CZK
První věc, kterou si musíme uvědomit, ať už chceme nebo ne, je fakt, že lezení je sport. A na sport, chceme-li ho dělat na určité úrovni, je potřeba se nějak „připravovat“. To ovšem neznamená, že si hned musím koupit permanentku na nejbližší bouldrovku a začít bušit třikrát týdně. Z mého pohledu se totiž na trénink dá dívat z několika úhlů. Vše záleží na cíli, který si každý jedinec na začátku musí stanovit. Vnímám lezení jako odreagování a způsob trávení volného času s přáteli? Chci překonávat vlastní limity a posouvat hranice svých nejen fyzických ale i psychických možností? Nebo se snad chci poměřovat s ostatními a chci v danou chvíli a na daném místě podat co nejlepší výkon? Pokud si na některou z otázek odpovím kladně, měl bych o určité formě tréninku minimálně začít uvažovat.
Z mého pohledu se lezecký trénink skládá z několika částí, které platí obecně pro kteroukoli z vybraných úrovní. Prvním a základním levelem je dodržovaní určitého životního stylu. Připustíme-li, že lezení je sportem, ve kterém zapojuji především fyzickou složku svého já, měli bychom se ke svému tělu chovat tak, aby bylo schopno fyzické výkony podávat. To nemusí nutně znamenat přechod na veganství a absolutní alkoholovou abstinenci. Nad stravou a životním stylem je však docela dobré se určitě zamyslet. Co do svého těla dávám, to také ve výsledku dostávám.
Druhým pilířem je pak už trénink jako takový. Máme výhodu v tom, že klíčové lezecké dovednosti jako je síla nebo vytrvalost jsou atributy, které se opakovaným cvičením dají poměrně dobře natrénovat. S technikou už je to pro některé horší. Nechci říkat, že kdo se jako poleno narodí, polenem zůstane, ale všichni víme, jak to je. Pokud se tedy dostanu v tréninku až k tomu samotnému trénování, asi by bylo na místě si o tom něco přečíst a nějak se edukovat (k čemuž rozhodně nebude stačit přečtení tohoto článku). Nejhorší, co se totiž může stát, je, že si v dobré víře, že děláte něco prospěšného pro své tělo a lezecký um, uženete zdravotní problém. V dnešní době se dá do tréninkové problematiky poměrně hluboce ponořit. V tu chvíli začnete řešit různé fáze, cykly a konkrétní cviky pro posílení jednotlivých svalových partií. Pokud to myslíte vážně, asi vás napadne se spojit s nějakým odborníkem. Dle mého názoru se však v dnešní době dá dost informací vyhledat na webu nebo v odborných publikacích. Nejdůležitější je však vůbec začít.
Nedílnou součástí procesu trénování je i kompenzace a odpočinek. Tady je nutné zvážit, co moje tělo dokáže. Hlavně nepřecenit síly, protože to se v dlouhodobém měřítku může škaredě vymstít. Dobré je tedy zařadit mimo lezení třeba i mnohými opovrhovaný restday nebo takovou aktivitu jakou je například běh či plavání.
a fotekJá osobně vnímám trénink neboli přípravu na lezení velmi zeširoka. O co méně dávám do samotného bušení na plastiku, o to více se to snažím dohnat jinde. Na druhou stranu od doby, co mám doma ve sklepě boulderovku a jsem schopen se donutit na ní zavítat i třikrát týdně, se moje výkonnost asi opravdu trochu zvedla. Holt druhý pilíř tréninku ničím neošulíš.
„Nejjednodušší“ to mají lidé, kteří s lezením začínají. Pokud to nováček myslí s tréninkem vážně, progres je většinou velice rychlý. Sám mám kolem sebe pár přátel, kteří se posunuli z osmiček na 8a za rok za dva. Ve finále však vždy jde o jednu jedinou věc. A to, jestli vás lezení baví a vidíte v této činnosti smysl (což jistě ano, když čtete tento článek). Pokud budete chodit z umělky domů zničení, a teď nemluvím o fyzickém zničení, které je naopak na místě, nebude to zřejmě stav, který je dlouhodobě udržitelný. Myslím, že tady krásně platí klasické heslo „všeho s mírou“.
Závěrem snad tedy jen: tréninku třikrát zdar a hurá na stěnu (nebo alespoň na domácí lištu)!
Autor textu a fotek: Filip Zaoral
