exkrementy ptačího typu, nicméně pro takhle pěknou hajlajnu, která není ani tak exponovaná jako spíš že je na parádnim místě s úžasnym rozhledem, se nehodí název tohoto typu, ale nakonec to rozsekl večerní vtip. Tatík říká synovi, který jde na párty: „Hlavně se večeř neožer, jinak tě zítra bude bolet celé tělo“. Syn si říká pro sebe, že otec ví prd o pořádný kalbě, takže si večer pěkně naloží…ráno se probudí ani neví jak ve své posteli a bolí ho úplně všechno. Jde za otcem: „jaktože jsi měl pravdu, co se včera stalo?“ „Ani na mě nemluv!!“, říká otec. „To že jsi přišel a v předsíni rozbil všechno co šlo, ok…to že se ségra musela před tebou zamknout na záchod abys ji sexuálně neobtěžoval, to bych ještě zkousnul, ale to že ses vysral před televizi, zapíchal do toho párátka a řekl: „A ode dneška bude ježeček bydlet s námi“, to už jsem neskousnul!!“ Takže název pro hl je evidentní – Ježeček. Proběhly zase tradiční speed a trick závody. Trikovku vyhrál místní bourák Philipski, druhý byl Vojta Vodák, třetí Voříšek a čtvrtá a zároveň první baba Justýnka. Ve speedech je to na Bišíku trochu těžší, protože se běhá nejdelší vzdálenost ze všech fesťáků. Lajny mají určitě přes dvacet a není sranda se na nich pořádně rozeběhnout a nasazené tempo udržet bez pádu. Kvalifikace je tudíž delší, ale na žádnym fesťáku se čas nějak zásadně neřeší. Když už se to probojuje do šestnáctkového pavouka začíná přituhovat a publikum se zahřívá…o stupně vítězů to bývá vždycky dost zajímavá záležitost. Nakonec byl třetí ten co vyhrál na čtvrtým a už vůbec nevim kdo to byl, druhý byl Danny, kterého jsem natěsno vydrtil až v náhlé finálové smrti…i když mi publikum nevěřilo J Wasry byly na teplo ideální kombinací s Plzní, aby se člověk dostal do pohody a správné provozní teploty. Hladinka stoupala(ne na wasrech) a den se opět pomalu překuloval do bujaré a dlouhé noci. Na Bišíku se běžně žehná pepřem a solí, což zavedl jeden nejmenovaný slackliner z Liberce, který má už dítě a za ženu učitelku, skáčou se triky za pochodňového osvětlení, koupe se při měsíčku na Adama i bez Adama, ale hlavně se klábosí…ať už je tématem cokoli, vždycky je to důležitý. Podařilo se nám spontánně vytvořit ftipovací a historkovací kolečko na plácku před ubytovací budovou. Nějak se to tak sešlo a každý vždycky řekl ftip, pokračovalo se v kolečku, které nemělo úplně malý průměr. Kolečko ztroskotalo na došlém pivu, které se muselo opravit, nicméně zajímavě vytvořený úkaz…některý věci se prostě stanou aniž by kdokoli věděl jak. Přes celý fesťáček jsme měli natáhnutého Ježečka, Green air a Blueberry jungle. Poslední zmíněná měla nějaký ten rok pauzu od lajnerů, protože tam není lehko trefit a kdo tam nebyl nejspíš nenajde. Lajna 32m dlouhá v údolíčku, které je těžko dostupné a celé poseté borůvkami. Byli jsme tam jeden rok s klukama z Landcruisingu a teď jsme ji zopakovali. Na jedné straně kotvící strom za skálou a na druhé věžička s dvěma cestami. První udělal Q vylezením z traverzu do omechovaného žlábku a druhý prváč jsem vypotil po mechové hrance sypavého charakteru. Nicméně lajna krásná a lákavá. Dokonce jsme měli tak supr setup, že jsem si ji přešel i FS. Rád se na tenhle „nedostupnej“ směr opět vrátím. Neděle klasicky zevlovací, pohodová, uklízecí a odjezdová. Předem nahlášená afterpárty měla malou skupinku členů čítající asi 5 osob. Zůstali jsme na masopeč a poslední pivka do džbánků. V pondělí odjezd jelenovým vozem směr Praha.
Z Prahy jsem hned pokračoval směr Plzeň, kde jsme se měli potkat s Píďalkou a valit to do Oberammergau. Stopnul jsem si takovýho mladýho pohodáře, kterej zajel i na okraj Plzně, kde jsme Péťu vyzvedli a pokračovali jsme směr Rozvadov. Nechal nás na poslední dobrý benzínce s Mekáčem, kde jsme potkali pétiny kamarády. Chlapík si skočil na záchod a po nějaké debatě s kámošema jsme jim ho doporučili, protože pokračoval jejich směrem a my jsme potřebovali na Mnichov. Strhnul se dobrej slejvec, tak jsme byli nuceni postát pod střechou pumpy. Domluvili jsme se jedním mladším párem, že nás hodí dál správnym směrem. Po cestě jsme se předjížděli se Saabem švédské značky, chlapík si stěžoval, jak ta ženská vždycky předjede a potom zpomalí. No a na další benzínce jsme pouze přesedlali do zmiňovaného Saabu a valili to až do Innsbrucku. Tam jsme chvíli zkoušeli na pumpě směr Scharnitz, ale nakonec jsme se rozhodli přespat na terase takové opuštěné chaloupky přímo u pumpy. Ubytování luxusní, pěkně v suchu, dokonce tam byla i zásuvka, škoda, že bez proudu.. Druhej den ráno asi na tři auta pěkně na místo pod lanovku v Oberammergau. Výšlap nahoru známou cestou, která je pořád stejně dlouhá, i když si člověk říká, že už by tam měl být… Nádhera zase po nějaký době vidět ty usměvavý zahraniční tváře. Místo na stany je dosti omezeni, takže jsme se vmáčkli do epesního ďolíku a říkali si, že nebude pršet. Oberammergau je trochu speciální akce, kterou organizuje One inch dream team. Není tam pitná voda, všechno je krásně odstrčeno od civilizace, kuchyň postavená z různých dřevotřísek a kulatin co se na našly a celá přikrytá takovou punkovou plachtou. Vaří se dost často dohromady, program je jasně hajlajnovej. Ráno se probudíš s pohledem do krásných údolí, kocháš se chcaje krajinou, uděláš snídani, seběhneš si na hajlajny, které jsou krásně všechny u sebe, neruší tě tam žádnej turista, prostě lambáda. Lajn tam je 9 od 12m do 140m a jedna midlajna v „kempu“. Z těch devíti teď bylo nataženo 7 protože na dva směry občas padají trochu kamínky, když je někdo nešikovnej, tak kluci nechtěli riskovat. Když jsme tam byli předešlý rok, zůstávali jsme jen na kopci na hl, ale nyní jsme měli jasnej plán…jeden den vyrazit na Zugspitze. Tak jsme ve složení Malafa, Kernerski, Píďalka a Peeto jeden den seběhli dolů s malejma baťůžkama, dostopovali pod Zugspitze, vykoupali se(konečně) v nádhernym jezeru Eibsee a vyrazili po odpoledni směr nahoru dobít základní tábor. Dali jsme po cestě pivko v místní putyce, od místňáků jsme se dozvěděli, že to bude tak na 8 hodin a téměř lezeckého rázu, jestli prej máme helmy, sedáky a věci na ferraty…říkali jsme, že to nějak zmáknem. Za tmy jsme našli parádní loučku na rakouský straně, dali těstovinky a nařídili budíka na pátou… Ráno jsme zjistili, že jsme přesně pod lanovkou, která vede až nahoru a musíme se ještě napojit na turistickou cestu, která přeci nemůže být daleko. Vyrazili jsme intuitivně a částečně podle mapy skrz les a úspěšně cestu potkali. Stoupalo to krásně, byli jsme tam brzo, takže žádný vedro a davy s ferratovejma setama. Se zastávkou na Wiener-Neustädter hutte nám to trvalo něco málo pod pět hodin a lezecké části jsme nepotkali a to ani místa, kde bychom se nutně museli cvaknout do ferraťáku, i když tam lano bylo. Na vrchu bylo před desátou krásně prázdno, dali jsme svačinku a kochali se výhledy. Postupně začli lanovkou najíždět turisti v žabkách, balerínách a podobné obuvi. Člověka to docela pobaví, když si to vyšlápne a potom vidí lanovkové nájezdy…za 39 eur nahoru a dolů, no neber to. Sestup dolů celkem rychlovka, ještě jednou koupando, když v Ogau zase nebude kde se umýt. Dostopovali jsme zpátky a ještě nás čekal výšlap. Šlo se celkem dobře a rychle. Nohy sice trochu cítit byly, ale zase byly rozchozený. V Oberammergau jsme se trochu rozdělovali, protože po akci jel každej trochu jinym směrem. Kernerski s Malafou už vyrazili dřív, Danny s Voříškem jeli do Čech a my jsme s Péťou plynule navázali cestu do Lublinu.
Cesta do Lublinu nás čekala 1400km dlouhá, protože jsme zvolili trasu přes Berlín. První den jsme ujeli krásných 700km a přespali kousek za Berlínem u námi vyhlídnutého rybníku, kam nás hodilo poslední auto. Druhý den už se nám i přes menší komplikace se stopováním na nájezdu na dálnici podařilo dojet až do Lublinu na náměstí, kde se v parku skáče tricklinecontest. Sešli jsme trochu z centra za bandou lajnerů, kteří měli před Urban highline festivalem ještě německo-polské setkání a pobyli s nima dva dny. Potom byla možnost přesunu do parku, kde je kempové centrum pro všechny účastníky akce Lublin – sztuk mistrow, Urban highline fest je právě pořádán v rámci této akce, kdy se po celém městě pohybují artisté, žongléři, hudebníci a různí lidé, kteří umí pobavit. Na programu jsou artistická vystoupení, kouzelnické show, fireshow, různé open stage, atd. Janek je pořadatelem UHF společně s místníma a pomocníkama z různých částí Polska. Má to neskutečnou atmosféru, kterou člověk na hajlajnách ve skalách nezažije, je to prostě úplně něco jiného, když se tahají urban hajlajny a pod váma chodí davy lidí… Lajny jsou nataženy z radnice, soudu, kostela, kancelářských budov, záleží na tom, co se právě domluví a co město povolí. Bylo 9 hajlajn různých výšek od 18m do 81m délky. Nevýhodou takové akce je, že přijede spousta lajnerů, která chce samozřejmě chodit. Na lajny se stojí fronty, které mají, alespoň ze začátku akce, svůj řád, který je napsán jako pořadník na papír nebo tabulku u lajny. Když lajnu přejdeš, škrtneš se ze seznamu a nastupuje další v pořadí. Když ráno nevstaneš včas, může se ti stát, že budeš třeba 40. v pořadí toho dne…nicméně když už se člověk na lajnu dostane, užije si jí vícerým pochozením, někdy se na ní už nemusí vrátit a věnuje se dění v centru města, kde je toho na koukání opravdu hodně. Některá představení jsou ok, dotyčný se snažil, jdem dál, ale někdy člověk kroutí hlavou co všechno se dá vymyslet a udělat jak v žonglování, tak v artistice. V Lublinu jsme se sešli v celkem slušné československé grupě. Atmosféru vždy doplní hlavně složení lidí…mezi lajnovým programem se cvičila i jóga, různé typy dýchání a pohybu těla. V sobotu byl trickline contest. Měli jsme celkem dost zástupců a pořádně za to vzali…na prvním děleném místě byl Danny s Friedim, třetí byl Philipski a čtvrtý Plech, takže reprezentace jak cyp. Já jsem to akorát komentoval, protože jsem zavzpomínal na předchozí rok a zranění zad na 5 měsíců i když teďka byly luxusní matrace od Adidasu. Údajně ty komentáře nebyly tak nudný jako bb to chb to spiral to chb,…ale mělo to i ftip. Akce parádní, velká, početná a rozhodně zajímavá. Dost se nesla ve znamení Fruga, což byl ovocný nápoj, který rozdávali všude zadarmo po kartonech, protože této edici procházela záruční lhůta. Člověk měl Frugíčka pořád plnej žaludek. Pilo se od rána do večera a na každym víčku byla nějaká hláška – dej si prázdnou sklenici do okna, ať lidi ví, že máš dobrý vkus. Toto je sklenice číslo 4569, po dopití použij sklenici jako vázičku apod. Se Slovačiskama jsme se svezli do Krakowa, kde jsme zůstali ještě na den a noc u Justy, natáhli něco v parku a popili vodku s Frugem. Do ČR s námi cestoval ještě Gerald, jeden Kanaďan, který se chtěl podívat kamkoli, kde bude nějaká lajna. Stopoval sám, z Krakowa odjel jako první, ale do Prahy dorazil poslední. S Péťou jsme měli docela štěstí a do večera jsme byli na několik i když trochu vyčekaných aut doma. V Praze se od nás Gerald odpojil a pokračoval na fesťák do Hochkoenigu. To my jsme si dali chvilku pauzu a přebalili jsme na hajlajny do Prachova. Byl to skoro měsíc v kuse pořád někde na lajnách a na stopu, ale za nic bych to nevyměnil.
Konec srpna patří klasicky MHFF v Teplicích nad Metují. To je dosti často propršená akce, ale nebylo tomu tak nyní. Celou dobu luxusně, Krákora a Primátor téměř na každym rohu, lajn v parku bylo nataženo dosti, zajeli jsme si na wasry a hl do Ádru, popařili jsme na 100 zvířat…libovka. Kolouch postavil svou novodobou jurtu a kolem ní se nashromáždilo několik slackstanů a každej večer se posedávalo, klábosilo, popíjelo, trochu koláčkovalo(já jsem to měl trochu s komiksovejma postavama) a protáhlo se to povětšinou krásně do rána. V kině měl premiéru pro veřejnost Czech slack, takže jsme to byli trochu uvést a myslim si, že se lidem celkem líbilo(osobně Ondrovi skládám velkou poklonu až na zem a tleskám). V rámci fesťáku se pořádá dost soutěží a klání. Klasikou je pohár MČR v boulderingu, na kterym si povětšinou navečer po kvaldě maximálně trochu ošaháme ženský rozlejzání než postaví finálovky, Věšák na kládě, Silák John na žebříku, softdrytool, lezení naslepo, přenášení bouldermatek(tam jsme měli nadějnou taktiku, která úplně pohořela) a samozřejmě taky speedy a trikovka. Ve speedech to byl poslední závod českýho speedline poháru. Vyhrál Danny, druhej jsem byl já a třetí nevim(ale nejsem si tim jistej). Díky dobrým umístěním jsem nakonec vyhrál i v celkovém speed poháru a za ženský to byla Bobřice Jana, závod vyhrála Týna Bobřice a druhá Andula, Jana třetí, myslim…holt bych mohl ty články psát hned po akci, abych si to ještě pamatoval J Na trikovce vyhrál překvapivě, ale zaslouženě Mišo, druhý Danny, třetí Voříšek, kterej porazil Štěpána. Bylo na co koukat..masivní polety, freefally v parku, lajny mezi stromy. Píďalka se zapojila do natáčecí soutěže o foťák a vzniklo z toho pěkný videjko…škoda že to bylo prodaný a vyhrál Jožin z bažin, ale tim jsme si nenechali rozhodit náladu. Shrnuto, podtrženo – vydařený Teplice.
Konec druhé části...
Photos by: Kateřina Svatoňová, Kletter Kiddies, Petalula, Justa, Žebírko, Píďa, Kuba Doubrava, Želva, EQB, Martinka, Roman, Píďalka, Honza Jarý, Mára Smolka, Shrek