CZK
Po roce zase letní kemp plný společných zážitků, nových přátelství a cenných sportovních výkonů :) Tentokrát v Raxalpe, na místě zaslíbeném lezcům, milovníkům výhledů a turistiky a v neposlední řadě i příznivcům zajištěných cest!
Z pohledu Jirky
Jedeme do Raxu!
Jako ne úplně dobrý lezec si vybírám nějaké lehčí vícedélky. Má to jeden háček. Nenachází se v hlavní stěně, ale až o kousek dál. Preinerwand není úplně malý kopeček a cesta nahoru je dlouhá, s velkým převýšením a pekelně nepříjemným suťoviskem. Hledám řešení, koukám do mapy. Nabízí se to vzít po zajištěné cestě. Jsou dvě, jedna za D a jedna za E. Beru to jako hec a výzvu a vybírám éčkovou ferratu Königschusswand Steig. Po nastudování topa a přečtení pár článků zabrouzdám i do diskuze na bergsteigen.com a zjišťuji, že všechen ten čas byl zbytečný... Právě probíhá sanace cesty a ferrata je tudíž uzavřená.
Čas na plán B a Hans von Heidsteig. Kamarádi z Hanibalu říkají, že je to jedna z nejhezčích ferrat, hlavně ten její závěrečný úsek, tak jsem zvědavý!
Ráno na parkovišti pořádná snídaně a koupel v potoce. Je potřeba, cesta bude dlouhá. My s Petrem nepospícháme, užíváme si příjemné ráno a veselou společnost. Půl hanibaláků už je kdesi pod stěnou. Čekáme ještě na ostatní a vyrážíme kolem desáté. No co, vždyť je sobota! Naše posádka se nalodila v pátek hned po práci a vzhledem k tomu, že nás jelo sedm a kytara, tak si asi umíte představit, kolik jsem toho naspal :)
Vyrážíme, cesta naštěstí příjemně utíká. Nejdeme kolmo na vrstevnice po žluté, ale vybíráme příjemnější serpentiny, po kterých se i tak dostaneme tam, kam potřebujeme. Po probdělé noci si několikrát opakuji, že jak jsem starej, tak jsem hloupej a rezignovaně funím do kopce. Potkáváme studánku a u ní i další skupinku, která vyrazila dříve. Odpočívám. Opravdu to potřebuji a při pohledu na ostatní si říkám, že rozhodně nejsem sám. Zpěv písní dokáže jednoho nevídaně unavit!
Hážu. Batoh na záda a HaniBarku do sebe. Na začátek suťoviska, kde začíná ferrata, je to již jen kousek a cítím, že energie z tyčinky pomáhá. Čím víc se blížím, tím více vidím lidí. Jak pod cestou, tak na lanech :( To nás úplně netěší, takové procesí jsme nečekali. V klidu se tedy oblékáme do úvazků, nasazujeme helmy a čekáme, až davy odejdou. Usoudím, že máme dost prostoru a natěšeně se taky nacvákáváme. Schopnosti skupinky před námi jsem ale přecenil a po pár metrech je zase na dohled...
Zároveň zjišťujeme, že jsou také Češi. S nehoráznou potřebou se pořád fotit a zdržovat ostatní. Považuji se jen za mírného cholerika, ale tohle mě začíná velmi štvát (čti ****). Sem tam shazují nějaký kámen, který nehlásí, ani se neomluví. Tady mi dochází, proč máme tak špatnou pověst od Telgártu po Grenoble. Ferrata sama o sobě je ale lepší a lepší. Sice už lehce oklouzaná, tak se sem tam přitáhnu za lano, ale užívám si to. Musím přiznat, že se místy necítím úplně bezpečně. Představa pádu, kdy sjedu po laně tři metry, vypáře se mi brzda a ještě se rozbiju o nějakou kramli, mě teda fakt neláká. Časem nás dohání skupinka dvou kluků. Je evidentní, že jim pomalé tempo také vadí, lepí se mi na zadek a cvakají se na stejné lano jako já. Divím se, že mě nepředjeli zprava, nezatroubili a nezablikali !
Ve vláčku asi 15 lidí dolézáme nahoru. Aah! Konečně čas na sváču! Vyndávám bábovku, kterou celou dobu táhnu a vyplatilo se to! Pod křížem až na úplném vrcholu Preinerwandu to je za náš výkon zasloužená odměna.
Z pohledu Kiky
Hanibal Summer Camp 2016, aneb moje poprvé aj s brnenskými sloníčatami.
To je také brnenské...
Vyrážať z krámu na Orlí po niekoľkonásobnom dôkladnom prebalení batohov a heslom „máme kopec času, Praha určite nevyrazí skôr a máme oproti nim tak 2 hodiny k dobru“ a „hej, ideme autom“, nakladáme gril, veľký french press, klobásky, plató vajec na raňajky a nejaké to moravské víno zo sklípku (pod heslom „musíme pražákom doniesť dobré víno“).
Ale zabudnúť si na kráme peňaženku a prísť na to po tom, čo druhé auto s ujom vedúcim, schopným otvoriť krám, je na druhej strane Brna, to je také moje. Teda, aj napriek hviezdam, ktoré od začiatku stáli viac na brnenskej strane vďaka výhodnosti polohy, naše druhé auto doráža na parkovisko potupne neskôr ako väčšina áut z Prahy, lebo sme hodinu na benzínke v Brne vymieňali žiarovku. Zatiaľ sranda.
Jedna z možných aktivít- lezenie! Na lezenie sme si vybrali Preinerwandplatte, čo je stena vedúca tesne pod 1 783 metrov vysoký vrch Preinerwand.
Nástupy pod stenu sú pre športových lezcov väčšinou to najhoršie, pretože musia chodiť do kopca a niesť ťažký batoh. A nástup sa, aspoň v našom družstve, nezaobišiel bez menších sťažností.
Klasickú cestu lesom sme si užívali pohodovým tempom a bola som dosť prekvapená, keď sme na začiatku veľkého suťoviska pod Preiner Wand dobehli kopec hanibalých modrých tričiek nastupujúcich do ferraty, škrabajúcich sa suťou hore alebo vysiacich v ceste niekde v polovici steny. Prečo sme ich dobehli som pochopila po pár metroch v tom obrovskom šutrovisku, kedy spravíte jeden krok dopredu a vráti vás to o dva dozadu.
Koniec koncov sme ale boli radi, že sme si ráno dlhšie pospali. Na Rakúsko totiž mapy a popisy nástupu neboli najlepšie a nebyť aktívnych jedincov už nalezených v stene, na ktorý sme mohli zavolať, nástup by sme hľadali ešte pol dňa. Keď už ale do steny nastúpite a prekonáte ťažký, alebo ľahký, ale rozlámaný nástup, naskytne sa vám pohľad na pár desiatok metrov vysokú, mierne položenú hladkú platňu so špárami a krátkym previsom, kde začína to pravé lezenie. Typ lezenia, kedy dupete nohy na trenie a strašne im veríte a ste radi, že v batohu máte samozrejme len samé užitočné veci, ktoré vás neťahajú k zemi.
Pohľady z tej parádnej platne smerom dole na suťovisko alebo oproti na ďalšie kopce masívu sú na nezaplatenie. Tak na nezaplatenie, ako výlez poslednej dĺžky, kde sa na vrchu pasú kamzíky a slnko pomaly začína klesať za kopce. Týmto pocitom sa v mojom prípade vyrovná asi len vidina teplej večere na Karl Ludwig Haus.
Z pohledu Ivet
Na Heukuppe a domů
Mléko, müsli, vajíčka či miska ovoce? Hanibalí banda se láduje nedělní snídaní. Prosklenou částí chaty sem prosvítá ranní slunce a věstí další den se skvělým počasím. Někteří z nás polezou nebo zvolí znovu ferratu, takže energie bude potřeba. Já jsem opět na straně, co půjde pěšo a bude si kreslit výhledy a užívat radlera na terásce u chaty.
Ale nejdřív máme před sebou jeden úkol. Dobýt Heukuppe! Protože se tyčí přibližně 40 minut od chaty, nalehko se na něj postupně vydáváme. Užíváme panoramata ve výšce 2007 m.n.m., poslední doušky typické medicíny a když jsme v plném počtu, aranžujeme se do různých situací, abychom měli spoustu fotek na památku.
To je legrace, obzvlášť když se rozhodneme na vrcholku i boulderovat (prostě banda lezců, kterým se očividně nechce domů:)). Ale bohužel čas chvátá a tak se odebíráme zpět k chatě, kde sbalíme saky paky a jdem.
Rozdělíme se, zamáváme si na cestu a my, skupinka o osmi lidech, odcházíme směrem k další chatě, která je na dohled.
Užasle sledujeme malá stavení pod námi v horách, kopce za námi a těšíme se na osvěžení před námi. Tu je - Habsburghaus ve výšce 1785 m n.m. a zasloužený radler! Ne, že by nás cesta sem tolik zmohla, ale když to pivko na terase v horách s bandou přátel chutná tak báječně:)
Jdeme dál. U další chaty opět neodoláme. Je čas na oběd a tak si chystáme opulentní hostinu. Dělíme se o vše, co nám zbylo a máme se královsky. Posíleni hurá dolů!
Naštěstí jsme zvolili cestu mimo suťoviště u stěny Preinerwand, kterým jsme se včera drali nahoru. Teď jsme si skoro pluli přírodou a na nebezpečný suťák jsme koukali z povzdálí. Zastavujeme se a kocháme výhledem na stěnu, nádherně na ni svítí slunce. Romantika, jak má na horách bejt! Cestou nás dohání další část naší výpravy a sestup je zase o něco veselejší. Škoda, že uteče tak rychle. Na parkovišti se musíme rozloučit a zamířit zpět do Prahy nebo Brna.
O pár věcí ale bohatší jsme... Já o kresby, mé OKA MŽIKY, ostatní o vzpomínky. Někdo o škrábance a modřiny, nebo taky záhadnou virózu. Prostě vše, co k horám patří.
Máme to rádi, a proto pojedeme příště zase. Na Hory a Dál.
