Cesta přes půl světa - Tibet

Před odjezdem jsem o téhle záhadné a nepřístupné zemi četl několik knih a vždycky jsem se sem toužil podívat. Jen si to představte, náhorní plošina v průměrné nadmořské výšce kolem 4000 m n. m., lemovaná štíty velehor, to musí být nádhera! Nikdy bych si ale vzhledem k situaci s čínskou okupací, která není ani po téměř 70 letech o nic mírnější a úspěšně již zdevastovala tibetskou kulturu, nemyslel, že se sem opravdu podívám, natož na kole. No a jaká to teda byla nádhera ze sedla našich ocelových ořů? Bolavá! A hodně!

Jak už psala Adél v předchozím článku, samotná Tibetská autonomní oblast je pro turisty přístupná pouze se speciálním permitem a na kolech s tour guidem, volný pohyb není možný. Plánujeme tedy trasu po silnici G215, která značnou část kopíruje hranice této oblasti. Když vidíme ten neuvěřitelný bizár v Shangri-la, je nám do breku a už ani netoužíme vidět bájnou Lhasu, protože z té zbylo pramálo a je to jen ubohá atrakce pro turisty. Později ale k naší radosti zjišťujeme, že mimo turistická místa v odlehlejších koutech přeci jen něco z tibetské kultury přežilo. Ve větších městech jsou sice všude čínské paneláky, nutno ale dodat, že se alespoň snaží zachovávat tradiční barvy a určité architektonické prvky. Na vesnicích se stále staví domy tradičním způsobem z bláta a dřeva, s malovanými a vyřezávanými ozdobnými římsami. Ve vesnici Gusi máme dokonce to štěstí, že nás mniši vzali do původního tibetského kláštera, jehož historie sahá až 1000 let zpátky a mohli jsme si prohlédnout přenádherné původní thangky a nástěnné malby. Byl to neuvěřitelný zážitek, neboť takových klášterů je po celém Tibetu jen hrstka, protože většina z nich byla zničena Rudou armádou.

Hanibalí poznámka pod čarou. Thangky jsou tradiční tibetské buddhistické malby, většinou malované na plátně nebo hedvábí a zavěšované jako svitky. Zobrazují Buddhy, bódhisattvy, mandaly, ochranná božstva nebo výjevy z buddhistické tradice.

Ze Shangri-la sjíždíme do 2000 m n. m. a ihned začínáme stoupat zařízlým kaňonem řeky Jinsha (horního toku nejdelší asijské řeky Yangtze), ze kterého následně odbočujeme, abychom si mohli odškrtnout kótu 5020 m n. m. přejetou na kole. To prostě chceš! Den po dni se probojováváme výš a výš a vzhledem k tomu, že silnice podél řeky ještě pěkně houpe, výškové metry rychle naskakují. Ve 4000 m n. m. před vrcholovým dnem dáváme restík na aklimatizaci, což se ukazuje jako ne úplně moudré, protože následující den je nám paradoxně hůř. Adél si rána moc neužívá, a tak vstávám v 7 ráno první, dělám snídani, čaj, balím stan a v 10 už jsme připraveni vyrazit. Cesta do sedla jde překvapivě hladce, každých 100 výškových metrů dáváme pauzičku na pití. Cestou míjíme auta s Číňany s kyslíkovými hadičkami zavedenými do nosu, kteří nechápou a zběsile na nás mávají zdvihnutými palečky. Po pár hodinách sice dýcháme jak pes ve 40stupňovém horku, ale bez problémů vyjíždíme na vrchol, tam si vaříme esspresso a začínáme 50kilometrové klesání do města Batang, při kterém nás chytne pěkná bouřka. To ještě netušíme, že takovéhle bouřky nás čekají následující měsíc až třikrát denně. Začíná období dešťů.

Opět se ocitáme 2600 m n. m. a opět musíme začít stoupat. Následující etapa do města Bayiu je obzvlášť zábavná, protože musíme třikrát vyjet téměř do 4000 metrů, tam projet tunel a zase ten nabytý výškový kilometr vyklesat. Odměnou je nám krásná příroda všude kolem, jehličnaté lesy a průzračně čisté prudce tekoucí řeky. Z okolních stromů nás sledují makaci a cedule varují před medvědy. Provoz je tady malý, jen výživa trochu pokulhává a většinu času není k dostání nic jiného než čínská polévka z pytlíku, zalitá od obchodníka nějakou pofidérní vodou. Možná to je důvod, proč Adél před posledním stoupáním prozvrací celou noc a následujících pár dní se z toho nemůže dát do kupy. Zařizujeme ji teda auto do města Bayiu a já přejíždím poslední kopec sám.

„Všechny prudký kopce s kilometrovým převýšením máme za sebou, teď už to bude pohoda!“ Říkáme si. No, nemohli jsme se mýlit víc. Za městem Dege stoupáme opět k tunelu ve 4200 m n. m., kopec je mírný a táhlý, ale Adél je ještě zesláblá (ono z těch čínských polívek se nečerpá energie zrovna dvakrát nejlíp), a tak to bereme po menších částech. Když projedeme tunel, krajina se jako lusknutím prstů mění. Po stromech není ani památky a my se už opravdu nacházíme na Tibetské náhorní plošině. Planina s kopečky, kam až oko dohlédne, všude stáda jaků, z nor na nás vykukují svišti a pišťuchy, nad hlavami krouží hejna supů a orlů a všudypřítomná zeleň je pastvou pro oko. Bohužel se nemůžeme moc dlouho kochat, protože se na nás zase žene obří bouřka. Zrovna když začíná pršet, mává na nás pastevec ze salaše, abychom se šli k němu schovat. Vaří nám tradiční tibetský čaj s jačím máslem a skrz překladač a pantomimu nám sděluje, že blesky tam už letos zabily tři lidi. Při dalších bouřkách už teda neriskujeme a schováváme se kde to jde, třeba v odvodňovací trubce pod silnicí.

Silnice nejprve mírně klesá dlouhým otevřeným údolím a pak zase stoupáme do 4000 metrů a znovu a znovu, už ani nevím po kolikáté. Nakonec sjíždíme k rozvodněné řece Jinsha a pokračujeme podél ní několik dní, což není o nic lepší, protože silnice se vlní a ty vlnky mají třeba 200 výškových metrů, a tak je tahle etapa do města Yushu náročná fyzicky i psychicky, protože mapy klasicky hlásí skoro rovinu. Asi už je toho i na mě moc, protože po příjezdu do města a vyhledání hotelu se moje tělo hroutí a celou noc se klepu s brutální zimnicí. Dáváme den pauzu, já už se cítím líp, a tak vyrážíme dál. A to byl další omyl.

Město Yushu se nachází v 3700 m n. m. a během prvních 20 km jízdy se dostáváme nad hranici 4000 metrů, pod kterou následujících 600 km neklesneme ani na chvíli. Říkali jsme si, že po přejezdu pětitisícového sedla už tohle všechno bude sranda, ale nebyla. Během prvních dvou nocí ve stanu se můj stav rapidně zhoršuje. Mám naprosto ucpaný nos, na plicích mi sedí hleny a při pokusech je vykašlat nemám daleko ke zvracení a jsem naprosto zesláblý. V tomhle stavu přejíždíme další vysoké sedlo, tentokrát 4815 m. Jedeme jen velmi pomaličku a často musím zastavovat, kyslíku je málo a díky nemoci nejsem schopen pořádně dýchat. 100 metrů pod vrcholem odhazuji kolo a jdu se složit do pangejtu s pocitem beznaděje. Když nás vidí projíždějící řidič (Adél na tom není o moc lépe, i když alespoň není nemocná), zastavuje, gestikuluje, že jsme se asi zbláznili, a z okénka nám podává dvě kyslíkové lahve. No co, nejvyšší bod jsme zdolali čistě, tak teď už je to jedno. Otevírám lahev a začínám s velkým očekáváním šlukovat čistý kyslík. K mému smutku se nic neděje. Nasedáme tedy zase na kolo a z posledních zbytků sil přejíždíme přes sedlo. Následující den je mi už o něco lépe, a tak překonáváme další sedlo a zbylou vzdálenost do města Zhiduo, kde dáváme dvoudenní odpočinek v hotelu.

Naše těla se poměrně zotavují a aklimatizují, a tak další cesta už není takové utrpení. Pokračujeme po obrovské náhorní plošině a každý den překonáváme několik sedel vyšších než 4500 metrů. Kopce jsou tady sice velice mírné, ale v téhle výšce a s plně naloženými koly nám stejně dávají zabrat. Nepomáhá tomu ani fakt, že je to tady vcelku pustina a nemáme k dispozici moc jídla. Když už konečně potkáme nějakou restauraci, máme tak scvrklé žaludky, že sotva sníme jednu porci napůl. Druhý den za městem nám ještě ke všemu dochází káva, a to už je poslední kapka. Tohle hladovění a nedostatek kofeinu samozřejmě neprospívá náladě v týmu, a tak dochází denně k hádkám a následnému mlčení. Sice si při téhle etapě úplně neužíváme harmonického soužití, ale aspoň počasí nám začíná přát. Obloha se vyjasňuje, teplota je ideální a vítr nefouká. Krajina je porostlá čerstvě zelenou trávou a v pozadí se nám ukazují písečné duny nad nimiž se tyčí šestitisícové vrcholy Kunlun Mountains, které tvoří hradbu Tibetské náhorní plošiny, za níž krajina padá dolů do pouště. Celou scenérii doplňují všudypřítomná stáda divokých jaků, oslů, antilop a gazel a moje srdce zoologa plesá.

I když je krajina opravdu úchvatná, po 14 dnech vydatného šlapání ve výšce nejvyšších evropských vrcholů se těšíme na posledních 150 km, které mají být jen z kopce do města Golmud. Bohužel nás čekalo velké zklamání. Z čínských silnic jsme byli celou cestu naprosto nadšení, i do těch nejmenších vesnic vedl perfektní asfalt. Jednou to tedy asi přijít muselo. Už posledních 30 km do závěrečného sedla ve výšce 4767 m n. m. se proměnilo v peklo. Ona silnice G 215 se spojila s jedním z hlavních tahů do Lhasy a po asfaltu rázem nebylo ani památky. Všude jen díry, kameny a šílené množství prachu, který neustále vířily tisíce kamionů, kteří jako by nás neviděli a každý den nás jich několik až vytlačilo ze silnice. V tomto duchu se bohužel táhla i téměř celá cesta dolů, a tak jsme byli neskutečně rádi, když jsme dorazili do pouštního města Golmud.

A tam skončila naše hlavní cyklistická část v Číně. Opět rozebíráme a balíme kola a opět je cpeme do rentgenů na nádrží a vláčíme se s veškerými věcmi do vlaku. Čeká nás 27hodinová cesta přes poušť Taklamakan do města Kašgar. Naštěstí jsou k mání místa na ležení, takže z cesty vlakem se stává celkem příjemný restday. S příjezdem do Kašgaru se dostáváme do provincie Xinjiang, kde je další Číňany utlačovaný národ – Ujgurové. Změnu pociťujeme hned při výstupu z vlaku. Na každém rohu stojí obrněné transportéry, počet policistů se zvyšuje asi tak na desetinásobek a už zdaleka nejsou tak usměvaví. Když potom zahajujeme poslední 260 km etapu na hranice s Kyrgyzstánem, první noc za námi dokonce přijde jakási tajná policie a ani nás nenechá spát ve stanu a trvají na tom, že nás převezou do hotelu a tvrdí, že vše zadarmo. Před hotelem se ale ukazuje, že hotel zadarmo nebude, a tak je nutím, aby nás odvezli někam, kde můžeme spát venku. Trávíme tedy noc na zaplivaném parkovišti u silnice za zvuku projíždějících náklaďáků a pomalu se začínáme těšit, až přejedeme hranice.

Tahle poslední cesta začíná v poušti, kde si užíváme krásných 38 stupňů cesia. Velice rychle se kolem nás však začínají zvedat hnědé písčité kopce a silnice jako vždy houpe a stoupá, a tak sbíráme další výškové metry, avšak velice neradi. Už jsme z toho spěchu a neustálých přesunů tak unavení, že si ani neužíváme měnící se krajinu a výhledy na sedmitisícové vrcholky v dáli. Třetí den potkáváme další dva bikepackery, jednoho ze Švýcarska a druhého z Německa a přidáváme se k nim. Po dalších třech dnech cesty přijíždíme ke hranicím. Rychle ještě schováváme ujgurské nože, které jsme nakoupili, do rámů našich kol a doufáme, že nám nic nezabaví. Nakonec jde však všechno hladce a za necelou hodinu a půl jsme v Kyrgyzstánu se všemi našimi věcmi a vyrážíme vstříc prudkým kyrgyzským kopcům, ale o tom až zase příště.

Počet dní v Číně: 78

Počet ujetých km: 2872

Počet nastoupených výškových metrů: 34 680

Počet ujetých km ve výšce nad 4000 m: 632

Počet překonaných sedel vyšších než 4500 m: 13

Počet defektů: Adél 2, Vojta 3

Vojta & Adél