CZK
Kontrasty v Ekvádoru
Je teprve únor, a přesto. Pokud bych hledal dva co nejodlišnější kouty, na celém světě bych nenašel rozdílnější, než ty dva, kde jsem letos už měl tu čest být. Tím prvním byl Manhattan. New York třeba není nejlidnatější metropolí světa, ale pokud to někde žije, tak právě zde. A teď? Teď sedím v klidu proutěného přístřeší amazonského pralesa a sleduju rychlý tok zakalené řeky Kononako. Kolem chodí náčelník s penisem přivázaným k břichu lněnou šňůrkou, k obědu jsme měli banány a prase, které včera ulovili lovci.
Lov v Ekvádoru
Když jsme se šli podívat, jak se prase zpracovává, na ohni se už pekla další kořist. Opice. Nebylo jednoho z nás, kdo by se nad tím nepozastavil, v plamenech vypadal ožehlý primát jako malé dítě. Za chvíli vlezeme do kanoe, a poplaveme po řece hledat liánu, z které se dělá kuráre - šípový jed. Nad našima hlavama předvedou své defilé papoušci Ara, v korunách stromů na nás budou zírat opice. Ještě dlouho potrvá, než tohle zpracuju.
Jedním z nejkrásnějších tvorů tohoto koutu světa je křiklavě modrý motýl z čeledi baboček, Morpho. Miluju je už několik let, a je tomu už dávno, co jsem jim podobné otakárky začal fotit pod elektronovým mikroskopem. Kameraman Ferda si o nich se mnou jednou povídal, a já mu vyprávěl, jak to celé funguje. Na povrchu jejich křídel je mikroskopická pravidelná struktura, tzv. fotonický krystal, který láme dopadající bílé světlo na jednotlivá spektra a odráží zpátky jen jedno - modré.
Vidět tuhle nádheru na živo je něco, na co už nikdy nezapomenu. Ne náhodou stál poznatek o lomu světla na povrchu motýlích křídel u zrodu displayů, LCD (Liquid Crystal Display) dnes již fungují na lehce odlišném polarizačním procesu, ale bez motýla by naše monitory dost možná nevznikly. Snažil jsem se tady Morpha filmovat jak divej, posedlej. Z lodě, ze země... po každé ale uhnul dříve, než naběhla kamera, než jsem nakomponoval záběr, než jsem se vůbec stačil otočit.
Přišlo mi, že jsem ten nejhorší člověk za kamerou, jakého si sem mohl Petr vzít. Náladu mi spravil až Ferda. Vzpomněl si totiž na náš dávný rozhovor o fotonickém krystalu.
"Ty Petře, to je ten motýl, co láme světlo, že jo? Hele, dá se ten krystal nějak i vyrobit, nebo to musej do těch televizí jako fakt rvát opravdový motýly?".
Ferda si nemohl naběhnout víc. "A maj na ně teda nějaký plantáže?", dodal jako tečku za tím dnešním večerem.
Na lov!
Přestože jsme včera kuráre nenašli, návštěva pralesa byla doslova úchvatná. Dnes pojedeme zase lodí, tentokrát ale mnohem dále. Natočit, jak vypadá lov v Ekvádoru. Je nás sice velká parta, ale i tak si hoši celkem věří. Nějaké to kuráre s sebou máme, foukačku a dva lovce. Po hodině v lodi jdeme další hodinu k bahništi, kam se stahuje zvěř. Nejen kvůli vodě, ale hlavně kvůli jílu, který je pro spoustu živočichů podstatnou složkou jídelníčku, neutralizujíci jedy či kyselost. Na vlastní lov jdu lovištěm s náčelníkem sám, abychom byli tišší. Je to neuvěřitelná paráda, vidět tohohle člověka se pohybovat v pralese. Je jako ryba ve vodě, jako bankéř na burze.
Hlahol naší skupiny se však přes kaliště nese jako zvuk alpského zvonu horskými údolími. Přestože jsme našli opice v korunách stromů a náčelník po nich dvakrát vystřelil z foukačky, vrátili jsme se s prázdnou. Netrefil, byly daleko. Jsem tomu nakonec rád. Vidět padat na zem opici svíjející se v křečích, tak nějak nepotřebuju. Natočili jsme alespoň pár záběrů lovců a vraceli se zpět do lodi.
Co si zabalit, aby Vás v džungli neulovil hmyz a v klidu jste přežili?
Moskytiéra Repelent Vlněné prádlo
Jenomže... mezi prvními ve skupině mi byli naši přátelé Karel a jeho žena Marien. Přímo na cestě zastihli stádo prasat a Marien se tak vylekala, že vyjekla, až se jedno z prasat běželo schovat do podzemní nory. Indiáni přiběhli k noře a ihned jí zahradili, aby prase nemohlo ven. Začal dlouhý a nelítostný boj. Boj v silném dešti a přítmí pralesa. Indiáni bojují o večeři, prase o život. Štouchají do nory, boří ji shora, zatímco se nebohé prase snaží vtlačit hlouběji a ještě hlouběji do nory.
Po hodině boje je již odkrytá horní část nory a je jasno. Jsou tam prasata dvě! Bachyně a mládě! Moje soucitná evropská dušička otce dvou dětí není na tuhle podívanou úplně připravena, ale společně s Ferdou i Delim celou akci točíme. Jsme tu přeci proto natočit film do kin, točíme dokument o světě, jaký je. A tohle je zákon džungle.
Po další půlhodině je bachyně mrtvá, Indiáni ji vytáhnou na provazech, omotaných kolem zubů. Než si ji stihnu pořádně prohlédnout, nebohé mládě sebralo veškerou kuráž a z nory vyběhlo. Podařilo se mu vyškrábat se rychle ven a namířit do pralesa. Využilo jediný možný moment pro svou záchranu a dostalo tak druhou šanci. Kdyby to neudělalo, následovalo by zcela jistě osud svojí matky.
Ani jsme se nestihli rozkoukat a mrtvé prase, pekari páskovaný, míří pralesem k lodi, na zádech jednoho z indiánů. Nečekám ani minutu a běžím za ním. Točím, fotím a žasnu nad tímhle světem. Cesta domů na lodi trvala dobře hodinu a půl. Poprchává, je nám všem trochu zima.
Pekari, již omyté řekou, leží na lodi přímo přede mnou. Dívám se mu do očí, prohlížím si to krásné tělo.
Vypadá jako kreslené z knížek o Jižní Americe, které jsem jako malý kluk hltal v městské knihovně v Holicích.
Nebo jako vycpané v muzeu, mírně nakročené, s hlavou hrdě dopředu. Jen vytékající stružka krve z rány dává poznat, že tohle není preparát ani kresba. Je to reálné, ještě teplé pekari, které ještě před hodinou bylo matkou. Nyní je večeří a obědem. Náčelník nám po návratu věnoval jednu zadní kýtu, kterou jsme měli k nadcházejícímu obědu. Musím přiznat, že byla výborná.
Lovci si po úspěšném lovu vypráví příběhy, nejlépe kolem ohně. My si je vyprávěli kolem stolu obloženým foťáky a kamerami. Začal náš průvodce Chriss: "Slyšeli jste už o strašlivém řevu ptáka Oyoyoyoy? To je hodně speciální pták, co má penis delší, než nohy. Pokaždé, když usedá na větev, nese se celým pralesem jeho zpěv... Ojojojoj!". Po chvíli společného smíchu rozklíčoval situaci Vašek: "Von tady byl vlastně Jindra, co?". "No jo", potvrdil zdroj příběhu Chriss.
Cayga
Posledních 24 hodin v džungli. Je na čase odjet z vesnice jinam, dvě hodiny proti proudu, kde na břehu malého přítoku naší veliké řeky, Buanamo, leží malé hospodářství. Před vchodem do hlavní chýše leží veliká betonová deska s nápisy. Kdokoliv chce dovnitř, musí projít kolem ní. Zvažuju, že si na ní odložím techniku, ale kousek vedle je stín, a tak si krámy pokládám tři metry od desky. Ještě že tak! Ona to totiž není pracovní plocha, ani sušírna ovoce nebo prostě deska. Je to hrob. Hrob syna Umauje a jeho ženy Tapere, kteří zde žijí. Hrob Caygy.
Jeho syn se dlouhodobě zastával práv nekontaktovaného kmenu, který obývá přilehlý prales. Cítil potřebu je chránit. Když se ale plavil přes jejich území, spolu se svou ženou, řeka byla mělká. Cayga vystoupil z lodě s motorovou pilou, aby přeřízl strom ležící napříč tokem. V tu chvíli dostal zásah několika oštěpy do těla, jeho žena měla oštěp v boku a ve stehně. Spadla jí čepice, až zaslechla křičet náčelníka útočícího kmene, který má velmi podobný jazyk jako Waorani:
"Je to žena, nechte jí!"
Plula tak na lodi po proudu dolů, sama v lodi, v potocích krve. Její poslední pohled s milovaným manželem byl jak z románu. Díval se na ní a křičel, aby hlavně plula rychle pryč a zachránila se. Musela. Když se jeho otec vrátil na místo útoku, našel tělo svého syna probodané oštěpy. Jeden z oštěpů, patrně ten, který ukončil mladý život bojovníka, prošel skrz hruď. Ten oštěp nám Umauje ukázal, půjčil nám jej do ruky.
Když jsme se ukládali ke spánku pod vedlejší stříškou, v týmu zavládla mírná nervozita. "Hele chlapi, neměli bychom to sbalit a zmizet? Ty vole, ty nekontaktovaný jsou tady kolem, vždyť je v tý džungli ani neuvidíme!", znělo skupinou. Mirek se pokusil nás uklidnit tvrzením, že je noc. Ve tmě se nekontakovaný pralesem přeci nemohou pohybovat!
"A to nevíte, že se tady v tom křoví krčej už vod půl čtvrtý...", ukončil poslední debatu expedice Ferda.
Těště se na další díl!
Co si zabalit ?
