Pohorkám neodzvonilo: Meindl Island MFS Active

Velkou část volného času trávím všemožným sportem – běhám, jezdím na kole, občas lezu nebo vyrazím na ferratu a samozřejmě chodím po horách. Něco už mám nachozeno nejen u nás a v Alpách, ale taky v Rumunsku, Kazachstánu, Kyrgyzstánu nebo Andách.

A skoro všechny tyhle cesty jsem absolvoval v pohorkách, které byly starší než já. Podědil jsem je po tátovi a dlouho jsem na ně nedal dopustit. Jenže jednou přijde chvíle, kdy už ani rodinná tradice nestačí.

Začal jsem proto hledat boty, na které se budu moct spolehnout podobně jako na ty staré. A které mi, s trochou nadsázky, ideálně zase vydrží několik desítek let.

Když jsem jako brigádník v Hanibalu dostal možnost otestovat pár bot od Meindlu, moc dlouho jsem neváhal. Sáhl jsem po Islandech.

Islandy jsou poměrně tvrdé pohorky kategorie B/C. Tedy boty určené spíš do náročnějšího terénu a pro chvíle, kdy člověk nese těžší batoh a chce mít pod nohama opravdu pevnou oporu.

Tvrdá podrážka pomáhá se stabilitou, Vibram má na starosti grip a celokožený svršek s koženým jazykem dává botě pořádnou dávku odolnosti. Gore-Texová membrána se stará o nepromokavost a vysoká gumová obsázka kolem celé boty zase chrání kůži při pohybu v suti nebo mezi kameny. Na papíře přesně to, co jsem hledal.

Zbývalo zjistit, jak budou fungovat na nohou.

Islandy jsem poprvé zkoušel už na prodejně a sedly mi na první dobrou. Patří mezi užší modely Meindlu a díky MFS pěně se dobře přizpůsobily noze.

První skutečné testování přišlo v Chamonix, kde jsme se na pár dní zastavili cestou z Francie do Švýcarska. Večer po příjezdu je vytahuju jen na pár kilometrů. Horská veranda, pivo a první seznamování. Boty jsou tuhé, ale s tím jsem počítal. Nikde nic netlačí, všechno vypadá dobře.

Takže druhý den rovnou Lac Blanc. Vyrážíme přímo z Chamonix, čeká nás zhruba 20 kilometrů a 1 100 výškových metrů. Nahoru všechno funguje bez problémů. Cestou dolů ale přichází méně příjemná část seznamování.

Začínají se dělat puchýře a otlaky. Tuhý kožený jazyk tomu příliš nepomáhá a poslední kilometry už jsou spíš test vůle než test bot. Na konci dne přemýšlím, jestli jsem trefil správnou velikost. A chvílemi vlastně i správnou botu. Puchýře byly nakonec takové, že jsem Islandy po zbytek týdne ve Švýcarsku raději nechal odpočívat.

Ne úplně vysněný začátek.

Další pokus přišel cestou domů ze Švýcarska. Beru Islandy do Brd. Pětadvacet kilometrů, velká část po zpevněných cestách a dokonce i po asfaltu. Tedy přesně tam, kde bych od tvrdé B/C pohorky moc pohodlí nečekal.

A tentokrát? Úplně bez problémů. Od té chvíle je beru na další jednodenní výlety, kdykoliv je příležitost. Vysočina, Jizerky a další české kopce. S lehkým batohem a v létě jsou Islandy na podobné akce vlastně trochu overkill, ale účel byl jiný – potřeboval jsem je pořádně rozchodit před tím, co mělo přijít na konci prázdnin.

Na začátku září letí Islandy se mnou do Ekvádoru. Po příletu a jednom dni věnovaném dospávání jet lagu vyrážíme na první trek. Na zádech mám asi patnáctikilovou krosnu a terén je místy znatelně náročnější než běžné alpské turistické cesty.

Navíc rychle zjišťuju, že nadmořská výška na mě působí víc, než jsem čekal. Přidává se nachlazení a mně samotnému není zrovna nejlépe. Co ale funguje, jsou boty. Zhruba třicet kilometrů, okolo 2 000 metrů převýšení a konec u sopečného kráteru Quilotoa probíhá z pohledu mých nohou úplně v klidu. Po zkušenosti z Chamonix docela příjemná změna.

Objevuje se ale jiná slabina.

Odvětrání není nejsilnější stránkou Islandů. Ani s Active vložkami od Meindlu se nedá obejít fakt, že máte na noze vysokou celokoženou pohorku s koženým jazykem. V teple se nohy poměrně rychle zapaří.

A když v nich chodíte poblíž ekvádorského rovníku, všimnete si toho o to rychleji. Na druhou stranu právě vysoká a pevná konstrukce přišla vhod na dalších místech. Po Quilotoa jsem v Islandech nachodil několik kilometrů v národním parku Cotopaxi a vzal jsem je dokonce i do ekvádorského Amazonu, kde jsem jejich výšku a tuhost ocenil jako příjemnou ochranu před vším, co se člověku může motat kolem nohou.

Pak přišlo Peru.

U méně prodyšné kožené pohorky dává o to větší smysl nepodcenit ponožky. Kvalitní pár na noze a jeden suchý na střídání umí v létě udělat velký rozdíl. Zvlášť když mokré ponožky přes den rychle proschnou připnuté na batohu. Jakmile je noha dlouho ve vlhku, kůže měkne a snáz se odírá, takže převléct se do suchého může výrazně zvednout komfort. 

A kdo má sklony k puchýřům, může zkusit i běžecký trik s tenkou vrstvou vazelíny na problematická místa.

Naším cílem byla peruánská outdoorová Mekka – Huaraz. První aklimatizační výlet vedl k lagunám Churup a Churupita. Bez těžkého batohu, zato po poměrně strmé cestě, která vás rychle vytáhne až někam ke 4 500 metrům nad mořem. Nechybí ani kratší techničtější pasáže zajištěné řetězy a skalní plotny, kde už člověk opravdu chce vědět, že mu podrážka podrží nohu tam, kam ji položí.

A tady mě Islandy příjemně překvapily. Čekal jsem, že takhle tvrdá a poměrně robustní bota bude na techničtějších úsecích trochu neohrabaná. Vibram ale držel velmi dobře a jistota kroku byla lepší, než jsem před cestou očekával.

Posledním velkým testem byl třídenní Santa Cruz trek v Cordilleře Blance. Vybrali jsme jeho těžší variantu se startem v Cashapampě. A tady už boty dostaly prakticky všechno. Suťoviska. Písek. Brody. Bláto.

Mělčí vodu i bahno zvládaly bez problémů a nohy zůstaly suché. V suti jsem se mohl opřít o pevnost podrážky a stabilita byla s patnáctikilovou krosnou přesně to, co jsem od podobné boty očekával. Jenže přišlo i překvapení, které už jsem po všech předchozích kilometrech nečekal. Znovu puchýře a poměrně nepříjemné otlaky.

Ani po všem tom rozcházení tedy komfort nebyl úplně stoprocentní. A právě to je asi největší rozpor Islandů. Čím horší byl terén, tím větší smysl mi ty boty dávaly. Ale ani po několika měsících jsem se nedostal do stavu, kdy bych mohl říct, že na noze úplně zmizely.

Především pocit jistoty. Když jsem měl na zádech těžkou krosnu, šel sutí, přes kameny nebo technicky složitějším terénem, mohl jsem se o boty opravdu opřít. Grip mě příjemně překvapil a nepromokavost fungovala při brodech i v blátě bez problémů.

Stejně tak zpracování působí opravdu bytelně. Kůže, vysoká obsázka, podrážka – Islandy nevypadají jako bota, se kterou by člověk musel zacházet v rukavičkách. A přesně to jsem hledal.

Komfort. Respektive to, jak dlouho trvá se k němu dostat.

První větší túra skončila puchýři a ty se dokázaly vrátit dokonce i po mnoha dalších kilometrech. U takhle pevné boty člověk samozřejmě nemůže očekávat pohodlí běžecké boty hned po vytažení z krabice, ale ani po několika měsících nebylo soužití úplně bez výhrad. 

Druhým mínusem je odvětrání. Celokožená konstrukce něco vydrží, ale v teplém prostředí za to člověk zaplatí výrazně horší prodyšností.

Islandy jsou skvěle a precizně zpracované pohorky postavené do těžších podmínek. Kupovat si je jen na letní výlety po Vysočině by se podle mě trochu míjelo účinkem. Na podobné použití existují lehčí a pohodlnější boty.

Já jsem ale hledal něco jiného. Boty, které se nebudu bát vzít do And. Na Island. S těžkou krosnou do hor. A klidně v zimě do Krkonoš. A v tomhle směru bych neměnil. S cenovkou kolem osmi tisíc korun rozhodně nejde o levnou pohorku. Pro mě jako studenta už vůbec ne. Za ty peníze ale dostanete velmi poctivě zpracovanou botu z kvalitních materiálů.

Po několika měsících testování v Česku, Alpách, Ekvádoru a Peru bych do nich svůj studentský plat dal znovu. I přes občasný diskomfort mám navíc pocit, že se mi s každým dalším trekem odměňují o něco větším pohodlím. Takže teď už zbývá jediné. Pořádně se o ně starat a doufat, že to zase budou pohorky, na které se budu moct spolehnout dlouhá léta.

Pokud má podobná kožená pohorka vydržet opravdu dlouho, bez správné péče se to neobejde. Pravidelné čištění a výživa kůže pomáhají držet materiál pružný, odolný a připravený na další kilometry. My na to používáme náš HaniBee Wax, který jsme si nechali namíchat podle vlastního receptu tak, aby kůži nejen zakonzervoval vrstvou včelího vosku, ale zároveň jí dodal i potřebnou výživu.

Když se o Islandy budeš průběžně starat, je velká šance, že ti budou dělat společnost opravdu dlouhé roky.

text a foto: Matthias Holý