Po Lofotech se stanem

Moje cesta na Lofoty začala letem do Bodø. První překvapení přišlo hned po příletu – čekala jsem severský chlad, ale přivítalo mě nečekaně teplé počasí. Rychle tedy měním dlouhé kalhoty za kraťasy a mířím k prvnímu důležitému checkpointu: benzínové pumpě, kde pořizuji plynovou kartuši na vaření.

Odtud pokračuji do přístavu na trajekt. S kávou v ruce si suverénně vykračuji vstříc největší lodi v přístavu, stevard v obleku mě však rychle vrací do reality - tohle plavidlo rozhodně není pro mě. Moje loď kotví naštěstí hned vedle. Jízdní řád lze nalézt zde. Pro pěší je plavba zdarma, ovšem je možné koupit si dopředu rezervaci místa. Auta a karavany jsou rozhodně v přesile, já a ostatní nemotoristi ukládáme svoje zavazadla ve vyhrazených policích a zbytek cesty trávíme v horním patře lodi, kde se dá zakoupit občerstvení, za hezkého počasí vyjít na terasu a za toho špatného použít pytlík na zvracení..

Do Moskenes připlouvám v 8 hodin večer a mířím rovnou do kempu. Ještě před odletem jsem se snažila zjistit, do kolika je možné se utábořit. E-maily i telefonáty zůstaly bez odpovědi, ale nakonec mi na Messengeru napsali, že do 23 hodin. Řekla bych, že zcela běžnou praxí pro opozdilce je utábořit se a zaplatit následující ráno, kemp není nijak oplocen.

K dispozici je kuchyňka s nádobím a elektrickými varnými deskami, toalety, sprchy i prádelna. Všechno je přístupné přes kód, který vydává recepční při check-inu. Místa je tu za dobrého počasí pro stanaře opravdu dost, lze využít odlehlejší, zato ale klidnější části nad pobřežím.

Předpověď slibuje příznivé počasí, a tak se hned na začátku výpravy rozhoduji pro výstup na nejvyšší vrchol Lofot – Hermannsdalstinden (1029 m).

Cesta z Moskenes prudce stoupá, ale kromě převýšení není terén vyloženě náročný. Asi po dvou hodinách dojdu k chatě Munkebu (jde si ji asi pronajmout k přespání). Na verandě se válí banda hikerů. Vypadají poměrně zmoženě, a tak usuzuji, že pravděpodobně výstup již podstoupili předchozí den. Ptám se jich na terén cesty. Až ve chvíli, kdy položím otázku, si všímám, že půlka z nich má vojenské maskáče a všichni nože v kapsách. Ups. Hermannsdalstinden chtějí zdolat tentýž den, takže prý vyrážíme společně.

Se svým novým polsko-litevským manschaftem doputujeme k jezeru Krokvatnet. Terén je odtud náročnější a místy rozbahněný, ale nabízí nádherné výhledy – jezero s mořem v pozadí je skutečně dechberoucí. Stany stavíme zhruba v těchto místech. Směrem blíž k úpatí hory další vhodné plácky sice existují, ale tábořila bych tam jen za méně větrného počasí, což náš případ rozhodně nebyl.

Stezka vedoucí k vrcholu je dost exponovaná a kamenitá. Kromě jednoho úseku s lanem, který je opravdu příkrý, ji lze ale dobře zvládnout. Nebýt nových kamarádů, v tomto kritickém bodě bych se pravděpodobně otočila. Za zdolání vrcholu jim patří můj velký dík. Celou akci i s návratem jsme zvládli asi za 4 hodiny, nicméně v tuhle roční dobu je stejně polární den, a tak není třeba obávat se zpáteční cesty za tmy.

Oficiální trail pokračuje sestupem od jezera k moři, odkud pak následuje převoz lodí do Kjerkfjorden. Tento úsek je prý dost kluzký a příkrý, na což nemám náladu, a tak se vracím s ostatními prakticky po stejné cestě zpátky do Moskenes, kde nás vyzvednou přátelé mých přátel a svezou mě až do Rambergu, na cestu dostanu i Velkopopovického Kozla. Přepravu je možné uskutečnit ale i autobusem, což byl můj původní plán. V Rambergu si dokupuju potraviny, spotřebu jsem docela podcenila. Pokračuji pak po silnici směrem k Fredvangu, stoupám na Ryten, a nakonec tábořím na pláži Kvalvika, stejně jako řada jiných hikerů. Moře je dost ledové, takže smočím jen nohy, pár odvážlivců se ale nenechá odradit. Na pláži je také možné spát v přístřešku, což bych i byla bývala využila, nebýt slunečného večera a absence internetového připojení…

..bez něhož jsem si žila v příjemné nevědomosti předpovědi počasí. Nad ránem mě budí déšť. Stan balím o pár hodin později mezi přeprškami, nejsem však dostatečně rychlá, takže z pláže odcházím s úplně promočeným stanem.

Doplazím se k autobusové zastávce, kde už čeká hlouček turistů. Naštěstí jede autobus asi za čtvrt hodiny. Kupuji lístek přes aplikaci (lze přidat slevu na studenta, navíc je nákup skrze aplikaci levnější než nákup u řidiče) a závistivě si u toho prohlížím nepromokavé kalhoty jedné spolucestující.

Vracím se do Rambergu, kde nepjrve směřuji do tohoto kempu. Recepce a zároveň restaurace/kavárna skýtají vítané teplé a suché (!) útočiště, připadám si tam však dost nepatřičně. Na baru nabízejí výběrovou kávu, kterou si nekupuji. Ve 12 hodin otevírá recepce, kde je mi sděleno, že volná místa sice mají, ale cena pro stan je stejná jako pro karavan. Naštěstí mi recepční nabídne i alternativu - asi 3 kilometry vzdálený kemp, kde sice možná nemají tu výběrovku, ale zato cena za nocleh je asi tak čtvrtinová. Venku se mezitím opět solidně rozprší, naštěstí jede další autobus. Na zastávce potkávám další sólo cestovatelku. Zjišťuji, že na tom nejsem vůbec tragicky - jí v noci vítr potrhal stan, takže následující noc hodlá přečkat v přístřešku někde za městem Leknes. Po chvilce zvažování se však držím svojí varianty a po několika minutách jízdy se loučíme. Vystupuji si u Lofoten Beach Kempu. Zbytek odpoledne strávím sušením věcí v jídelním stanu. Na večer se vyčasí, a tak si můžu užít procházku po plážích. Je to opravdu hezké místo. Kemp má navíc i saunu, z které se chodí přímo do moře namísto do ledového bazénku. No a tu kávu by v Beach Baru měli dost možná taky.

Před osmou vyjíždím do Leknes, což je mimochodem vhodná příležitost na dozásobení. Odtud pokračuji až na Justadtinden. Oblast se nachází sice již mimo národní park, mně se ale moc líbí. Stezka není technicky příliš náročná, zůstává pouze převýšení a navíc přibývá množství vody. Vrchol skýtá opravdu skvostné výhledy široko daleko, dělím se o něj jen s francouzskou rodinkou. Dál pokračuji napůl bažinami, napůl vřesovišti, až k onomu přístřešku, který asi zmiňovala slečna z předchozího dne.

Tehdejší setkání ve mne zanechalo hlodající pochybnosti o nastávající noci. Yr.no hlásí výstrahu pro vítr, navíc má v noci spadnout solidní úhrn srážek. Možná se mi ten předešlý den kromě stanu promočil i mozek, každopádně jsem toho večera zamáčkla slzu, utáhla opasek a zarezervovala ubytování kousek za Leknes, kam pak od onoho domečku scházím. Jinak by se dalo dobře utábořit okolo jezírka u domečku. Cestou se posilním mrakovou borůvkou, alespoň tak jsem volně přeložila cloudberry pro anglicky nemluvící polské kolegy pár dní nazpět.

Ubytování vypadá poněkud opuštěně, ale když mi pak pan domácí donese ručník a v kuchyni potkám německý pár, už si ani nemyslím, že mě někdo v mém sklepním pokoji přijde v noci zaškrtit.

Nocování blíž k E10 mělo i svůj strategický záměr. Jelikož další den předpověď opět nepřeje pěší turistice, volím kulturní variantu a mířím na autobus, který by mě měl dopravit do muzea Vikingů v Bøstadu. Kromě intelektuální lekce mi je souzeno se přiučit i trpělivosti. Autobus nejede dobré čtvrt hodiny, a když spojení zmizí z aplikace Reis i z Google map, usuzuji, že možná v sobotu nejede a odhodlaně vyrážím do deště na 7 kilometrovou procházku po silnici. Když mě pak vozidlo za 10 minut chůze míjí, nemám ani sílu se rozčilovat.

Po poledni dorážím do muzea. V bufetu s chutí využiju bezedného kelímku černé kávy a zatímco mi schne batoh, mám čas se rozkoukat. Muzejní sbírka jako taková není velká. Jakožto zhýčkaný obyvatel Prahy mi přijde jeden sál s několika nálezy úsměvný. V druhé části se nachází několik obrazovek, kde archeologové popisují historii a význam onoho naleziště a uprostřed je i mini kino sál, kde to celé ilustruje zfilmovaný příběh. Venku je pak znovuvystavěný “longhouse”, kde si vyslechnu vyprávění o tom, jak zde Normané žili. Asi 10 minut odtud se pak nachází jezero, kde se lze svézt na vikingské lodi.

Moje kroky sem nevedly zcela náhodně - od svých předchozích spolupoutníků jsem věděla, že se zde v tuto dobu konají slavnosti, kam oni měli namířeno. V ten den tam tak pobíhají lidé v dobovém oblečení, předvádějí divákům různé secvičené scény a ve stáncích prodávají rukodělné výrobky.

Po 16 hodině nasedám na autobus zpět do Leknes a poté dál až do Moskenes. Romantickou představu nocování v divočině u jezera spláchnou další přeháňky - volím pobyt opět v kempu. Mohu tak postavit stan za relativně nedeštivého počasí a nechat ho další dvě noci stát.

Nadcházející den se ukáže tato myšlenka jako vcelku osvícená. Dopoledne podnikám okruh kolem jezera Ågvatnet, u kterého jsem původně chtěla přespat. Ani ne v polovině cesty se silně rozprší, takže zbytek kamenité cesty (na pár místech s řetězy) představuje cvičení v pozornosti. V přístřešku, kde jsem si chtěla uvařit kafe, vyspávají dva hikeři. V takovém počasí se tomu ale ani v 11 dopoledne nejde příliš divit. Nemám srdce budit je cinkáním ešusu, a tak něco málo posvačím v provizorním přístřeší nedalekých břízek a pokračuji svoji odyseu až do Å. Kolem jezera je několik možností, odkud lze na něj shlédnout z vrchu, avšak tyto výhledy vzhledem k počasí bojkotuji.

Na útesech v Å ustává déšť, a tak převlékám promočené triko. Bundu jsem sice doma impregnovala, ale kúra nebyla dostatečná, takže v místech popruhů batohu úplně prosákla.

Místní pekárna je v 13 hodin naprosto vybílena, kávu si ve vedlejší kavárničce ale neodepřu. Jedná se navíc o důležitý informační zdroj ohledně následujícího cíle výletu, kterým je Reinebringen. Místní říkají, že díky schodům je cesta schůdná i za mokra. Asi kolem půl třetí jede opět můj oblíbený autobus, který mne sveze až do Reine, odkud na Reinebringen vyráží všichni. Vyždímám ponožky v přístřeší zastávky a jako ohnivá čára se řítím k vrcholu. Cesta je naprosto blbuvzdorná, a s batohem odlehčeným od ložnice (stanu a spacích záležitostí) předbíhám všechny druhy hikerů, včetně chlapa s igelitkou nebo paní s igelitovými pytlíky na botech. Vrchol je takové malé Václavské náměstí, ale výhled je i přes oblačnost a poryvy větru překrásný. Dole v Reine se ocitám asi za necelé dvě hodiny a na rozloučenou mi ještě jedna sprcha promočí kalhoty. Poslední jízda vede opět do Moskenes kempu, kde už si uvařím jen teplou večeři a zalézám do spacáku.

Poslední den vyplouvám po sedmé ráno trajektem zpět směrem do Bodø. Moře je bohužel oproti poslední cestě rozbouřenější, takže následující tři hodiny svírám onen zázračný pytlík a poslouchám dávivé zvuky spolupasažérů. Svoje velkolepé putování zakončuji kávou tam, kde započalo.

Odvážím si s sebou velký kus pokory a obdivu k norské přírodě. Auto umožňuje samozřejmě navštívit za stejný čas více. Frekvence autobusového spojení není vysoká, navíc funguje téměř výhradně jen po E10, takže některá místa jsou prakticky nedostupná. Nepřipadala jsem si však o nic ochuzena a všude jsem se cítila v zásadě bezpečně. Do příště bych jen zapracovala na voděodolnějším vybavení a zabalila s sebou více jídla.

Snad může moje putování být inspirací pro to vaše.

Sylva

Děkujeme Sylvě za skvělý článek a parádní fotky! :)