CZK
Vltavarun, závod týmů, které běží z Šumavy do Prahy, na trase dlouhé 360 kilometrů. Pro někoho výzva, pro někoho zábava, pro někoho festival běhu, pro někoho festival lidské blbosti a utrpení. No jistě. Tohle jsme si nemohli nechat ujít!
Je pátek 19:00. Zavíráme krám a čekáme na zbytek účastníků. Někdo ještě shání jídlo nebo do sebe tlačí kalorickou večeři. Všichni jsou napjatí.
Velké rozhodnutí
V cca 19:30 je nás deset. Jsme všichni. Zbývající dva účast odřekli na poslední chvíli, takže jediné, co nám zbývá, je rozdělit si jejich 6 úseků mezi sebe. Nebo to vzdát. Ale tohle dilema už nikdo neřeší, protože všichni víme, že do toho jdeme. 6 lidí tak bude mít místo tří úseků čtyři, což znamená celkem 39-51,5 km. Je to odvážné rozhodnutí, protože náš tým není zrovna složený z elitních běžců. Pravda, máme tu třeba Jirku, kterému není cizí ani slovo ultra a Máju, která závodí v triatlonu, ale máme tu i lidi, kteří letos ještě nezačali běhat, nebo naopak letos teprve běhat začali. Kromě toho několik z nás má rýmičku a kašlíček, žaludeční problémy (což se projeví až před startem), nedávno vyléčená zranění. Všichni jsou ale rozhodnutí, že do toho vloží, co budou moct.
Nenechat se oškubat
Za chvíli už sedíme ve dvou hanibalích autech a míříme na Šumavu. Nálada je dobrá, jako asi vždy, když společně někam jedeme. Registrace na Churáňově by měla být otevřená do 23:00. Poslední kilometry se bojíme, že bloudíme, ale to jen jedeme až na kraj světa.
Asi ve 22:50 dorážíme k registraci. Dostáváme startovní Vltavarun balíček a dozvídáme se, že nás čeká pokuta 100 Kč za každou změnu ve startovní listině. Náš kapitán se nedá a zcela logicky se brání, že přece nebudeme platit za to, že nás je míň a musíme si rozdělit úseky těch, kdo nepřijeli. Nakonec nic neplatíme a druhý den nám na startu potvrdí, že to tak je správně, platí se jen za nahrazování jinými běžci.
Dobrovolná insomnie začíná
Spaní máme domluvené u Ondry na chatě, což je sice taky na Šumavě, ale asi půl hodiny cesty od startu. A tak se do spacáku dostáváme někdy před půlnocí. Chuť být ještě společně vzhůru by byla, ale víme, že máme poslední šanci se trochu prospat.
5:00 zvoní budík, Ondra vstává, ostatní se převalují ve spacácích a přemýšlejí, kolik času ušetří, když vynechají snídani a čištění zubů. Po chvíli se přece jen vykopeme a scházíme se v kuchyni u kaše, kterou jsme dostali ve startovním balíčku. Chutná asi jako čerstvě namíchaný beton, ale se sebezapřením ji do sebe tlačíme.
6:30 jsme nachystaní na startu. Dostáváme "štafetový kolík", resp. krabičku na ruku. Ondra se připravuje na první úsek.
START a první nezvládnutá předávka
7:00 Ondra vybíhá spolu s dalšími 9 běžci. Čeká ho 14 km obtížnosti 2-3 (z 5). Podle jakéhosi odhadu vypočteného podle zadaného času na 10 km má běžet 58 min. Úlet, ale víme, že cca hodinu času máme. Auto se závodníky na prvních 6 úseků vyráží do Kubovy hutě, my zůstáváme ještě na startu a dáváme si druhou snídani. Barče je zle, snad to přejde. Máme asi 5 hodin času.
Chvilku po osmé píše Ondra: "Předáno do druhého úseku. Čekal jsem 3 minuty." První zbytečně ztracený čas kvůli bloudění auta, ale co se dá dělat. Jedině škoda, že Ondra nemusel tolik spěchat.
Naše auto se přesouvá do Horní Plané a dáváme si asi hodinku a půl spánku, na víc není čas, musíme být připraveni převzít štafetu.
První "velká předávka" a kde jsou sakra klíče
První auto nám průběžně hlásí předávky a my čumíme, jak jsou rychlí. Po Ondrovi běží Kuba, pak Markét, Jirka, Jiřík (náhradní úsek) a Ben. Snažíme se něco sníst, Barča trpí, Kamil se rozcvičuje.
11:57: Ben na trase. Přijíždí první auto a my zjišťujeme, na čem jedou: kofeinové tablety. Kuba hned dealuje jednu Kamilovi.
12:36 Ben předává štafetu Kamilovi. Sedáme do auta a chystáme se vyrazit na další předávku. Máme asi hodinu času. Ale kde jsou sakra klíče? Prohledávám bundu a vzpomínám si zcela jistě, že jsem klíče dávala Kamilovi. Prohledáváme kapsy u jeho svlečených svršků. Nic. Už skoro zvedáme telefon, že mu zavoláme na trať, když vtom objevím klíče na kapotě. Heuréka, spadl nám kámen ze srdce a míříme do Olšiny.
Běžet na krev
Jsem na řadě. Připravuju se na předávku a jsem trochu nervózní. Posté smrkám a začíná mi téct krev z nosu. Klasika. Jenomže teď se to fakt nehodí, za chvíli je tu Kamil! Pět minut stojím s kapesníkem u nosu a pak se rozhodnu, že poprosím o pomoc zdravotníky. V okamžik, kdy si cpu Gelaspon do nosu, přibíhá Kamil. Ani si nesundám dlouhé triko a běžím. Prvních 20 minut polykám krev. Pak to přestává a já najednou zjišťuju, že běžím nádhernou klidnou krajinou a běží se mi skvěle. Užívám si to! U Černé v Pošumaví předávám Jiříkovi.
Jedeme dál. Máme chuť na kafe, ale nevíme, jak stíháme. Radši jdeme na předávku k přehradě. Došlo nám, že vůbec nedokumentujeme, a tak běžím ještě pro foťák, místo je tu pěkné, byla by škoda to nevyblýsknout, aspoň bude mít Jirka zas nějakou běžeckou na Facebook. :)
Po Jiříkovi běží Barča, obdivuju, že v sobě nachází i bez jídla energii na parádní běh. Holky se předtím bavily o tom, že by bylo fajn běžet v dešti. Prý v naději, že ho tím zaplaší, ale bohužel déšť naopak přivolaly. V Loučovicích se nám ani nechtělo vylézt z auta, ale nakonec bereme bundy a čekáme. Barča předává v lijáku Máje, která si kvůli špatnému značení zabíhá asi kilák a půl. Přesto dobíhá ve skvělém čase.
Druhá velká předávka a večeře v Krumlově
Přestává pršet. Po Máje vybíhá z Rožmberka Kamil a míří na druhou předávku, kde se potkáme s prvním autem. Odbila šestá hodina, a tak má Kamil na sobě podle Vltavarun pravidel reflexní vestu , čelovku a blikačku, ačkoli je ještě světlo. Jeho úsek měl být 80% po asfaltu, ale po doběhu lituje, že si nevzal víc terénní boty, protože se musel poprat s pořádným seběhem terénem. Předává Ondrovi a nás čeká zase několik hodin pauzy. Míříme do Krumlova, kam běží i Ondra, zkusíme si dát někde nějakou véču. Bloudíme Krumlovem a hledáme hospodu, kde by měli polévku a nestála by stovku. Nakonec se nám to podaří a dáváme si (rebelsky) i malé pivo. Pomalu zapadá slunce.
Noční úseky
Posilněni polévkou se přesouváme do Purkarce, kde opět vybalujeme spacáky, abychom si aspoň na chvíli dáchli. Hlavu složíme na parkovišti vedle auta a přikrýváme bundou lampu, abychom měli alespoň trochu dobré podmínky na spaní. Po hodince opět vstáváme. Přijíždí zbytek týmu a doporučuje nám opět kofeinové tablety (tak proto jsou tak rychlí!). Budou se hodit, je po půlnoci.
0:15 Přibíhá Kuba. Místo radosti dobíhá nespokojen s časem. Nechápeme, zaběhnul to parádně, nastřelené časy jsou někdy opravdu mimo. Na trati je teď Kamil, kterému se ozývají zahojená zranění. Když ho míjíme po cestě, nevypadá, že by se mu běželo lehce. Po doběhu nám ale prozradil svou taktiku, jak zahnat bolest: Zeptejte se sami sebe: "Potřebuju tu bolest?" Jistě si odpovíte: "Nepotřebuju!" A ona sama odezní. Vážně! Hanibal tested.
Další úsek je můj. Připadám si unavená (vždyť je noc!) a bojím se svého nejtěžšího úseku. Holky mi ordinují kofein a já s povděkem polykám tablety. Kamil je nakonec nad očekávání rychlý, a tak vybíhám dřív než stihnu promrznout a znervóznět. Snažím se držet tempo se dvěma dalšími běžci. Jsou o trochu rychlejší, než bych běžela normálně, uvidím, jak dlouho to vydržím. Trasa je perfektně značená a na jediném problematickém místě v Týnu nad Vltavou stojí hasiči a navigují. Chválí nám tempo. Najednou začnu odkašlávat a obrátí se mi žaludek naruby (kofeinové tablety?). Paráda, podle času ještě nejsem ani v půlce. Spoluběžci mi samozřejmě utekli, a tak dál běžím sama, držím si je na dohled v dáli a doufám, že už budu v pohodě. Čeká mě táhlý kopec. Držím na mě dobré tempo, dokonce pár běžců předbíhám (a pár předbíhá mě), ale ke konci už mě kopec nebaví. Žaludek se netváří úplně ok, ale drží se. Najednou něco slyším. Předávka? Kouknu na hodinky. Blbost, ještě tam nemůžu být. Za chvíli ale vážně dobíhám k předávce. Je mi jasné, že tam ještě nebudou, a tak zvedám telefon a volám Jirkovi. Celkem dlouho to zvoní. "Co je?" "Jsem tu." "Aha, tak já jdu."
Dál běží nocí Jirka, pak Barča. Zkouší Kamilovu taktiku odmítání na žaludek a taky to funguje. Značení je prý horší, trochu se ztrácí. Máje už začíná svítat. Cítím, jak s novým dnem přichází nová energie. I když jsme nespali. Předáváme zase Jirkovi, Ondrovi, Kubovi, Markét a Benovi.
Krásné ráno a čím dál lepší předávky
V dalším volnu jedeme ke štole Josef, už u Slapské přehrady. Ještě tu skoro nikdo není, dokonce ani předávka není nachystaná. Je krásné ráno. Snídáme v trávě na slunku a pak uléháme na další hodinku dvě spánku. To prostředí, kudy Vltavarun probíhá, je prostě parádní.
Přijíždí naše první auto, z nějž už skoro všichni mají odběhnuto. Chodí dost legračně, ale mají skvělou náladu. Sedíme, kecáme a potkáváme našeho nového brněnského brigádníka Ondru, který je ve vedoucím týmu s asi 40 min náskokem. Myslíme si, že máme dost času, ale nějak jsme o 10 min špatně, a tak najednou přibíhá Ben a Mája ještě není vůbec připravená. Rychle svlíká tepláky a totálně se do nich zamotává. Kluci se rozhodnou jí pomoct, a tak tři drží Máju ve vzduchu, čtvrtý jí pomáhá se svlíknout. Úplná groteska.
Nestíháme ani další předávku, protože navigace nerozlišuje různé Živohoště a vede nás úplně jinam. Naštěstí Kamil je při smyslech a včas nás naviguje zpět. Máju předjíždíme těsně před předávkou a ztrácíme potom pár desítek sekund. Ale co, na čas nehrajeme, hlavně to zvládnout (je pravda, že nezmršit předávky, byli bychom alespoň o 20 míst lepší, ale co).
Do cíle!
Běžíme poslední úseky. Jiřík, já, Ondra, Mája. Není jednoduché přemluvit nohy, které začaly regenerovat (a tedy bolet), že mají ještě někam běžet. První kilometry je to jako běžet na cizích nohou, ale pak je to lepší. Časy pořád držíme kolem doporučených, spíš lepší. Po doběhu se všichni komicky šouráme.
Poslední úsek do Braníka běží Barča. Máme v plánu s ní běžet poslední metry do cíle všichni. Běžet?! Vždyť sotva chodíme. Většina se připravuje až pod poslední kopeček, protože na seběh, byť malý, se už necítí. Ale cílem probíháme všichni společně.
15:50 CÍL! Máme společně v nohou více než 360 km, 32 h 50 min na trati. Zvládli jsme to!
Epilog
Vltavarun byl pro mě skvělý zážitek. Nebylo to nic extrémního, ale bylo to pro všechny náročné. Každý z nás do závodu dal všechno, co mohl, a zase nás to posunulo o kousek dál. Unavení, ale o to víc stmelení, nadšení, i když bolaví. Díky všem!
Při závodu nám pomáhaly zejména boty Inov8. Stravu doplňovaly energetické bonbony Chimpanzee a tyčinky Hanibar. Z oblečení se mimo jiné osvědčilo triko Devold Energy, holkám podprsenky Kari Traa a celkově třeba kompresní návleky Bridgedale.
