O malých lidech ve velkých horách

Slíbila jsem, že napíšu tři články o expedici. Jeden o přípravách, jeden o lezení a jeden o našem následném týdenním cestování po severu Indie. Přišel čas na ten druhý. Jenže jak psát o lezení na lezecké expedici, když se mi nakonec nepodařilo ani nastoupit do stěny? O čem mám psát? O smectě a Ercefurylu? O přečtených knížkách? O napjatých vyčkáváních na návraty kamarádů? O střídání černých myšlenek a naděje? O sněhové vánici, kterou jsme pod stěnou sledovali v čase, kdy mělo být jediné slunečné okno posledního týdne? Vlastně proč ne, a možná na to ještě přijde čas. Nakonec mi ale došlo, že takový článek vůbec nemusí být o mě. A tak jsem se rozhodla ho věnovat tomu, co pro mě bylo na celé expedici vlastně tím nejsilnějším zážitkem. Budu psát o lidech, se kterými jsem se měla tu čest setkat – o malých lidech ve velkých horách.

Ladakh je sice součástí Indie, ale Indie součástí Ladakhu zas až tolik není. Člověk to pocítí hned jak vystoupí v Lehu z letadla, a o to víc, když letí jako my přímo z Nového Dillí. Barevné vyřezávané sloupy zašlé časem, na stěně obraz jakéhosi rinpočheho, immigration office v podobě zahradního stolku a plastových židliček, na kterých posedávají usměvavé šikmooké drobné postavy. Samotný Leh (hlavní a největší město Ladakhu) je potom změtí nedostavěných či polorozpadlých budov ověšených modlitebními vlaječkami, nad kterými se tyčí jako ochránci svých věřících buddhistické chrámy a mešity. Mezi nimi se potom proplétají lidé s převážně tibetskými nebo blízkovýchodními rysy, což by také odpovídalo faktu, že nejpočetněji zastoupená náboženství v Ladakhu jsou právě Buddhismus a Islám. Celá oblast Ladakhu je také z důvodu táhnoucích se geopolitických konfliktů se sousední Čínou a Pakistánem značně militarizovaná a Leh není výjimkou. Kromě toho, že se na jeho okrajích rozkládají velké vojenské prostory, je to patrné i na místech každodenního života. Na letišti je třeba přísně zakázáno fotografovat a na ulicích člověk nezřídka zahlédne vojenské auto či uniformu. Nejpodivnější atmosféru mají potom výjevy, kdy se na ostnatých drátech vedle indických uniforem a samopalů třepotají buddhistické modlitební vlaječky ve větru, který s sebou nese hlahol vyzývající k modlitbě v jedné z místních mešit. Jak velká je propast mezi soužití a konfliktem?

Centrum Lehu je potom samozřejmě jedna velká past na turisty. Zboží ve velké většině obchůdků je jako copy – paste, ale to rozhodně nezabraňuje místním „byznysmenům“, aby nás neúnavně lákali na jejich „best kvality hendvouven pašmina, maj frend“ a nám, abychom bezostyšně utráceli rozměněné rupie za pro Evropany nesmyslně levné, ale stejně pravděpodobně předražené zboží. Všechny zajímá odkud jsme a všichni se tváří, že přesně ví, co to ta Czechia je. A když o něčí zboží projevíme zájem, stáváme se prodavačovými nerozlučnými přáteli a můžeme se tak v následujících minutách až hodinách těšit na čaj, sušenky a příběhy o prvotřídnosti jeho sortimentu a někdy i o radostech a útrapách jeho života. Zatímco trh s „kašmírovými“ šálami a strakatými ponči ovládají hlavně muslimové, suvenýry připomínající tibetskou kulturu se koncentrují do několika oddělených tržišť, jejichž zboží je prezentováno jako výrobky tibetských utečenců. I tady je výběr věcí ve stáncích jako nakopírovaný, jen přístup k marketingu se liší – nikdo vám nic nenabízí ani nenutí, ale na čaj vás taky nikdo nepozve. Atmosféra je tišší. Ale i tady prodavače zajímá odkud jsme a na naši odpověď vědoucně pokyvují hlavou. Jeden z nich mi dokonce říká, že Češi jsou přátelé Tibetu. A ať už to byl opravdu jeho názor nebo jen snaha o zvýšení počtu položek v mém imaginárním nákupním košíku, moje sedmnáctileté já, které pobíhalo po Kampě s tibetskou vlajkou, to u srdce zahřálo.

V Lehu se taky poprvé potkáváme s Tsephel Stenzin, šestadvacetiletou Ladačankou a zakladatelkou Skitpo travel – agentury, která o nás tady má celý měsíc pečovat. Je to drobná krásná žena s tibetskými rysy, silným přízvukem a širokým úsměvem a od samého začátku se o nás stará „jako o vlastní“. Pochází z vesnice Tungri v údolí Zanskar, kam také po pár dnech v Lehu odjíždíme ve dvou jeepech, které jsou jako z retro expedičních fotek po střechu naložené naší bagáží. Svištíme novou přístupovou silnicí, která je ale stále ve výstavbě a otevírá se jen dva dny v týdnu a ještě brzy ráno. My kvůli problémům se ztracenými batohy nesplňujeme ani jednu z podmínek, což se samozřejmě nelíbí vojákovi, který se noří z nízkého zaprášeného stanu první z několika celních kontrol postapokalyptického vzezření této silnice. Náš řidič ho naštěstí rychle přemluví.

Krajina kolem cesty je vyprahlá, jen občas se kolem řeky objeví trochu zeleně. A nejsou tam žádní lidé, až na poměrně početné skupiny dělníků i dělnic, které se občas zničehonic vynoří a míra jejich pracovního úsilí se značně různí. Zajímavé je, že vypadají úplně jinak než obyvatelé Lehu nebo oficíři na vojenských kontrolách. Vypadají více indicky, ale mají hodně tmavé obličeje. Jsou to prý obyvatelé Biháru - státu východní Indie, který je natolik chudý, že lidé z něj cestují za prací podobného charakteru do Ladakhu. Poslední celní kontrola se závorou důmyslného šátkového mechanismu (několik spojených hadrů mizejících v okně celnice, kterými lze nadlehčit nebo uvolnit závaží a tím zavřít nebo otevřít závoru) nás oficiálně vítá do údolí a zároveň regionu Zanskar. Od této chvíle se ocitáme v „malém Tibetu“ (jak se přezdívá Ladakhu) se vším všudy. Šestitisícové zasněžené vrcholy lemují údolí, které hostí pár malých horských vesnic s buddhistickými kláštery obývané téměř výhradně drobnými Ladačany s rysy tibetského etnika.

My cestujeme až do vesnice Tungri, kde jsme s poctami tradičních obřadních šál přivítáni Tsephelinou rodinou do jejich domu, který slouží z části jako ubytovací zařízení. Já a Kristýnka tady trávíme jednu noc, protože si cestu do basecampu v pěti tisících chceme rozdělit, kluci vyráží s druhou karavanou koníků, kteří nahoru nesou náš kemp i většinu věcí, až o den později. Ještě večer u stanu ve 4100 metrech je mi veselo, zpíváme si a hrajeme s klukama lodě přes vysílačku, už druhý den ráno ale cítím, že je zle. Z posledních sil se dopotácím do čerstvě postaveného BC, kde se zhroutím. Standa mě ukládá do jednoho z již postavených stanů a já deset minut v kuse jenom brečím. Je to hrozně zvláštní stav, fyzicky i emočně. Cítím, že je něco hrozně špatně, ale vlastně nevím co, ani co s tím. Cítím se nesmírně slabě, nepatřičně a osamoceně. Večer se trochu zmátořím, sním večeři a zvládnu se i smát s ostatními, jenom se třesu zimou i v několika vrstvách oblečení a péřovém spacáku. V noci se ale budím s pocitem, že se dusím, lapu po dechu každý třetí nádech. „Nojo, výškovka“, říkám si. Jenže za chvíli zjišťuju, že to tak úplně celá pravda není, když to s křečemi v břiše tak tak stihnu ven ze stanu. Druhý den mě pak v deliriu napadne změřit si teplotu a po zjištění 40,5 °C si přeju jediné: dostat se dolů. Nakonec se mi to i podaří, a to díky paralenu, smectě a hlavně úžasnému Mikimu, který se mnou absolvuje celou cestu, nese mi skoro všechny věci včetně stanu a ještě se ten samý den zvládne vrátit zpátky se stanem navíc, protože jeden ze stanů v BC se rozbil. Borec. Jsem mu moc vděčná.

No vida, tak přeci jen o sobě zase píšu. Je to ale vlastně docela logický úvod následujících odstavců, protože tenhle zdravotní incident mi nakonec zprostředkoval nejvíc autentický kulturní zážitek celé výpravy. Zpátky dole v údolí se mě zase ujímá Tsephel s rodinou a s nimi taky trávím následujících pár dní. Tsephel má několik sester, z nichž jsem poznala dvě. Nejvíc potom Diskit, která má světlé oči a žije v Tungri se svým manželem a dvouletým synem Lodenem. Kromě něj domem poletují ještě tři další děti – různě staré holky ve věku asi tak od šesti do čtrnácti let, které jsou také neteřemi Tsephel. Dvě z nich se jmenují stejně – Dolkar, i když jsou to sestry. Což se může stát, protože když se věřícím Ladačanům narodí dítě, čeká je telefonát do Dharamsaly, kde jméno nově narozenému dítěti vybere Jeho Svátost Dalajlama. Holky umí pár slov anglicky a cizinců se rozhodně nebojí. Nosí mi do spacáku jídlo a oslovují mě anay, což znamená teta. Stávám se objektem jejich zvědavosti a občas až dojemné péče. První ráno v údolí si ještě v horečce píšu:

Oslovování přátel jako by to byli příbuzní ale v horské vesničce není nic neobvyklého, což mi později vysvětluje Tsephel poté, co se v rozhovoru zmíní o jednom ze svých sousedů jako o strýci. V horách je život komunitní – každý něco pěstuje nebo chová, lidé se doplňují a pomáhají si. Jsou si hodně blízcí a často se navštěvují. Tsephelina rodina má například kromě zahrádky u domu ještě jednu krávu a hrachové políčko, které se o pár dní později (když už mám normální teplotu i stolici) vypravuji s Diskit (která mě také začne oslovovat „sestro“) zalévat. Ladacká krajina je nesmírně vyprahlá a lidská obydlí se tudíž koncentrují výhradně kolem vodních toků. Tohle hrachové políčko je umístěno vedle potoka, ze kterého je zavlažováno kanálkovým systémem. Aby nebylo suché ani podmáčené, kanálky se chodí střídavě prokopávat a ucpávat starým oblečením a kameny. Po každém takovém úkonu je potřeba dostatečně dlouho počkat, aby se ukázalo, jestli se daná část pole opravdu odvodnila nebo naopak zavlažila. V těchto přestávkách mi Diskit v suťovisku nad polem ukazuje různé divoké plody, které se dají jíst a speciální trávu, která se prý dřív používala jako mýdlo na ruce. Taky si se mnou lámanou, ale stejně dobrou angličtinou povídá o Buddhismu a vysvětluje mi například, proč jsou si všechny bytosti rovny nebo jaké místo má peklo a ráj v reinkarnačním systému.

Nejduchovnější a nejtajemnější postavou domu je ale bezpochyby Tsephelin otec. Setkávám se s ním první den, co jsem schopná opustit spacák a přesunout se na večeři (v mém případě suchou rýži) do přízemní kuchyně, kde rodina také stoluje. Nebo spíš „zemuje“, protože Ladačané jí z velmi nízkých stolků, u kterých sedí na zemi. Po večeři táta zůstává sedět a začíná přepisovat jakési texty zlatou barvou na černé plátno. U toho pravidelně mručí – hmmm, hmmm… V jednu chvíli se mě ptá, proč nejím. Jinak neříká nic. Prý anglicky všechno rozumí, ale moc nemluví. Později se dozvídám, že ty texty jsou z posvátných Buddhových učení, a že Tsephelin táta je patrně tak trochu vesnické orákulum – když se například někomu ztratí kráva, jde za ním a on mu ukáže směr, kudy se vydat. Také má vedle kuchyně samostatnou místnost s oltářem, kde mi jednou dovolí ho sledovat při večerní modlitbě, potom co mě zajímá, odkud se line to tiché zvonění.

Ten večer s námi sedí u stolu také Tsephelin bratr Yeshi, velmi veselý a vstřícný Ladačan s výbornou angličtinou, který se domů vrátil na skok ze Švýcarska. Tam žije už několik let se svojí švýcarskou ženou, kterou poznal jako svou klientku, když ještě žil v Tungri a živil se jako horský průvodce. Má s ní dvě děti a právě ve Švýcarsku dokončuje vzdělání na zdravotního bratra. Díky Yeshimu má nyní Tungri vlastní zdravotnické centrum, jehož součástí je také dobrovolný rescue team a ze Švýcarska je dotován zejména zdravotnickým materiálem a léky. Yeshi mi se smíchem vypráví, jak mu přijdou evropské hory krásné, ale hrozně malé. Taky nám chce do BC poslat drona, abychom případně něco natočili, a tak ho zkouší zprovoznit v kuchyni. Nakonec se to podaří a dron za vzrušeného povyku dětí bzučí a poletuje ze strany na stranu a kolem starého muže v prostých tradičních šatech přepisujícího na plátno posvátný text.

Podobných situací, ve kterých jako by se ohnul časoprostor a duše dob minulých se spojila s tělem modernity, jsem v Zanskaru zažila mnoho. Sám starý duchovní muž si například druhý den ke svému pravidelnému přepisování pouští na mobilu z youtube něco, co zní jako zprávy, místy skoro až jako fotbalový zápas. V tu chvíli si v duchu se smíchem říkám, že až si doma zase budu vyčítat, že si ke každé činnosti, která není dostatečně stimulující, musím něco pustit, vzpomenu si, že i čaroděj z Tungri občas potřebuje k práci podkres z youtube.

Další takovou situací pak je návštěva jistého rinpočheho (vysoce postaveného duchovního z jiného indického státu) v Padumu, největšího městečka Zanskaru, kam mě Tsephelina rodina bere den předtím, než se chystám znovu vystoupat do BC. Je to veliká sláva, na kterou se sjíždějí lidé z celého širokého okolí. Zatímco se účastním nekonečného čekání na tohoto duchovního (organizace a dochvilnost se ukazují být rozhodně slabšími stránkami horského lidu), sleduji dav kolem sebe. Je nádherně barevný, všichni jsou oblečeni v tradičních slavnostních šatech, ve kterých ale posedávají na vyprahlé prašné zemi, ne zrovna rakousky uklizené. Kolem pobíhají toulaví psi. Všude se třepotají tisíce barevných vlaječek. I děti mají starobilé slavnostní oblečky, zároveň ale v rukách telefony, na kterých si se smíchem vzájemně ukazují krátká videa na sociálních sítích. Dospělí popíjí tradiční čaj s máslem nebo mlékem a pojídají placky, které jsou ovšem co chvíli proloženy pytlíkem brambůrek s umělými příchutěmi. A vlastně to má celé svůj půvab.

Tsephelinu matku jsem nepoznala. Jen její sestru, která je jeptiškou v ženském klášteře ležícím v nejvýše položeném bodě Tungri. Nemluvila jsem s ní, ale fascinovalo mě její vzezření, které mi připomnělo loutky Františka Skály, tak jsem jí nakreslila. Pro mě v sobě neskutečně vrásčité tváře starých horských lidí nesou krásu, na kterou jsme v Evropě ve vší té snaze o oddálení jakýchkoliv známek stárnutí úplně zapomněli. Nebudu tady ale psát žádná hluboká ponaučení, jak jsme také zapomněli na to, v jakém blahobytu žijeme a jak v našich životech postrádáme spiritualitu a napojení na přírodu, naše předky a staré tradice. I když je to tak trochu pravda. Náš svět je totiž úplně jiný. Zažít drsnější životní podmínky a s nimi spojenou skromnost i jiný typ mezilidské vztahovosti je nesmírně obohacující, stejně jako nahlédnutí do odlišného systému hodnot a víry. Ale jak i sám Buddhismus praví, ta nejlepší cesta stejně většinou leží někde mezi. A možná i proto může být dobré si k posvátným textům pustit zprávy z youtube, nebo poslouchat kázání duchovního s pusou plnou brambůrek. A hlavně vědět, že jsme vždycky správně tam, kde jsme. A že mýt nádobí a zalévat pole může být nakonec jedním z nejhezčích zážitků na lezecké expedici, i když se za to výstupy roku neudělují. Tak děkuju, že jsem mohla poznat velké hory a ještě víc, že jsem mohla poznat malé (a přesto velké) lidi v nich.

text, foto a kresby: Johana Růžičková