CZK
Je poslední prázdninový den, neděle 31. srpna. Pro většinu lidí tímto dnem čas epických dobrodružství končí, ale pro nás teprve začíná. Něco málo před sedmou hodinou večerní přijíždí ke mně domů můj kamarád a kolega Kryštof. Sedláme jeho věrného slona (čti Hyundai i30) a vyrážíme směr Švýcarské Alpy. Hanibalovi spousta jeho slonů při tažení do Říma během přechodu Alp zemřela. My doufáme, že to ten náš plně naložený „slon“ přes Alpy zvládne, přece jen už se jedná o starší kousek. Ještě téhož dne překonáváme prvních zhruba 440 km z navigací avizovaných 1250 km. Palubní hodiny ukazují čas 22:45, když se rozhodujeme zastavit na odpočívadle německé dálnice A6 a využít ho k přespání. Sklápíme zadní sedadla našeho auta, vytahujeme spacáky a ukládáme se ke spánku.
Následující den, zhruba kolem půl páté odpoledne, přijíždíme do naší cílové destinace kempu Relais de la Tzoucdana za vesničkou Zinal v kantonu Wallis. Převažujícím jazykem je v této části Švýcarska francouzština, proto je potřeba počítat s tím, že se tu anglicky moc nedomluvíte. I přes tento problém se nám podařilo s majitelkou kempu nějakým způsobem vykomunikovat vše potřebné. S radostí nám ukázala, kde najdeme sprchy a toalety. Místo, kde si můžeme postavit stan a nabít elektroniku. Jazyk není to jediné, s čím tu trochu zápasíme. Naším dalším problémem byl parkovací automat, na kterém nešlo zvolit délku parkování a zaplatit. Jedna z místních dam, která kolem nás zrovna procházela, se nám docela intenzivně snažila pomoct. Jenomže díky neochotě místních používat ke komunikaci jakýkoliv jiný jazyk než je francouzština, zůstává problém parkovacího automatu stále nevyřešen. Na pomoc se tedy ptáme někoho s obytným vozem, kdo vypadá jako turista. Ten už nám v angličtině radí využít parkovacího automatu asi o 100 m dál. Ten prý funguje bez problému a je tomu tak.
Po noci strávené v kempu balíme všechny naše věci a vyrážíme na chatu Cabane de Tracuit ve výšce 3256 m.n.m. Čeká nás 8 km a solidních 1576 výškových metrů. Cesta na chatu je dostatečně značená a z velké části bezproblémová. Jediný těžší úsek trasy se nachází těsně pod chatou, kde vás čeká lehké lezení, spíš taková Via Ferrata. Není čeho se obávat, celý úsek je zajištěn řetězy a fixními lany. Počasí bylo během výstupu velmi proměnlivé. V podstatě jsme zažili všechna čtyři roční období za jednoho jediné dopoledne. Ráno jsme vyráželi do mlhy, občas se na chvilku objevilo sluníčko. Na chatu přicházíme za mírného mrholení, občas se objeví i nějaká ta vločka. Po příchodu na chatu odkládáme lezecké vybavení do připravených bedýnek a měníme pohorky za přezůvky. Ty není potřeba brát s sebou, na alpských horských chatách jsou přezůvky běžně k zapůjčení. Standardní výbavou horských chat jsou i deky a polštáře, takže potřebujete jen hygienickou vložku do spacáku. Na rozdíl od údolí je komunikace s personálem chaty jednodušší. Většina zaměstnanců chaty ovládá kromě francouzštiny i němčinu a angličtinu. Po ubytování si čas zbývající do večeře krátíme šlofíkem a hraním karet. Během čekání na večeři se počasí umoudří a nám se naskytnou nádherné výhledy z prosklené jídelny naší chaty. Tak jako je tomu na všech alpských horských chatách, na večeři můžete očekávat polévku, hlavní jídlo, salát a dezert. Po večeři chystáme nezbytné vybavení na zítřejší výstup na Bishorn.
Do batohu házím
Nepromokavý vak Sea to Summit 13 l
Rukavice Rab Forge 160 Glove
Péřovku Rab
Nepromokavou bundu Tilak Raptor
Nepromokavé kalhoty Tilak Evolution
Termosku Hydro Flask Wide Mouth 946 ml
GPS
Vysílačku
Svačinu
Výstup normálkou na Bishorn, v nadmořské výšce 4153 m, má podle Západoalpské alpinistické stupnice obtížnost F (facile), tedy lehkou. Jediné, na co je nutné si dát během výstupu pozor, je větší množství trhlin na ledovci Turtmann. Něco málo po šesté hodině, již navázaní, vyrážíme po ledovci vyšlapanou cestou směr vrchol. Výstup je víceméně bezproblémový, až na posledních cca 300 výškových metrů. Tehdy začala moje fyzická kondice poněkud skomírat. Samozřejmě to přičítám tomu, že nejsem ještě dostatečně aklimatizovaný. I přes příznivou předpověď počasí přichází v polovině výstupu mlha a zároveň začíná dost foukat. Oblékám si tedy nepromokavou bundu. Vrcholu dosahujeme v mlze. Hora ale v následujících momentech projevuje slitování a na vrcholové fotky mlha mizí. V zápětí hned zase přichází. Z důvodu zdržení se při výstupu a proměnlivosti počasí se rozhodujeme upustit od plánovaného výstupu na sousední vrchol Pointe Burnaby a míříme rovnou dolů k chatě.
Další den sestupujeme z chaty Tracuit a přesouváme se k naší další zastávce, do kempu Am Kapellenweg v obci Saas-Fee. Během toho, co probíhal check-in, nám vedoucí kempu sdělil, že máme v ceně i cestu lanovkou. Tato neočekávaná zpráva nás velmi potěšila, neboť nám zítra ušetří spoustu námahy. V kempu narážíme na několik Čechů. Jedním z nich je shodou okolností i zákazník brněnské prodejny, se kterým jsem před nedávnem vybíral nové vybavení na Cestu tří vrcholů (Trois Monts Route). Jeho přítomnost mě zde poněkud překvapila, neboť Mont Blanc je odsud vzdálen asi 90 km vzdušnou čarou. Z následného krátkého rozhovoru se dozvídám, že ke změně plánů došlo z důvodu bezpečnosti po údajném pádu laviny na Mont Blancu. V noci přichází do údolí déšť, ten s krátkými přestávkami přetrvává až do poledne následujícího dne.
Po obědě nasedáme na lanovku, díky které se s lehkostí dostáváme asi o 1250 metrů výš. Na stanici Felskinn vystupujeme do husté mlhy. Trochu fouká a je poměrně chladno. U této stanice potkáváme dva starší muže v šortkách a běžeckých botách, kteří chtěli dojít na chatu Britannia. Ale podle jejich slov „Conditions are too bad.“. Když jsem viděl jejich výbavu, hned se mi po těchto slovech vybavil nápis na tričku „With best gear there is no fear.“, který jsem viděl asi před dvěma měsíci na chatě v Rakousku. Lépe oblečeni a obuti se držíme nápisu na tričku a pokračujeme k chatě. Kryštof jde první. S jeho rychlostí se mi brzo ztrácí v mlze. Nikoho a nic nevidím, za chvíli slyším pouze burácení padajících kamenů. Až na chatě se dozvídám, že kameny padaly přímo na mého parťáka ztraceného v mlze. Nic se mu naštěstí nestalo. Než jsme stihli dojít na chatu Britannia ležící ve výšce 3030 m.n.m., už zase svítilo sluníčko. Můžete zde opět očekávat standardní vybavenost chaty (přezůvky, deky, polštáře, atd.). Na chatě je možné dokonce platit kartou. Jediná věc, kterou tu nenajdete, jsou sprchy. Při delším pobytu je tedy potřeba počítat s tím, že budete prostě pár dní smrdět. S dostatkem odvahy se dá ovšem tento problém vyřešit. Můžete se nazí postavit před umyvadlo a „osprchovat se“ jako to udělal jeden ze zde ubytovaných pánů. Pokud chcete sprchu posunout na další úroveň, doporučuji zvolit to umyvadlo, co není hned za dveřmi na WC. Spoustě lidem tím ušetříte trauma. Zítra máme v plánu výstup na Allalinhorn (4027 m.n.m.) trasou Hohlaubgrat s obtížností PD+. U večeře se od našich spolunocležníků, kteří šli trasu dnes, snažíme zjistit, jak to tam vypadá. Dozvídáme se, že včerejší déšť přinesl asi 20 cm nového sněhu. Kromě toho byla trasa úplně v pohodě. Skalní úsek pod vrcholem, kterého se obáváme asi nejvíc, prý zvládneme také snadno.
Ještě za tmy vyrážíme směr ledovec Hohlaub, po překonání morény se navazujeme na lano a vyrážíme po ledovci vzhůru. Po několika desítkách metrů narážíme na dvojici Italů přibližně v našem věku. Pouští nás vpřed, neboť chtějí jít až za námi. V temnotě tedy razíme cestu mezi trhlinami. Trhlin je na ledovci poměrně hodně, jsou i docela velké. Téměř vždy se ale dají nějakým způsobem obejít. Po rozednění zjišťujeme, že jeden z Italů jde pouze s jednou mačkou. Zastavujeme a pomáháme jim opravit „rozbitou“ mačku. Ve skutečnosti nebyla vůbec rozbitá, ale jen špatně složená. Z tohoto důvodu jim několikrát vyjel nosník z paty a mačka se rozpadla na dvě části. Opravenou mačku nastavuji od oka. Čekám, že si ji donastaví dle velikosti bot. Se slovy „It is OK.“ nasazuje očividně špatně nastavenou velikost na nohu a hodlá pokračovat takto. Po opravné akci probíhá oficiální seznámení. Jména si moc nepamatuji, ale myslím, že to byli Paul a Giulio. První skalní pasáž cesty Hohlaubgrat obcházíme z pravé strany po ledovci, následně začínáme stoupat na hřeben. Později odpoledne potkáváme trojici Skotů, jež hodnotí volbu naší trasy pro výstup jako nejoptimálnější. Přibližně v polovině výstupu na hřeben dáváme první větší přestávku na svačinu. S italským družstvem pořád v těsném závěsu. Během přestávky se jich ptám, jestli absolvovali nějaký kurz pohybu po ledovci, načež dostávám odpověď „No, we are homemade.“. Odpovědi mám chuť se nejdřív zasmát, ale po zkouknutí výbavy na jejich sedácích se mi chce spíš brečet. Kromě toho, že byli homemade, tak byli taky absolutně nepřipravení. Dvě karabiny a dva prusíky na záchranu sebe nebo kamaráda z ledovcové trhliny opravdu nestačí! Bez brzdných uzlů a s tak malým lanovým rozestupem, jaký mělo jejich dvoučlenné družstvo, by na záchranu pravděpodobně stejně nedošlo.
Co mám v batohu na VHT
helma Black Diamond Vapor
čelovka Black Diamond
sedák Singing Rock Serac
3x karabina Singing Rock Colt Screw
karabina Climbing Technology Concept TGL elox
4x karabina Singing Rock Bora Screw
karabina Black Diamond Gridlock Screwgate
kyblík Petzl Reverso
pomocná šňůra 2x 1,5 m a 1x 3 m - Beal reep 5,5 mm Aramid
2x šitá smyce Ocún O-sling Bio Dyneema 8 mm 120 cm
2x šroub do ledu Blue Ice Aero Lite 22 cm
cepín Petzl
mačky Petzl Vasak
blokant Petzl Tibloc
kladka Petzl Partner
kladka s blokantem Petzl Micro Traxion
háček Petzl Multihook
Po přestávce dokončujeme výstup na východní hřeben Allalinhornu. Po něm pak pokračujeme téměř až na vrchol. Před obědem se dostáváme k lezeckému úseku těsně pod vrcholem. Zde se tvoří mírná zácpa. Dvojice Italů, trojice Skotů a my dva. Jsme na řadě poslední, čekáme dobrou půlhodinu, než se na nás vůbec dostane řada a můžeme začít lézt. Během zdolávání skalního úseku s obtížností asi UIAA II, oceňujeme naše vysílačky. Ohromně nám usnadnili komunikaci, bez nich bychom se díky povaze terénu a docela silnému větru nejspíš vůbec neslyšeli. Vrcholu dosahujeme někdy po obědě. Počasí přeje, proto zůstáváme poměrně dlouho a kocháme se úžasným výhledem na Matterhorn a ostatní hory v okolí. Nesmí chybět ještě vrcholové focení. Poté sestupujeme normálkou. Za nekřesťanských 45 švýcarských franků na osobu si „užíváme“ asi 3 minutovou jízdu ze stanice Mittelallalin do stanice Felskinn. Od této stanice míříme opět k chatě Britannia, oba už bez jídla i vody. Naštěstí jsou to jen necelé 3 km. Na chatu dorážíme díky absenci jídla a vody poměrně vyčerpaní. U večeře se tedy rozhodujeme zrušit zítřejší výstup na Strahlhorn a poslední den využít k nácviku záchrany z ledovcové trhliny.
Další den sestupujeme opět k ledovci Hohlaub, tentokrát již za světla. Chvíli se procházíme po ledovci a hledáme vhodnou trhlinu pro nácvik. Zhruba polovinu dne jsme pak strávili nácvikem všech možných i nemožných scénářů záchrany. Večer téhož dne (7. září 2025) bylo možné pozorovat úplné zatmění měsíce. Využíváme tedy naprosto ideálních podmínek k pozorování tohoto přírodního úkazu. Naprosto ideálními podmínkami mám na mysli oblohu bez mráčku a téměř nulové světelné znečištění. Kdy jindy se člověku naskytne taková příležitost? Zde už naše švýcarské dobrodružství končí a začíná nám dlouhý návrat domů.
Článek a fotky: Honza Graclík. Děkujeme!
