Spaní pod širákem bez dětí a s dětmi

Byly roky, kdy jsem spala pod hvězdným nebem skoro víc než v posteli. V Česku je spaní bez stanu zcela bezpečné, dokud si neustelete na trase, kudy chodí vožralí lidi z hospody. To, že tamtudy chodí, jsem zjistila až ve chvíli, kdy se dva nametaní chlapi rvali asi tři metry od mé hlavy. Naštěstí u toho byla ještě žena, o jejíž přízeň soupeřili, a ta nakonec ukončila jejich souboj slovy, že na to kašle a jde domů sama. „Domů“ bylo opačným směrem než mé nocoviště, a tak jsem zůstala nezpozorována. Ale do rána jsem toho už moc nenaspala.

Přesně tahle vzpomínka mi vytanula na mysli, když mi kousek od Žatce kleklo auto. Byl teplý večer a já měla den volna mezi natáčecími dny. Normálně bych kleklé auto nechala do rána ve vesnici, kde mi chcíplo, a šla přespat někam do lesa s tím, že ráno najdu mechanika a celou situaci hladce vyřeším bez zbytečného placení odtahu a hotelu. Jenže jsem byla v pátém měsíci těhotenství a v okolí vesnice byla hlavně rozlehlá pole a jeden jediný pás lesíku podél potůčku. A já si najednou připadala zranitelná. Přišlo mi, že v podvečerním sluníčku budu strašně nápadná, když si budu balit batoh se spacákem a karimatkou. Že není dost brzy, abych šla na výlet, a není dost pozdě, abych vše provedla nepozorovaně, skrytá šerem. Tehdy mi poprvé došlo, že s dětmi je to opravdu jiné, že člověk už nemá zodpovědnost jen sám za sebe. Tu noc jsem nakonec měla na růžích ustláno. Tedy mezi růžemi. Jedna milá rodina se mě ujala. Chtěli mě ubytovat, ale já se tak těšila na ten širák, že jsem je poprosila, jestli bych si mohla lehnout k nim na zahradu.

Se synkem jsem prvně spala venku, když mu byl půlrok. Byla bych slušná matka Amazonka, kdybych to stihla dřív, vzhledem k tomu, že se narodil v prosinci. Ale matkám Amazonkám fandím, a jejich mužům a děckám taky. Mě přece jen držel ještě ten strach, co přichází do života spolu s dětmi. A tak jsme prvně spali na zahradě pod třešní. Pamatuji si ten teplý vánek na tváři, vůni prohřáté trávy, na kterou padá rosa, oddechování miminka přituleného k mé ruce a pohled na Mléčnou dráhu. Tak jako padaly hvězdy, padal i můj ostych.

Od té doby jsem venku spala nepočítaně. Sama, s rodinou i s bandou kamarádů a jejich dětí.

Každé děcko je jiné, a to naše se teda neskutečně mele. I když měl svůj spacák, první tři roky v něm nevydržel. A tak jsem ho na chladnější noci dávala do péřové kombinézy, takové té, co se dá přetáhnout přes nožičky. Pak se mohl mrskat dle libosti. Nebo jsem nás oba přikryla rozepnutým péřovým spacákem. Na tuto variantu jsem používala teplejší spacáky i na léto — 900 či 1200 (ale já jsem strašná zmrzlina, takže jestli jste normální, 600 bude úplně v pohodě).

Ve třech letech jsem mu pořídila první spacák, zvolila jsem variantu 150 cm dlouhou. Spacák se dá jednoduše zkrátit: otočíte ho naruby, zagumičkujete v požadované délce a otočíte zpět na líc. Takhle se vám dítě do spacáku nepropadne. A až povyroste, gumičku posunete.

A teď tip od mé kamarádky, co chodí spát do lesa se třemi předškolními dětmi. Karimatky bere tři, ale nespí na nich podélně, nýbrž napříč. Tak je větší šance, že karimatky zůstanou u sebe.

Díky bohu už někteří výrobci dělají nafukovací karimatky pro dva — to je za mě super varianta pro dynamické spáče. Anebo můžete karimatky svázat pomocí Sea to Summit Mat Coupler Kit Loops.