CZK
Píše se rok 2002. Sedím u televize a s vyvalenýma očima koukám na blázny letící na nějakém padáku přes alpy. Když neletí běží stovky kilometrů ve dne,v noci. Nespí, nejí. Nevěřím vlastním očím, že je něco podobného možné. Zároveň mě to nesmírně fascinuje. Odjíždím na MS ve sjezdu na divoké vodě, ale hlavu mám už stejně plnou létání. Kupuju první křídlo. Jednou tam budu závodit také…
A je to tady. Výběr atletů pro letošní rok s českou účastí! Michal Krysta – to jsem já! Začíná půl roční shon, přípravy, sponzoři, trénink, je toho tolik, že musím zanechat práce a začít se věnovat pouze přípravě. Pomalu si začínám uvědomovat co mě vůbec čeká.
Závod Red Bull X-Alps je považován za nejobtížnější závod světa. Trať je vyměřená přes nejvyšší alpské velikány v čele s Mt. Blancem, Matterhornem, Dachsteinem a spoustu dalších, které musí piloti protnout při jejich trase ze Salzburgu do Monaka. Vzdušnou čarou 1031km. Reálně více jak 2000km ve vzduchu a 800km po zemi. Jediným povoleným dopravním prostředkem je paraglidingové křídlo a vlastní nohy.
Najednou je vše za námi. Půl rok uběhl jako voda a já stojím na startu a čekám na startovní výstřel. Na prvním otočném bodu – Gaisbergu – jsem za hodinu běhu a startujeme směr další bod Dachstein. Počasí je dnes velmi obtížné. Fouká silný vítr a po cestě prolítávám třemi srážkami a mokrý na kost přistávám společně s většinou pilotů za údolím Abtenau kousek od Dachsteinu. Výběh dalších 800 výškových metrů a posun přímo pod Adamek hütte pod Dachsteinem.
Startem s větrem v zádech z vrcholu Dachsteinu začíná pravý X-Alps. Závod nabírá neskutečné tempo a já pomalu nestíhám vše monitorovat. V hlavě je jen jediný cíl. Monako. Kilometry začínají ubývat. Po druhém dnu máme o sto kilometrů méně a držíme se s první pětkou závodního pole v čele s favoritem Maurerem.
Denně jsem 17 hodin na nohou. Ráno začíná budíčkem v 5:00, následuje min. 5h posun po svých s výběhem na nejbližší možný kopec, ze kterého se dá startovat a pak boj ve vzduchu. Při dobrém dnu překonávám více jak 200 vzdušných kilometrů a po osmi hodinách přistávám. Stejně zbývá dalších 5 hodin chůze do nuceného odpočinku, který je stanoven na 22:30. Celý závod mě doprovází auto se dvěma supportéry. Pro letošní rok to jsou Standa Mayer a Jan Brož. Tým, který odvádí důležitou práci při plánování trasy, zjišťování předpovědi počasí a hlavně můj komfort v podobě kuchyně, spánku, regenerace a mnoho dalšího, bez čeho se neobejdu.
Je třetí den a já zažívám neskutečnou bolest v nohách. Nohy po dlouhé zátěži natékají a já na vlastní kůži pociťuji náročnost závodu. Začíná utrpení. Každé našlápnutí neskutečně bolí, nohy jsou obaleny puchýři, ale to je to poslední, co mě v tuto chvíli trápí. Je to jen lehce nekomfortní
Odpočívám až po výstupu na 4. otočný bod: Zugspitze, kde je ve vyšší nadmořské výšce chladněji a nohy se smrskávají opět do normálních rozměrů. Startem ze Zugspitze začíná jeden z nejkrásnějších letů závodu. Po osmi hodinách přistávám v Itálii u dalšího otočného bodu pod Ortlerem. Užívám si pohostinství místního hotelu a dopřávám si 8hodin spánku. Další den po výšlapu na Tabaret hutte ještě s dalšími piloty staruji a již velmi brzy po 10té hodině ranní dotáčíme výšku nad 4000m a letíme směr Švýcarsko. Dalších 8 hodin ve vzduchu a více než 200km a před západem slunce si dopřávám zasloužené pivo u benzinky ve švýcarském Flimsu.
Další otočný bod, Interlaken, je jeden z nejnáročnějších a trvá nám další dva dny, než se k němu podél mohutné severní stěny Eigeru probojujeme. Z Interlakenu se mi daří letět dalších 50km a po nebezpečném průletu horského sedla ve výšce 2700m jsem nucen přistát nahoře a kvůli silnému větru společně s Polákem Pawlem Faronem scházíme výškové metry do údolí směr Matterhorn. Nohy dostaly tolik zabrat, že nejsem večer schopen vylézt sám do postele, ale jsme už blízko a dnů zbývá málo. Musíme bojovat až do konce.
Ráno opět vybíhám více jak 1400 výškových metrů na kopec přes údolí a startuji. Odměnou je pohled na jeden z nejkrásnějších vrcholů alp, Matterhorn, připomínající žraločí zub zasazený do horských pastvin. Kochám se neskutečnou krajinou pokrytou rozlehlými ledovci a ve výšce 4000 metrů zapomínám závodit. Prolétávám kolem neznámého vrcholu ve vzdálenosti 20ti metrů a zdravím horolezce, kteří právě vylezli na vršek a objímají se. Probouzí mě kolaps křídla v silné horské termice a hledám směr k dalšímu otočnému bodu: Mont Blanc.
Šipka z GPS směřuje do míst, kudy se snad ani nedá projít pěšky. Zažívám opravdový strach a vím, že nesmím udělat chybu. Přeskakuji horská sedla ve velmi malé výšce a ocitám se ve vysokých horách nad ledovci. Snažím se nemyslet na to, že pode mnou není jediné místo na přistání a soustředím se na let. Nevím, jestli se klepu tolik zimou, nebo strachem…
Nejhorší je za mnou. Dostávám se přes horské hřebeny a v silném údolním větru přistávám v údolí Martigny u francouzských hranic. Další kus cesty za námi a kousek před námi nejvyšší vrchol alp Mont Blanc. Ten dle pravidel dalšího dne oblétávám z jeho severní strany a mezi bouřkami kličkuji dále k devátému otočnému bodu: Saint Hillare. Tam naše putování po 12ti dnech končí…
V celkovém pořadí se naše vlajka zastavuje na 19.místě. Za námi je 1469km ve vzduchu a 639km po zemi. Vítězem je již po třetí švýcar Maurer, který do Monaka dorazil po neuvěřitelných sedmi dnech. Za ním následuje francouzské duo Clement Latour a Antoine Girard.
Cítím štěstí, úlevu, radost. Je to za námi. Urazili jsme obrovský kus cesty a nemůžu tomu stále uvěřit, že jsme se dostali tak daleko. Teď nás čeká spousta práce a příprav na příště, ať si Monako vychutnáme za dva roky také ;-).
Závěrem bych rád poděkoval za výraznou podporu, kterou mi Hanibal Team poskytl ve formě skvělého vybavení, díky kterému přispěla k výsledku, kterého si velmi cením.
Michal Krysta
Vybavení testované na Red Bull X-Alps:
Direct Alpine
- kalhoty Direct Alpine Casscade Light
- bunda Direct Alpine Tacul 3.0
