CZK
Jak to začalo
Vyrážíme v pátek po práci, nočním vlakem směrem na Slovensko. Tento víkend je pro mě plný “premiér” a to včetně spaní v lůžkovém vozu (a první noci na sněhu). Pár nás i spí, ostatní si povídají a tak. V brzkých ranních hodinách jsme už ve Strečnu na hranici NP Malá Fatra. Vyrážíme na cestu, snídáme u Starého hradu a pokračujeme na Chatu pod Suchým. Začíná první stoupání, už to mě má varovat, co mě ještě ten den čeká. Jdu pomalu, ale jistě, tedy skoro jistě. (Matouše jsem ale varovala :) ). Vzadu se mnou jde pár lidí – “The Last Four”. Po nějaké době nasazujeme sněžnice, sníh je tady už celkem hluboký. Jsem ráda, že na mě vyšla MSRka, co máme v půjčovně, hlavně později, při stoupání jsem za ně opravdu vděčná.
Na chatu pod Suchým přicházíme hodinu a půl po těch nejrychlejších. Dáváme si něco malého k jídlu (je sice něco okolo desáté, ale na nahou jsme od pěti ráno, takže pro nás skoro čas oběda). Jen tak mimoděk se ptám, jestli půjdeme ještě do tak strašného kopce, co teď. Netuším, co máme před sebou.
Pokračujeme dál a začínáme stoupat na Suchý. Nevím jak ostatní, ale pro mě je to “nářez”. Něco takového jsem šla v létě s rodiči a teď si říkám “Co tu sakra dělám?”. Ani teď nejdu sama, je se mnou Ondra. Pomáhá mi, nabízí mi Cherry Colu – rychlé cukry na dobití energie. Pár desítek metrů pod vrcholem vidím, jak jde naproti Matěj. Jde mi pomoct s batohem. Přesto jsem na vrcholu Suchého poslední. Všichni jsou ale v pohodě a čekají, dávají mi chvilku na oddech.
Pokračujeme dál a začínáme stoupat na Suchý. Nevím jak ostatní, ale pro mě je to “nářez”. Něco takového jsem šla v létě s rodiči a teď si říkám “Co tu sakra dělám?”. Ani teď nejdu sama, je se mnou Ondra. Pomáhá mi, nabízí mi Cherry Colu – rychlé cukry na dobití energie. Pár desítek metrů pod vrcholem vidím, jak jde naproti Matěj. Jde mi pomoct s batohem. Přesto jsem na vrcholu Suchého poslední. Všichni jsou ale v pohodě a čekají, dávají mi chvilku na oddech.
To nejhorší stoupání máme za sebou, jsme na hřebeni a pokračujeme směrem k Malému Kriváni. Během cesty mi kluci berou batoh (myslím, že to bylo v momentě, kdy jsme na část cesty sundávali sněžnice), dost mi to pomáhá. Jdeme dál a místy je cesta trochu exponovaná (tedy pro mě určitě). Po chvíli (to se blížíme už k vrcholu Malého Kriváně) nacházím své sněžnice zapíchnuté ve sněhu, kluci jsou geniální. Opět mám u sebe doprovod.
Na vrcholu na mě čeká pár lidí a můj batoh, kluci se mě jen ptají jestli něco nepotřebuji a nesou mi batoh dál. Na dalšího člena týmu (dobře členku) padá krize, uklidňujeme se navzájem, že to dáme a Matouš nám ukazuje kopeček nedaleko, kde máme nocovat. Jdeme dál, ale už se chýlí k večeru. Oproti původnímu plánu nocujeme blíž. Většina lidí začíná kopat záhraby. Holky se dávají do stavění stanu a na mě nějak všechno v tu chvíli padá. Únava, stres a náročnost celého dne se na mě sype a já nápor nedávám. Ostatní mě v tom nenechávají a pomáhají jak mohou, dosud mě neznámý dárce posílá polévku, Kája mi přináší čaj a uklidňuje mě. Daří se mi po chvíli usnout a pak už je líp.
Ráno se probouzíme celkem brzo – už okolo sedmé. Snídáme (a ano Jirka měl pravdu, všechno mi v noci zmrzlo a jediné, co jsem měla a bylo jedlé, tak byly tatranky, Kája měla jakýsi závin, ten taky vydržel) a balíme se. Pomalu vyrážíme na další cestu. Dělíme se na dvě části. Ta první, co si věří a má více sil, pokračuje na Velký Kriváň a ta druhá, méně statečná, se vydává na cestu dolů. Samozřejmě jsem součástí té druhé, je mi sice mnohem lépe než večer, ale na další stoupání se necítím.
Cesta dolů je prudká a celkem rychle utíká. Začínají mě trochu bolet kolena a tíše závidím všem, co si troufli na tento výlet vzít skiaply. Jdu tedy o fous pomaleji než dva moji parťáci. Potkáváme i celkem dost lidí, co jdou nahoru. Přicházíme do Vrůtek, kde už jsou první členové odvážnější skupiny, co mají skialpy nebo, v případě Kamila, snowboard. Za nedlouho přichází i ostatní a už jen čekáme na autobus do Žiliny. Vaříme si oběd, kupujeme si zásoby korbáčíků od jedné starší paní a popíjíme pivo a kofolu z místní hospůdky pod lanovkou. Výlet se blíží ke konci a nám už zbývá jen cesta domů, do Prahy.
Máme za sebou víkend plný zážitků, výstupů a nádherných výhledů z vrcholků a hřebene. Bylo to pro mě náročné, ale stálo to za to. Sáhla jsem si až na kraj svých možností a jsem ráda, že to bylo zrovna s lidmi z Hanibalu. Když jsem nemohla, pomohli mi a nenechali mě v tom. Za to všem ještě jednou děkuji. Mnozí to považují v horách za samozřejmost, ale já jsem v horách nováček a moc to pro mě znamená. Takže díky a zase příště! :)
Hanibal Team
