CZK
Jak se „octnout" na startu
Mám ve zvyku věci moc neplánovat...
Beru, co přijde a rozhoduju se zásadně impulsivně a na poslední chvíli. Ne tak můj muž, který plánuje rád a pečlivě. Pozvání na Mistrovství Evropy ve skyrunningu se jen tak neodmítá...jedna destinace byla jasná. Honza se kouknul do termínovky a ejhle, hned za kopcem, za údolím Orca v národním parku Gran Paradiso se měl o týden později běžet závod Royal Ultra Skymarathon. Projevený zájem o start nám přinesl další pozvání, a jelikož mi občas dělá problém říkat ne, octla jsem se na startovce tohoto extrémního horského běhu.
Ta správná základna
Byla jsem sama zvědavá, jak moc budu po HTV zničená. Normálně mi trvá několik bezesných nocí, než se dostanu do použitelně aktivního stavu, proto jsem si velké naděje na dobrý závod nedělala. Z Francie jsme se propršeným dnem přesunuli do Itálie, do vesničky Locana. Ubytování jsme hledali přes Airbnb a tentokrát se nám to povedlo náramně. Roztomilý domek pod kopcem byl vybaven vším, co pro kvalitní zevling potřebujete. Stejně tak miniaturní centrum vesnice, ve kterém nechybělo caffe, gelato a crostini. První dva dny jsem měla program jasný – regenerace fyzických a psychických sil. Antistresové prostředí zafungovalo o mnoho lépe než pražský shon, druhý den jsem byla jako nová. Na nohy se mi sice ještě moc nechtělo, ale kolo se ukázalo jako ideální dopravní prostředek pro průzkum okolí.
Col de Nivolet
Podle webu cycling-challenge.com je Col de Nivolet (2 612 m) „jedno z nejkrásnějších asfaltových stoupání v Alpách”. Honza vyrazil ráno z Locany (na vrchol je to nějakých 40 km). Já zvolila variantu „pohoda”, prvních 16 km si dala autem a počkala na něj u kafe o pár výškových metrů dál, v Ceresole Reale. Už během prvních kilometrů jsme se mohli ujistit, že zmiňovaný web nelhal. Cesta byla liduprázdná! Aby taky ne, když nahoře v sedle končí a auta výletníků mají na vrchol jen omezený vjezd. Navíc jsme si vybrali všední den a tak máme celou krásnou klikatici jen pro sebe. Cyklistův sen. Této atmosféře neodpovídala intenzita výskytu plakátů s blížícím se závodem. Organizátoři to nechtěli podcenit, byly všude. Pod potemnělým nebem cvaknem na vrcholu jednu dokumentační fotku a pak už rychle žhavíme brzy zpátky do vesnice.
Začíná běžecká aklimatizace
Třetí den jsme si proběhli pár aklimatizačních kilometrů v protisměru závodu, až do sedla ve výšce 3000 m.n.m., to abychom se měli na co těšit. Cesta je pohodlná, technicky nenáročná, začíná v serpentině nad Lago Agnel a vede po červené značce tzv. „Mullateria Reale”.
Ve čtvrtek jsem definitivně přemluvila oddílovou kolegyni Kláru, aby zabalila batoh, nasedla na autobus a přijela si ten bezva závod taky zaběhnout.
Večer jsem pak ještě jednou sedla na kolo a vydala se prozkoumat kraj, kde rovina je jako oáza v poušti.
Z hlavní cesty jsem ve vesnici Sparone uhnula doleva, do kopce. Čím víc jsem stoupala, tím víc se cesta zužovala, obydlí ubývalo a nebe se přibližovalo. V opuštěné vesničce Talosio jsem to se zapadajícím sluncem otočila.
Top runners na start!
S čistou hlavou a velkým nadšením jsme se den před závodem přesunuli do turistického městečka Ceresole Reale. Vyzvedáváme si startovní balíčky, ve kterých nás víno a polenta potěšily víc než další tričko. Italové nabyli dojmu, že jsme “top runners” a náležitě expresivně nám to při každé příležitosti dávají najevo. Při třetím pozvání na kávu se cítím trochu nepatřičně, ale na druhou stranu nemůžu tvrdit, že by to bylo nepříjemné.
Start závodu je brzy ráno a hodně vysoko.
Autobusy vyvážejí všech cca 300 účastníků až na hráz přehrady Lago di Teleccio (1 924 m.n.m). Předstartovní hodinku vyplňujeme zíráním na vrcholky kopců kolem, které nesměle olizují první sluneční paprsky. A pak už běžíme vstříc dobrodružství. Ušetřili jsme si cestu k přehradě, ale stejně je to ze začátku do kopce, a to docela dost, sedlo Colle del Becchi (3090 m.n.m.) je jedno z nejvyšších míst, kam se dnes podíváme.
Kameny a kopce
Pár metrů po zledovatělém sněhu a nebezpečně se viklajících kamenech mám rychle za sebou. Klára mi hned v prvním kopci zmizela z dohledu a tak se kochám okolní nádherou. Počasí je ideální, jasno, slunečno a lehký vánek zpříjemňuje každý krok po horské pěšině. Nemyslím na nic a opravdu si to užívám.
Krásným travnatým traverzem se dostávám k Alpe Foges, na dělení krátké (pokračuje dolů do cíle v Ceresole Reale) a delší trasy (nahoru do sedla Colle della Porta - 3 002 m.n.m.). Ve stoupání do sedla doháním Kláru a polku Natalii, jde se mi dobře, vlastně dost dobře, dokonce i trochu běžím.
Hlavou mi bleskne, že jsem na závodě a že by stálo za to se trochu začít snažit.
Ze sedla sbíháme přes sněhové pole a pak dál po cestě, kterou jsme zkoumali v týdnu. Už kuju plán, jak si vybudovat náskok, docela se to daří. V serpentinách na Col de Nivolet se otáčím a hubenou postavu polské běžkyně nevidím.
Nevidím ani nikoho před sebou, slunce se schovává za mraky a já se najednou cítím nepříjemnou stísněnost. Uklidňuje mě pohled na měkký traverz přes louku posetou horskou faunou, který se zlehka zvedá do předposledního sedla. Za ním se rozprostírá přehrada Lago Serrú a u ní na občerstvení čekají kamarádi s dobrotami a nekončícím přílivem povzbuzujících slov. Mezi nimi i informace o mé pozici – prý jsem šestá, neb dívčina přede mnou vzdala. Později se dozvídám, že to byla informace mylná, na přehradě jsem byla osmá. Nicméně mě to dostatečně nakoplo a až nehezky divně jsem se těšila na poslední kopec.
Skrz louky
Chvíli běžím lesem, skrz království krav a jejich dárečků, pak se stezka zvedá borovicovým lesem vzhůru. K Refugio Jervis se škrábu pořád osamocena, opuštím les. Spalující odpolední slunce není tím nejpříjemnějším společníkem. Marně hledám mozek, když si namáčím buffík v nejbližším potůčku. Nad hlavou mám vmžiku tisíce bzučících hovad. Kdybych mohla, tak jim uteču, ale síly nejsou a tak se jen plazím vzhůru. Míjím chatu s občerstvením, nezastavuju a běžím dál. Stezka krouží po louce kolem obřího vyschlého jezera, před sebou vidím poslední stěnu a přemýšlím, kudy se budu škrábat nahoru.
Stoupání není dlouhé, zato je dost prudké. V dálce tuším kořist, pomalu se pohybující osobu v červeném. Vystoupám pár serpentin a jen tak preventivně se ohlédnu za sebe. A dost se leknu, Elenu z Ruska jsem nečekala. Karty jsou rozdané, teď jen to dohrát s vítězným koncem.
Seběhy do cíle
Za sedlem míjím červenou Švédku Jenn. Nevypadá vůbec dobře a když ji sdělím, že do cíle to jsou ještě 4 km, propadne mírné hysterii. Nutím ji svůj poslední karamelový gel, nechávám ji osudu a peláším dolů.
Seběhy do cíle jsou vždycky to nejlepší a zároveň nejhorší z celého závodu. Na jednu stranu si užíváte ten pocit, kdy víte, že teď už to dáte, že tohle je konec, na druhou stranu to vždycky hrozně bolí a hlava už nefunguje jako za mlada. V euforii jsem nejdřív seběhla kus z cesty a místo dolů běžela nahoru. Aby toho nebylo málo, kolenem jsem čelně trefila kámen.
Chvíli jsem počítala hvězdičky, ale do cíle to naštěstí nebylo daleko. Z lesa jsem vyběhla u promenády u jezera a z dálky už slyšela cílový rachot. S asistencí přihlížejících diváků jsem za necelých 10 hodin od startu trefila cílovou bránu.
Výsledné sedmé místo a bonusová výhra v kombinaci se závodem Trofeo Kima bylo chutným bonusem ke krásně prožitému dni v horách.
Dárkový koš a krásné vzpomínky k tomu
Dostala jsem mega dárkový koš s extrémně smradlavým, velkým ale zato lahodným sýrem a kamenem z okolních skal na památku. Italové jsou štědří, srdeční a vtipní. Jejich divadelní hra na “top runners” se mi moc líbila a příště si ji klidně zahraji znova.
Závod: Royal Ultra Skymarathon Gran Paradiso 55km/4 140m+
Výsledek: 7. žena 9:36:38
Záznam: strava
Co s sebou na závod?
