Maroko

Naše cesta byla osmidenní (13.–20. února) a obecně je nejlepší vyrazit do Maroka (alespoň pokud chcete na poušť a nechcete se upéct ani zmrznout) někdy od konce ledna do půlky května a pak od půlky září cca do konce listopadu.

Naši cestu jsme začali a tentokrát zároveň i končili v Agadiru. Po příletu na letiště by vás měly zajímat nejdřív asi 2 věci, a to jak získat cash a SIMku. S platbou kartou, hlavně mimo velká města, fakt nepochodíte. Maroko je stále cash velmoc. Jak se tedy dostat k hotovosti? Buď směnou z eur či dolarů – to určitě nedoporučuju na směnárnách na letišti (dost blbé kurzy jako na letištích kdekoliv jinde), takže jak? Klasickým výběrem z bankomatu. Ty najdete i na letišti a vychází to v nich jako kdekoliv jinde :). Pro jistotu pak vozím i nějaký cash v eurech na případnou výměnu někde v průběhu cesty. Dá se to ale i na punk, jak jsem rok zpět nedobrovolně zjistil, ale k tomu se vrátím za chvíli.

No a se SIMkou máte 2 možnosti – buď rovnou na letišti (to vychází dost levně, cca 20 GB dat za asi 10 eur), nebo eSIM třeba přes Revolut. To je výrazně dražší, ale zase si to můžete zařídit i dopředu a je to 100% bezpečné. S tím, když si vyměňujete fyzickou SIMku, se vám může stát, že si něco zavlečete do telefonu, nebo, jak už se jednou třeba Martě stalo, můžete ztratit tu svou originální… Ale já osobně jsem s fyzickou SIMkou získanou v zemi po příletu ještě nikdy neměl problém.

Krátká odbočka k nedobrovolné zábavě při návštěvě Maroka v roce 2025. Přiletěli jsme a na letišti si říkáme, že půjdeme vybrat peníze… no a co nezjistíme – oba jsme si zapomněli fyzickou kartu (Evropani zhýčkaní bezkontaktním placením telefonem) a po kapsách máme asi 15 eur a před námi je 7 dní v Maroku… No, zkrátím to – nezemřeli jsme. První skoro celý den jsme si vystačili s proměněnými 10 eury, jelikož proměnili jen papírovou bankovku, a do večera se nám bez výdajů podařilo dojet stopem z Agadiru až do Marrákeše. Tam jsme si na ulici odchytli Čechy a ti po dohodě, a potom co jsme jim (přes jejich hotspot, protože jsme neměli peníze ani na SIMku) poslali peníze, vybrali cash v dirhamech. Pak se nám v průběhu cesty a při obejití velkého množství bankomatů v různých městech podařilo najít 2, které fungovaly bezkontaktně, a pak u jednoho moderního obchodníka jsem nakoupil nějaké zboží a zaplatil vyšší cenu bezkontaktně na terminál, přičemž mi rozdíl vyrovnal v hotovosti. No, poradili jsme si, ale bylo to teda dost o hubu a vždy velká zábava při vysvětlování potřeby bezkontaktního výběru:D. Od té doby si to, abych měl kartu a něco v eurech, začal dost hlídat :D

Nuže, teď už k naší cestě. Ta z letiště u Agadiru vedla do 65 km vzdáleného Taroudantu, kde jsme první noc spali. Chtěl jsem začít cestu dobrodružněji, a tak (i přes to, že jsme byli 4 a rodičům je okolo 60) jsme naši cestu začali stopem. A to tak, že velice rychle – auto jsme chytli po pár minutách, co jsme došli k benzínce u letiště. Moc milý chlapík, který nám po příjezdu nabídl i místní tradiční cukroví „chebakia“ (dobrota z těsta a smažením zkaramelizovaného cukru).

Hned jak jsme vystoupili z auta, nás kromě dobrot uvítal taky chlad, jelikož po cestě zašlo sluníčko, vítr jako kráva – oči plné prachu a odpadky všude kolem cesty. Ach, sladké Maroko. :) Nuže, vyrazili jsme na ubytko. Tam nás hned po velmi milém majiteli, kterého jsem si pamatoval už z předchozího roku, uvítalo klasické svolávání k modlitbě „adhán“ z nedaleké mešity, kterých je všude po Maroku, stejně jako po všech muslimských zemích, opravdu nepřeberné množství. A po vyhození věcí na pokoji hurá do města. Koneckonců většina měst, ať už větších či menších, má večer (především v průběhu ramadánu, ale o tom až později) opravdu nezapomenutelnou atmosféru.

Dále naše cesta vedla autobusem do Ouarzazate a pak sdíleným taxi (royal taxi) do Zagory a z ní dalším rovnou do Tagounite, kde jsme se měli potkat s naším známým Brahimem, který nás měl brát na dvoudenní cestu do pouště. Po Maroku jezdí spousta autobusů, některé lepší, jiné horší, a jsou mezi nimi opravdu velké rozdíly. Většinou opravdu nevíte, na který narazíte, a i když zde něco jako jízdní řád existuje, jste v Africe, sice takové už dost zápaďácké, ale stále Africe, takže hodinová odchylka není vůbec nic zvláštního (teda, ne že by v Česku byla…). Rozdíl je, že v Maroku si většinou až do chvíle, kdy autobus vidíte, nikdy nemůžete být opravdu jistí, že nějaký dojede, no, ale to vlastně ani v tom Česku … takže nijak zvlášť rozdíl. :D

Ouarzazate mám docela rád. Je to takové fajn město na nadechnutí, kde se dá dobře najíst a dokoupit věci, co se hodí do pouště. My jsme tam konkrétně sháněli dlouhé šátky kolem hlavy, bez kterých se člověk v písku, větru a slunci fakt obejde jen těžko. Doporučuju vzít spíš delší. Když začne foukat, pražit slunce nebo se večer ochladí, je to přesně ta věc, kterou najednou milujete nejvíc. Já (teda spíš Marta, které jsem půjčoval oblečení) jsem navíc docela podcenil oblečení, takže jsem tam nakonec koupil i místní svetr. Vám doporučuju nabalit nějakou dobrou péřovku. A rychle mi došlo, že sandály, které jsem s sebou táhl, byly v únoru do téhle části cesty spíš zbytečnost. Tak jen poznámka bokem – sever Afriky fakt automaticky neznamená vedro, a to ani když vyrážíte do pouště.

Další den jsme pokračovali do Tagounitu společným taxi. To je mimochodem v Maroku dost praktický systém – auto má víc míst, člověk si zaplatí svoje a čeká, až se doplní zbytek. Když nechce čekat, doplatí zbytek a jede rovnou. My jsme byli čtyři, takže to vyšlo docela dobře, a hlavně rychle s doplacením 2 míst navíc. Po příjezdu nás pak ještě čekal krátký přesun motorovým tuk-tukem, kde jsem se klasicky nedomluvil na ceně dopředu a frajer nás docela natáhl. Takže malá rada z praxe – v Maroku se na ceně domluvit u přepravy vždycky předem.

Večer jsme se konečně potkali s Brahimem mým známým a naším průvodcem, který s námi a se svým kamarádem, řidičem Jokerem, měl vyrazit do pouště, objali se, prošli plán na další dva dny a dali si výbornou společnou večeři, kdy se sedí kolem jedné mísy, na které je kopec rýže s všelijakou vařenou zeleninou a masem se jí tradičně společně rukama, člověk má během chvíle hned pocit, že je víc součástí toho všeho kolem. Ráno jsme pak naházeli věci do auta, dokoupili pár drobností i malé dárky (chebaki a trochu dalšího jídla) pro starého Tuaréga v poušti, za kterým jsem se chtěl po roce znovu stavit.

Poušť je podle mě jedna z nejvíc nepochopených krajin. Každej si pod ní představí nekonečné duny, ale většinu času to tak vůbec nevypadá. Spíš jedete kamenitými pláněmi, kolem se střídají pískem ošlehané keře, sem tam stromy ožrané od velbloudů do typické ploché koruny, široké plochy, kde na první pohled nic není. Jenže právě to je na tom skvělé – když se člověk začne dívat trochu pozorněji, najednou zjistí, že ta krajina vůbec není mrtvá. Jen je ten život v ní dost ukrytý a nenápadný. A úplně nejvíc ožívá večer, a nad ránem.

První noc jsme spali na okraji dun. Postavili jsme stany, sundali ze střechy auta suché klestí, co jsme nasbírali po cestě, pomohli s večeří a pak se vydali do tmy. Ještě předtím jsme se snažili najít pštrosy, o kterých jsme věděli, že se v oblasti pohybují, ale tento podvečer jsme štěstí neměli. Zato noční poušť zase nezklamala. Tarbíci, pískomilové, bezobratlí, občas velbloudi a všude kolem ticho, které vlastně není úplně ticho. Jen takové zvláštní noční pouštní nic. A tady přichází jedna důležitá věc – pokud se chcete večer nebo v noci toulat po dunách, rozhodně doporučuju pořádnou navigaci! Já na to vozím Garmin inReach Mini 2 a upřímně bych bez něho do noční pouště už nevyrazil. Ztratit se tam fakt nechcete a bez satelitní GPS je to velice jednoduché.

K poušti pro mě neodmyslitelně patří i oheň. Sedět večer u ohně, bubnovat si na plechové tácky, jen tak koukat do tmy a nebe plného hvězd a bavit se s lidmi, se kterými tu neskutečnou atmosféru sdílíte, to je přesně ten důvod, proč se tam tak rád vracím. Letos jsem tam ještě učil Jokera hrát kostky, což ho strašně chytlo, i když mu to teda moc nešlo, a pak jsme s Martou ještě dlouho po noci chodili po písku a hledali další život.

Do spacáku jsem zalezl někdy kolem druhé ráno, úplně hotovej, ale spokojenej. Dlouhého pobíhání po poušti a focení (jak můžete vidět na přiložených záznamech trasy, opravdu jsme se prošli) mi fakt chybělo. Měl jsem v plánu vstát na východ slunce, jenže jak to tak bývá, vůbec jsem to nevychytal a probudilo mě až ostré ranní slunce. Takže jsem vylezl ven už skoro jako princezna ke snídani. Jen další připomínka – tamní slunce fakt nepodceňovat, takže si do pouště nabalte hodně silného opalováku, vody, kolik se vám vejde a určitě nepodceňujte kvalitní sluneční brýle.

Jinak doporučuju nepodceňovat noc v poušti, udělá se tam fakt zima, takže za mě nejlepší kombinace je termo, lehká péřovka a nějakej sbalitelnej letní péřák, my měli prověřené merino od Devoldu, péřovky od wormpeace, a spacáky Patizon G400, D 290 a warmpeace solitaire 250 a rozhodně pro tento účel můžu vše naprosto doporučit;).

Po snídani a sbalení tábora jsme vyrazili dál a kdo by to řekl, ještě dopoledne přišlo milé překvapení, opravdu se nám podařilo narazit na skupinku tří pštrosích samic. A byl to neskutečný zážitek. Byly zvědavé, vtipné, trochu střelené, taková směs klidné elegance a praštěného útěku Jacka Sparrowa. Všechno vás na nich baví – ten jejich pohyb, výraz, to, jak pořád sledují, co máte v ruce. 

Pak jsme pokračovali dál do malé oázy, kde je jednoduché zázemí a kde je hezky vidět, jak i v poušti stačí trochu vody a hned se kolem začne rojit život. Odtud jsme jeli za starým Tuaregem, kterého jsem potkal už minulý rok a kterého jsem chtěl znovu vidět a pozeptat se ho trochu na život. Byl to jeden z nejsilnějších momentů celé cesty. Stařec, který v poušti prožil prakticky celý život, dnes už skoro nevidí, žije téměř sám, s kozami, větrem a všudypřítomným pískem (a občas se za ním zastaví syn). Když jsem se ho ptal, kolik mu je let, odpověděl, že neví. Nikdo to, když se narodil moc neřešil a jemu to později očividně také nepřišlo moc důležité. Nakonec odhadoval, že něco kolem 95–100 let. A říkal to naprosto klidně, jako by šlo o počasí. Do tohohle člověka se zub času stráveného v poušti zapsal opravdu silně – slunce, vítr, písek se mu doslova vepsaly do kůže ne nepodobné zvrásněným dnům pouštních takyrů (rozuměj vyschlým jezerům), kde už velmi dlouho nebyla voda. Asi nejvíce mi v hlavě zůstala jeho odpověď, když jsem se ho ptal, jak vypadá jeho typický den: „ pozoruji vítr…“. Přijde mi, že tenhle člověk už musel dávno najít klid, který si asi nikdo z nás, žijících v koloběhu uspěchané, konzumní společnosti dnešních dnů neumí představit. Nenajít ho, už by se dávno musel zbláznit, ale jako blázen mi nepřipadal…

Od něj jsme pokračovali dál do Ergu Chigaga (jako Erg se nazývají právě ty typické oblasti písečných dun), kde jsme si mezi dunami našli místo na druhou noc. Joker připravoval výborný nekvašený chleba pečený v uhlících a písku, k tomu Tažín a další dobroty, a zase to mělo přesně tu atmosféru, kterou si zapamatujete. Západ slunce v těch dunách je nádherný. Obrovské oranžová koule zapadající za písečné duny, dlouhé stíny, ticho a pak hvězdy. Po večeři jsem zase lítal kolem tábora a snažil se ho nafotit s noční oblohou v pozadí, což ve výsledku znamenalo běhat kolem jako magor s čelovkou, všechno si přisvětlovat a budit ostatní tak dlouho, až se mi za to dostalo pokřiku ze stanu, že by se „taky rádi vyspali“. Ale fotky dopadly fajn, takže nikdo naštvaný nebyl. :)

Další ráno jsem samozřejmě opět zaspal a ze stanu se vyklubal až těsně před odjezdem. Tentokrát jsme vyrazili na poslední část cesty přes vyschlý takyr, tedy ploché dno periodického jezera, které teď popraskaným dnem připomínalo starcovu kůži. Je to jeden z těch typů krajiny, které vypadají skoro nereálně. V dálce se překrývající se fata morgány s občasnými vzdušnými víry a vzdálenými horami, jinak nic, jev vítr, pražící slunce a ticho. Člověk si úplně snadno dovede představit, jak zrádná ta krajina umí být pro někoho kdo v ní uvízne, bez vody, smrtící... Po cestě se nám ještě podařilo zahlédnout gazely, sice dost z dálky, ale i tak mě to potěšilo. A pak už nás s příjezdem do městečka Foum Zguid, mávaly pouze opět častěji se vyskytující deštníkovité akácie a krajinu lemující stolové hory a po dvou dnech zase až přízračně hladká asfaltka. Po příjezdu jsme se u jídla rozloučili s Brahimem i Jokerem a vyrazili opět na cestu, tentokrát už směrem zpět do Agadiru.

Původně jsme do večera chtěli dojet až do Taroudantu, ale kvůli zpožděnému autobusu jsme skončili jen v Tatě. A Tata je shodou okolností jediné místo, kde jsem jak minule, tak letos měl pocit, že tam Evropany moc nemusí. Skončili jsme v levném a dost pochybném hostelu, který jsme sdíleli jen s pár vojáky a kde jsme si radši přikryli postele látkou koupenou kousek od ubytka na ulici, abychom si neodnesli štěnice. Bylo to hodně zvláštní místo, stísněné, tmavé, prostoupené odérem hašiše, plné petlic a západek na dveřích, které člověk na noc do poslední využil...

Další den jsme se dostali zpět do Taroudantu, prošli se ještě na chvíli tržištěm, dali si několik kelímků čerstvě mačkaného pomerančového džusu, který se tam za pakatel hojně prodává v pouličních stáncích a pak se přesouvali k letišti. Tam mě ještě pobavila domluva s taxikáři, kterým přišlo naprosto nepochopitelné, že nechceme jet až do Agadiru, ale jen pár kilometrů bokem do jednoho menšího městečka. Seběhlo se jich kolem asi patnáct, začali kolektivně debatovat, hledat to v mapách a dělat z toho úplnou vědu, ale nakonec jsme se dohodli a dorazili do jednoduchého levného ubytování kousek od letiště (cenu zkusili zvednout na dvojnásobek, čemuž jsem se zasmál a obratem ji vrátil na původní hodnotu).

A právě ten večer byl první den ramadánu. Dorazili jsme už po setmění a po iftaru, takže byly ulice zatím prázdné, všichni doma po celodenním asketismu jedli a pili, ale s klidem v ulicích měl být velmi brzo ámen neboli místně ámín. Jelikož to bylo spíš takové zapomenuté místo než turistická oblast, byli z nás z velké části nadšení, hlavně děti, přišli zábavní Evropani. Děcka si chtěly hrát a fotit, dospělí se dali do řeči a přesně se ukázalo to Maroko, které mám nejradši. Nakonec jsme se s Martou dali do řeči se dvěma vysokoškolačkama, šli s nimi na krátkou procházku a během chvíle nás jejich rodina začala zvát na jídlo. Samozřejmě jsme chvíli odmítali, ale jelikož to je vždy úplně zbytečné, za chvíli přinesli hrnec jídla i talířky přímo na ulici, seběhly se děti a najednou jsme večeřeli skoro s celou ulicí, no a byl z toho jeden z nejhezčích momentů celé cesty. To je přesně ta neuvěřitelná vřelost, kvůli které mám mimo jiné Maroko tak rád.

Druhý den už nám letělo letadlo domů. Jen tady fakt doporučuju jednu věc – pokud letíte z Maroka s nízkonákladovkou, dejte si velkej pozor na příruční zavazadla. Z mojí zkušenosti jsou na to tam dost přísní a zrovna tohle se nevyplácí podcenit. Já už jsem si tím jednou prošel a platit na místě pokutu za batoh už se mi znovu fakt nechce. Maroko je jediné místo, kde jsem ten příručák rok na zpět opravdu neokecal a musel platit pokutu.

No a jsme na konci, takže takové je pro mě Maroko. Krásné, živé, trochu chaotické, občas nepohodlné, občas prašné, ale strašně lidské. Máte tam moře, hory, oázy, poušť, palmy, fosilie, vnitrozemí, kde se pořád ještě dá narazit na místa, která stále nejsou vůbec „umlácená“ turismem, a hlavně lidi, kteří vás dokážou přijmout způsobem, na který se nezapomíná. Za mě rozhodně jo. Maroko moc doporučuju. A klidně nejen jednou.

Na článek z mé první cesty po Maroku můžete mrknout tady :), tak zase příště.

text a foto: Dominik Vodička