CZK
„Bude to nejlepší zakončení slack sezóny.“
Řekl Gašper. A měl pravdu.
První dva dny toho říjnového týdnu bylo v horách, co dělí Slovinsko od Rakouska, neskutečně špatné počasí. Goráč negoráč do hodiny promoknete a promrznete a zbytek dne se už jen sušíte s dalšíma sedmdesáti lajnerama na horské chatě Valsorjev dom pod Stolom. Déšť ani sušení akci nijak neubraly na kouzlu, ba naopak. Třetí den se voda konečně vešla do okapů a netekla v proudech po fasádě a okenních tabulích. Možná je to s vlhkostí stejně jako s chladem. Tělo si zvykne. Takže po slejvácích a bouřích působí mrholení náramně přívětivě.
Ajdna, kopec, co jakoby puknul v půlce. Už v pozdní antice tu bydleli strážci údolí a můžete se projít zdmi, které tu stojí dvě tisíciletí. Ale já se přijela projít vzduchem nad propastí, co půlí tento kopec. Někdy se po lajnách dá doslova běžet, to když jsou lehké a jemně fouká vítr. A někdy jsou lajny těžké, jako tady, úplně nacucané vodou. Pak člověk zkouší různé věci. Jít pomalu, jít rychle, jít opatrně, nebo si to trochu rozhoupat. Víc si to rozhoupat. Zkusit rytmus dvou kroků, tří kroků... Je to, jak přicházet na nějakou šifru. A když na ní přijdete, přestanete bojovat a začnete tančit. Hýbete s lajnou a ona s vámi v rytmu, který máte společný.
Na některých lajnách jsem ale na ten rytmus vůbec nepřišla. Boj od začátku dokonce. Že lajny byly náročné mi došlo vneděli, kdy už jsem nemohla chodit zeschodů ani do schodů a po rovině jsem se pohybovala, jak robot. A nebyla jsemsama.
Slack Aliens je slovinský tým, nabušených lajnerů, který celý festival organizoval. Nevím jestli je to Slovinská družnost, nebo jen povaha právě tohoto týmu, ale večírky organizovali se stejnou precizností jako napínali lajny. Každý večer byl jiný a očividným cílem bylo, aby se všichni cítili hezky, nikdo nezůstal někde v koutku. Vytvořili atmosféru, že můžete říct nebo udělat cokoli beze strachu. Ata se z chaty šířila na všechny strany, ke kotvení lajn. Odvaha k překonání sebe sama nejlépe kvete tam, kde cítíte podporu.
A tak i když lajny byly těžké a nacucané až do konce festivalu a každá chůze byla docela vydřená, nohy zmrzlé, modřiny všude, bylo vtom celém i spoustu světla a tepla. Ta vřelost se šířila v úsměvech, slovech podpory, v pohledech a smíchu
