CZK
Dnes mám před sebou dvě velká témata a vůbec nevím, kde začít. Jedno se týká životní inspirace, o kterou se velmi rád podělím, i když je docela osobní. Druhé je o úžasném lezení, které většina českých lezců příliš dobře nezná.
Malý velký muž
Fabio je muž, kterému je dnes 83 let. Není to legenda typu Bonattiho nebo Messnera, která posouvala hranice horolezectví. A přesto – nebo možná právě proto – je ohromnou životní inspirací. Lézt totiž začal až po padesátce. Zhruba v pětapadesáti absolvoval kurz pod italským horolezeckým klubem, později se stal instruktorem a především se dostal až k prvovýstupům v horách. Podobně i jeho žena Teresina se naučila plavat až v důchodu, začala pravidelně trénovat s trenérkou a vyhrávala závody ve své kategorii (byla sice jediná, ale vítězka 😁).
Fabio není superstar, není tím tahounem na prvním konci lana, který diktuje tempo a udává směr. Fabia baví příroda, hory, pohyb a parťáctví na laně. Ochotně nechává volbu na kamarádech a zároveň se věnuje i práci „zahradníka“ na nástupu i ve stěně – snad má v ruce pořád nůžky nebo pilku!
Potkal jsem ho na konci svého Erasmu na Sardinii. Bohužel až ve chvíli, kdy jsem se měl vracet do Česka. Díkybohu ale naše přátelství vzplálo tak rychle, že jsem se do toho lezeckého ráje ještě mnohokrát vrátil. A snad pokaždé jsem kromě jiných lezl i s Fabiem a bydlel u něj doma. To je totiž zážitek sám o sobě – poznat život v cizí zemi přímo v domácnosti někoho, kdo je ve věku mého dědy. Všechny ty tradice, rodinné vášnivé diskuse u oběda i jídlo samotné, to si člověk nikde nekoupí! U Fabia doma jsem se naučil, že najíst se nemám ani prvním, ani druhým chodem, protože u těch dalších bych nejspíš umřel.
Víš například, že káva z moka konvičky pro více šálků by se měla před podáváním zamíchat? Nebo že oběd i večeři je nejlepší zakončit ovocem?
Když mi Fabio jako svědek přijel na svatbu do Česka, naše cesta z Prahy na Moravu vedla přes Německo. A tenhle pán, kterému tehdy bylo sedmdesát, si jako svůj první výstup na „našich“ píscích dal Südriss direkt na Falkensteinu. Kamarádi z Labáku jen nevěřícně koukali, odkud se ten dědeček vzal.
Na Sardinii jsme spolu udělali několik vícedélkových tradičních prvovýstupů. Ale mnohem více jich zvládnul s místními legendami (Corrado Pibiri a Maurizio Oviglia). Fabio byl jejich pravá ruka, jistil, tahal materiál. Když to bylo těžké, klidně tahal za smyčky a expresky. Jen abychom my mohli lézt dál a plnit své sny. On se bavil tak jak tak.
Fabio začal lézt v době, kdy většina lidí přemýšlí, jak zpomalit. Díky němu mám pocit, že na dobrodružství není nikdy pozdě.
Neznámý vícedélkový ráj
Sardinii většina Čechů zná jako zimní lezeckou destinaci pro sportovní lezení. Cala Gonone, Baunei a Domusnovas jsou oblasti s desítkami sektorů a stovkami cest. Poslední ucelený průvodce pro celý ostrov uvádí více než 3 600 jednodélkových cest. Ostrov jich však nabízí mnohem víc a stále přibývají další. Sportovní cesty jsou ale jen jednou stranou mince.
Vícedélkových cest je v druhém velkém průvodci od Maurizia Oviglii přes 1 400 (odkaz). A v reálu samozřejmě opět více. Co to znamená? No, představte si stěny dosahující 80-500 metrů, orientace na všechny světové strany, stabilní počasí bez bouřek a blesků, krátké nástupy a k tomu na dosah ruky italská káva, pizza, pláže a vyklidněný životní styl. Láska jak z Homérova eposu! Tady kdyby člověk žil, tak nepřeleze ani čtvrtinu.
Typově si taky můžeme vybrat od zcela zajištěných (stačí expresky), přes kombinaci nýtů a dojištění friendy až po totál green cesty, ve kterých jsou jen fixní štandy nebo ani ty ne. Všeho jsou tady mraky. Jediné 2 věci, které mohou člověka potrápit, jsou přímé slunce v teplejší polovině roku a SV vítr Maestrale v té chladnější. Ideál je proto jaro a podzim. Léto nedoporučuji a zima má na dlouhé cesty krátké dny.
Já jsem hodně lezl právě s Fabiem, takže jsem si mohl vybírat. Rád jsem objevoval další oblasti, kde jsem ještě nebyl. Ale jsou i takové, kam se člověk rád vrací. Takovou je středovýchod ostrova - pohoří Supramonte. Vápencové stěny, kouty, spáry i plotny, do kterých chyty vytesal déšť. Nástup většinou 15-45 minut a pak už jen hodiny v lezeckých lázních.
Gole di Gorropu je jako říše divů - úzký kaňon zařezaný skoro půl kilometru hluboko do skal nabízí nevšední zážitek už jen z jeho prolézání. Nachází se tam znám Hotel Supramonte i řada lehčích cest. Já lezl např. Sogni di Sara (6b+, 230m). Autor Maurizio O. našel ve stěně linku ve stylu “si passa, si passa” (cesta se najde).
Monte Oddeu je stěna jen pár minut od auta, otočená na východ a posetá cestami okolo 6c. Nejznámější je asi La mia Africa (6c, 220m). Já se podílel na Tre tazze di te (6b, 210m).
Punta Cusidore a Bruncu Nieddu (někdy také Fruncu Nieddu) nabízí SZ expozici, téměř 3 km do šířky a 250 až 700 metrů do výšky. To je prostě klenot. Nejvíc bych doporučil Via dell´Amicizia (6b, 690m) a S´Iscultone (6c, 250m).
Těch oblastí je mnohem, mnohem víc a nemá cenu snažit se udělat zde nějaký souhrn. Teď už radši sbalte lano, vezměte parťáka a vyrazte na skály. Protože jaro je tady!
text: Tom Krul foto: Tom Krul a kolektiv lezeckých parťáků
