CZK
Vyrazit s deseti měsíčními dvojčaty na lezecký trip. Už jen tohle zadání signalizuje horké chvilky plné emocí, křiku a nenaplněných lezeckých ambicí. Ve zkratce zavání to pěkným průšvihem. My jsme s Adél však duše dobrodružné a rozhodli jsme se tuhle výzvu přijmout, jsme přeci dva na dva, to bychom mohli uhrát aspoň remízu. Jaro je z pohledu počasí a malých miminek zábavný měsíc, a tak jsme chtěli vsadit na jistotu a odjet trochu na jih,. Hledali jsme destinaci, která splňuje nároky z pohledu příjemného klimatu, baby friendly prostředí a dojezdu, který není na tři dny. A pak taky aby to bylo pěkné lezení a my jsme tam na stejný termín natahali pár kámošů, kteří nás na střídačku odjistí, zatím co jeden z nás bude mít baby-sitting nebo to je spíše baby-shitting?
Volba nakonec padla na slovinský Črni Kal, který je asi trochu ve stínu známějšího souseda-Osp. Jasně, ne každý sektor je v Črni Kalu úplně zelená louka, vlastně žádný, ale přístup je příjemný a místečka na deku pro dětičky se tam najdou a taky tam nejsou zrovna stometrové srázy, jak to v některých oblastech bývá. Kromě výhledu na moře se tady ze skal bude koukat na obrovský viadukt, který je nejvyšší a nejdelší most ve Slovinsku, tak praví průvodce Lonely Planet.
Cestu jsme rozdělili na dva dny s tím, že první den jsme vyrazili brzy ráno, abychom nějak rozumně dojeli do Slovinska. S takhle malýma dětma všichni rodiče ví, jak je nezbytné dělat přestávky a mít ve sluchátcích dobrý sound system. A i když naše dřívější duše byly zvyklé na desetihodinové nonstop jízdy - hlavně ať už jsme večer na skalách, ty starší, rodičovské, si velmi rychle zvyknou, že takhle ne, protože ty propocené záda a okousaný volant za to nestojí. No, nebudu se tady rozepisovat o tom, co nám na dětičky v autě funguje a jak máme vše pořešené, abych vzápětí brečel, jak jsme přišli o všechno. Tohle je spíše na e-mimino.cz a ne na ultra tvrdý husťácky hanibalí blog.
Pár věcných informací aneb nudné čtení, které si stejně přečteš
- Skály jsou orientovány na jihozápad, takže tady už v květnu, když jsou slunné dny, celkem slušně peče. Zvlášť ve vyšších sektorech, kde není cesta vůbec kryta lesem. Ale vše jde samozřejmě nějak vychytat. Červen si myslím, že už je pro tuhle oblast hraniční.
- O vodu tady nezavadíte, alespoň my jsme na ni nenarazili a brali jsme si z ubytka vždy.
- Skály se tyčí hned nad vesničkou, v tamních obchodech se dá vyřešit nákup.
- Příjezd na parkoviště je po docela strmé panelovce.
- Spaní jde vyřešit přímo v Črni Kalu, tedy přímo pod skalami. Nebo v přilehlých kempech, případně ubytku v některém z jiných městeček. My jsme například byly ubytovaní za hranicemi v Chorvatsku a cca 30 minut jsme dojížděli.
- Pod skalama jsou dvě parkoviště. Jedno vyšší (45.5534922N, 13.8795283E) a jedno nižší (45.5498189N, 13.8809911E). Obě jsou zakresleny v průvodci a jsou zdarma. Na tom nižším a menším (v zatáčce) jsme viděli pár lidí spát v autech. To vyšší je více oficiální a nejsem si jistý, jestli tam dokonce není cedule zákaz spaní, ale obytňáků tam teda stálo dost. Jestli tam nocovali no asi jo, jestli je to OK nebo ne, nepřísluší k hodnocení nám.
- Nevím, jestli je pouze průvodce na Črni Kal, možná ano vydaný nějak lokálně, ale my jsme si koupili průvodce na celé Slovinsko, vydavatelství Sidarta, kde je Črni kal taky kompletně obsažen.
- Když vám zaprší, můžete na stěnu nebo boulderovku do Kopru, která je na skvělé úrovni, protože se tady leze také světový pohár.
Lezení, konečně, už jsem si myslel že jsem na hodině zeměpisu
- V Črni Kalu je více než 300 cest od 4a až po 8a, ale majoritu tvoří lehčí a střední obtížnosti do 7a nebo 7b. Linky mají délku 12 – 35 metrů.
- Ale věřte, že klasa je tady tvrdá. A i ti, co lezou na poctivých oblastech z pohledu klasy projekťáckým stylem 7 céčka, se tady dost možná budou projektit v cestách mnohem lehčích. Pro čísla se tady zkrátka nejezdí.
- Je tady také kvantum lehčích cest, jasně jsou dost ojeté, ale našinci z východu zvyklí na polskou Juru, Štramberk nebo když si povyrazíme do Krasu, si tady budou připadat jako na písku. Prostě to jde a jakékoliv lezení je stále lezení, a to je super. Kdyžtak se aspoň naučíš něco nového a to je vždy výhra.
- Ne všechny „lehčí“ cesty jsou v tak hrozném stavu, stačí se trochu porozhlédnout, projít se mimo hlavní proud a ono se něco najde.
- Jištění. Asi se dá říct, že můžete najít cestu, která může být ve vyšších partiích lehounce odvážnější, ale obecně se jedná o hezky odjištěnou oblast.
- Pokud se dobře pamatuju, na skále se objevují názvy cest, ale není to podmínkou. Přiznám se, že už si nepamatuji, jestli bylo označeno 10 % nebo 80 % cest.
A teď už popis z rychlíku
Druhý den jsme se objevili na skalách, potkali se s kámoši a stihli pár cest. Slovem pár rozuměj fakt dvě. Lezení s takhle malýma dětma, a ještě dvojčaty, si nepředstavujte tak jako dříve, anebo aspoň v našem případě ne. Třeba to někdo dává jinak, lépe, věřím, chci věřit, že ano :-D. Jsme rádi, když si za den dáme tři nebo čtyři cesty. Tak to z nás pak stříká euforie. Jakože jo, krutopřísně jsme si dali a pěstička na to!
Celkově jsme byli v Črni Kalu 5 dní. Klasika: 2 dny lezení a den rest. Všechny dny jsme strávili v sektorech B a C, myslím, že jsme něco dali i na začátku sektoru D. Sektory B a C jsou přístupné od horního parkoviště asi do 10 minut. Pod skalami je lesík s rovnými plácky, někdy kamennými. Deka a károška je s dětmi dobrá volba. Jeden den jsme si chtěli lezení zpestřit delšími linkami ve vyšších sektorech G a H, ale cesty jsou tady už kompletně na sluníčku, a tak nás žhnoucí koule opět zatlačila do níže položených sektorů z části krytých lesem. A nutno dodat, že to tady nebylo moc baby friendly - kromě absence stínu a krčení se pod keříky, tady nejsou ani žádné plácky. Ale cesty jsou nádherné a dlouhé, to zase jo.
Napoleonica
Šestý den se nám ještě nechtělo domů, a tak jsme celá banda dali ještě výpad do nedaleké Itálie a oblasti Napoleonica cca hodinku autem od Črni Kalu. Tahle oblast určitě stojí za alespoň krátkou návštěvu, protože je docela unikátní svou strukturu a členěním. Zajímavou atmosféru vytváří taky fakt, že lezete nad zálivem a pod vámi kotví lodě a lidi se válejí v kavárnách. Má to tady takovou dovolenkovou atmošku.
Je to absolutně baby friendly oblast, protože ji celou protíná turistická nebo pěší zóna. Přístup je úplně pohodový, spoty na deku taky, Podél cesty jsou nižší stromy, kde se dá trochu schovat před sluncem. Je tady i velké parkoviště (45.6981644N, 13.7413117E), které je zdarma a je na něm volně dostupná voda, takže by se tady dalo krásně fungovat s obytkou. Nutno dodat, že je to taky tréninková oblast a v celém masívku se hodně traverzuje. Místní lezci tady chodí trénovat vytrvalost, takže nebuďte úplně překvapení, že první tři metry jsou často hodně oklouzané a obtížné, ale jak tenhle pás překonáte, získáte něco jako vstupenku do nádherného lezení.
Klasa, když se sem dostanete z Črni Kalu, vám přijde neskutečně přívětivá, řekl bych že je asi o něco měkčí než třeba na Slovensku, ale není to asi tak daleko jako Klasa Črni Kalu opačným směrem. Takže natrénujete v Črni Kalu a prodáte v Napoleonici. Důležité je u této oblasti říct, že je otočená kompletně na jih, a tak tady zhruba od 11:00 začne neskutečně pražit slunce, a to se pak všichni poroučí a je tady z lezeckého pohledu úplně prázdno. Lezci se zase začínají vracet k večeru, když slunce ztratí sílu a změní orientaci. Úplně něco jiného to tady bude v chladnějších měsících. Řekl bych něco jako říjen–duben. To by mohlo být sluníčko příjemné a lezení možné po celý den.
V Napoleonici jsme nakonec s Adél a dětmi zůstali ještě na jeden den, i když celá banda už odjela domů. Měl jsem tady rozlezenou cestu, ke které mi chybělo strašně málo, a tak Adél zavelela, že si prodlužujeme dovolenou a musím ji dolézt. Takže jsem si jako správný obejda musel někoho na jištění sehnat. Po chvíli váhání jsem oslovil dva očividné lokály, kteří mě rádi odjistili. Za deset minut bylo hotovo a Adél svolila odjet domů.
