Cesta končí v Premaně!

Na začátku roku jsem si na mé oblíbené lezecké stěně Smichoff vylezla dvě označené cesty symbolem C.A.M.P., zaregistrovala jejich přelez a zařadila se tak do slosování o výlet do italského městečka Premana. Do soutěže bylo zapojeno 12 lezeckých stěn z Česka i Slovenska a na konci března vybrali 3 vítěze, mezi nimiž jsem byla i já. Už od počátku jsem věřila, že (pro mě) jediným scénářem je výletu se účastnit. Ovšem když mi 2. dubna volali, byla jsem přece jen trochu podezíravá, jestli to není jen pozdní aprílový vtípek.

O pár měsíců později (23. června) se v ranních hodinách potkáváme na pražském letišti a začínáme plánovanou cestu. Naši skupinku tvoří vedoucí výletu Víťa, tři výherci (já, Ondra a Míra) a David, zástupce Hanibalu. Sice nám odlet komplikuje bouřka, kvůli které máme zpoždění asi 40 minut, ale to nás rozhodně nerozhodí a těšíme se, až si dáme v Itálii dobré espresso a na vše, co nás během následujících dvou dnů čeká.

Po příletu naše první kroky vedly do kavárny, jelikož ranní vstávání bylo pro mnohé náročné a italské kávy jsme se už nemohli dočkat. Nakopnuti kofeinem jsme vyzvedli v půjčovně auto a vyrazili k městu Lecco, ležící u břehů jezera Como. Tam nás již očekával Marco, sympatický export manager firmy C.A.M.P., který nás má po dobu našeho pobytu na starosti.

V rámci exkurze v C.A.M.P. nás nejprve čekala prohlídka nové budovy firmy přímo v Leccu. Aktuálně zde pracuje jen hrstka zaměstnanců, které by bylo možné spočítat téměř na prstech jedné ruky. Důvodem je, že se jedná o tréninkové centrum (jedno z největších v Evropě), které ještě není v plném provozu. Představení širší veřejnosti a oficiální otevření je plánováno na příští rok. 

V neuvěřitelně velké hale jsme si mohli prohlédnout lezeckou stěnu a spousty dalších věcí pro výcvik a testování, které jsou spojeny s prací ve výškách. Dalším ohromujícím místem budovy výcvikového centra je rozhodně prostorná terasa, která poskytuje nádherný výhled do širokého okolí a hlavně na dechberoucí skály.

Kvůli zpoždění jsme se nemohli déle zdržovat a Marco nás vzal na oběd do Galbiate, jeho rodné vesničky na kopci nad Leccem. Restauraci Santa Polenta al Bellom vlastní jeho kamarád a mimo skvělé pochoutky tu nabízí i vybraná vína v bio kvalitě. 

Většina si dala místní typické jídlo - Pizzoccheri, já si objednala Tagliata di Angus (hovězí steak z plemene Angus) s pečenými brambory a polentou. Jako předkrm nám Marco každému objednal talíř s tatarským biftekem, jemnou šunkou z telecího a dipem z tuňáka. Nesměla chybět ani ochutnávka vína, které se k masu výborně hodilo. Jestli si někdo z nás myslel, že italská kuchyně je jen o těstovinách a pizze, byl na tomto místě vyveden z omylu. 

S plnými žaludky jsme vyjeli směr Premana - do údolí, kde všechny cesty končí. Těsně před cílem se nám otevřel nádherný pohled na celé městečko, kvůli kterému stálo za to zastavit. V Premaně sídlí firma od jejího samotného počátku (roku 1889), kdy se jednalo o malou kovářskou dílnu. Nyní je hlavní budova nepřehlédnutelnou součástí vesnice a spadá pod ní i několik rodinných dílen, které jsou téměř za rohem. Před námi se otevřely automatické vchodové dveře s cepíny a my mohli vkročit dovnitř… Na začátku hlavní chodby visí portréty zakladatele Nikoly Codegy a jeho syna Antonia. Nyní je společnost C.A.M.P. pod vedením už čtvrté generace rodiny. Prohlédli jsme si například i vývoj firemního loga a spoustu milníků a prvenství, kterými se mohou právem pyšnit. Postupně nás Marco provedl téměř celou budovou. 

V rámci vývojového oddělení nám zaměstnanci firmy představili 3D scanner, kterým analyzují dodané vzorky komponent a ověřují, jestli splňují požadované parametry nebo může například sloužit i pro výzkum konkurenčních produktů.

V dílnách jsme mohli vidět různé fáze procesu výroby jednotlivých komponentů, ze kterých následně vznikají produkty, zahrnuty ve firemním portfoliu. Překvapilo mě, že součástí výroby jsou i kravské zvonce, které nosí zhruba třetina všech alpských stád. 

Protože jsme chtěli stihnout návštěvu alespoň jedné rodinné dílny a blížil se čas konce standardní pracovní doby, zavítali jsme do jedné z nich. Marco vybral dílnu, ve které (mimo jiné) kompletují cepíny a jistící poloautomatické pomůcky. Zaměstnanci byli opět hodně sdílní a diskutovali jsme například o kontrole kvality cepínů a jak se dělí podle jakosti.

Poté jsme se vrátili zpět a čekalo nás (pro mě) jedno z nejvíce zajímavých oddělení - testování produktů. Pro začátek nám zaměstnanci firmy poskytli pohled na “rozbití pár karabin”, při kterém jsme si potvrdili, že požadovaná pevnost je kolikrát o dost nižší, než deklarovaná pevnost od výrobce, která je zase nižší než pevnost reálná (například 22kN/24kN/28kN). Dalším zajímavým zjištěním bylo, že i když je karabina na některém místě “obroušená” od lana, nemusí se automaticky jednat o její nejslabší místo a vydrží více, než by se mohlo zdát. Druhou částí ukázky bylo testování pevnosti přileb, která nás utvrdila v tom, že se rozhodně nejedná o zbytečnou část výbavy a měl by ji mít sebou ve skalách každý lezec i jistič.

V konferenční místnosti nám na závěr Marco odpověděl všechny zvídavé otázky a prodiskutovali jsme věci, které nás ještě zajímaly. Také nás velmi potěšil dárek ve formě karabiny se jménem pro každého z nás a firemní kšiltovky.😊 Tímto naše exkurze v Premaně skončila a my se vrátili do Lecca, abychom se ubytovali v apartmánu.

Po osvěžující sprše a další dávce kofeinu ve formě espressa následovala procházka do Pizzeria del Corso, kde nás očekával náš místní průvodce. Vlastní ji jeho kamarád a zrovna ten večer byl na místě přítomný i celý Marcův běžecký tým, který oslavoval úspěch v trailovém závodě. Během celého večera se podávaly pizzy různých příchutí a točené pivo (protože k pizze se v Itálii rozhodně nepije víno!). Jako zlatý hřeb donesl mistr pizzař obří pizzu s nutellou, která měla sice největší úspěch u dětí, ale nakonec jsme neodolali a taky ochutnali. Postupem večera začali lidé ubývat, atmosféra gradovat a pan majitel k nám stále častěji chodil s likérem z mirthy ze Sardinie. Celkem mě zachránilo, že v mé omezené zásobě italských slovíček je zastoupeno i “un poco” a “basta”. 😃 Nakonec jsme si sesedli s “pevným” jádrem místních a anglicko - italsky si povídali během příjemného letního večera o všelijakých tématech a málem domluvili i sňatek našeho nejmladšího účastníka výjezdu s dcerou jednoho z nich. A protože námi domluvená večerka byla půlnoc, chvíli po půl jsme se rozloučili a vyšli jsme k apartmánu.

Po náročném večeru se v kuchyni pomalu scházíme před osmou hodinou. Nemáme kam spěchat - sraz s Marcem máme až v 9, kdy chceme zajít do kavárny naproti přes ulici na ranní espresso. Předtím jsme si dali osvěžující sprchu, snídani, zabalili všechny věci na lezení i na cestu domů, nachystali apartmán k předání a vyrazili. 

Už během včerejší diskuze bylo rozhodnuto, že zvolíme sektor Branchiosauro nad Lago di Como, kde vrtal cesty Delfino, který je pro místní komunitu lezců velmi dobře známý. V okolí jezera použil při vytváření a opravě lezeckých sektorů již více než 10 tisíc plaket a říká si Il Chirurgo. Bonusem by měly být dobré podmínky pro dnešní lezení (stín do cca 13h) a také hezký výhled. Sektor je celkem nový a nabízí dost cest různých obtížností na neoklouzaném vápenci. Z parkoviště nám nástupní cesta trvala přibližně 20 minut.

Před 13h nás ze sektoru vyhnalo sluníčko a pokračovali jsme na oběd. Přejeli jsme do městečka, nechali auta na parkovišti s hezkým výhledem na centrum a směřovali naše kroky do Baru Vitali, který vlastní známý Marca, se kterým jsme se včera potkali v pizzerii. Jako předkrm nám Marco objednal bresaolu a hlavním chodem byly pro většinu z nás různé druhy těstovin. Po jídle nesmělo chybět ani espresso.

Mírné zpoždění zpátečního letu nám poskytlo časový prostor k diskusi o cílech výpravy a celkových dojmech. Osobně jsem velmi ráda za možnost nahlédnout “za oponu” všech procesů, které stojí za výrobou finálních produktů, které používám ve skalách a za možnost si některé osobně vyzkoušet. A taky můžu s jistotou říct, že pohled na logo C.A.M.P. ve mě už pokaždé vyvolá vzpomínky na krásné městečko v údolí, kde se firma nachází, na její bohatou historii, sympatické a šikovné zaměstnance, na lezení nad krásným jezerem a celkově na velmi povedený dvoudenní výlet v dobré společnosti.

Ještě jednou děkuji a (jak Víťa říká): “Dycky C.A.M.P.”

Petra