CZK
Počasí zhatilo naše sny o dobrodružství v pořádných horách a donutilo nás za hlavní cíl transalpské výpravy zvolit vyhřátý vápencový pokojíček Arco. Aby té změkčilosti nebylo málo, usídlujeme se tam v mimořádně pohodlné jeskyni.
Hned po probuzení chvátáme nadšeně prozkoumat skalky kolem našeho paleo-ubytováni v oblasti Gola. Anička si po nalezení do první cesty stěžuje a sleze dolů. Tento postup zopakuje ještě v pár dalších cestách, než si je ochotná přiznat, že na ni asi něco leze. Skutečnost, že má pěknou horečku si není schopná přiznat ještě celý následující týden.
Dřevěný piedestal v rozlehlé jeskyni, situovaný asi osm metrů nad zemí, nás chrání před pohledy ostatních lezců. Ale jen do té doby, než se dostanou ke čtvrtému borháku a z našeho pokojíčku se stává pranýř. To zjišťujeme hned druhý den, kdy nemocná Anička leží ve spacáku do pozdních odpoledních hodin a já se otáčím zády ke švitořící německé rodince, kterou zasvěcuje do tajů lezení místní kápo a instruktor. Hanba a nemohoucnost v nás převládá a my odmítáme sestoupit dolů, dokud skupina neodejde. Situace se opakuje i další dny, ale Anička je hrdá a nabídku jít se uzdravovat na několik dní do kempu rezolutně odmítá, když si cenu ubytování přepočítá na množství piv a pizz. V mdlobách se neustále sápe z orlího hnízda a nutí se do lezení další a další cesty, aby vždy nejpozději u prvního jištění došla k závěru, že by si asi měla jít lehnout. Jako jediné antidepresivum si však vybírá, že mě bude jistit a nutí mě lézt jednu cestu za druhou.
Dalším prostředkem proti trudnomyslnosti se stává vidina lepších zítřků zhmotněná v majestátné hoře tyčící se nad hlavní silnicí naproti naší oblíbené sámošce. Několik dní se s taškou plnou nákupu po cestě zpět do jeskyně zabýváme zákrutami námi vybrané cesty na Piccolo Dain.
Z nedalekého parku je na stěnu dobře vidět a tak zde obědváme i večeříme, vznikají kresby stěny a rodí se důkladná strategie výstupu. Anička se chce co nejrychleji uzdravit a většinu času prospí. Já vedle obstarávání velkolepých hostin stíhám ještě pokreslit skoro celý skicák. Dny se krátí a už je jasné, že jediná cesta, kterou budeme moci/museti zdolat, je cesta domů.
Benátky by mohly smýt z naší cesty pach neúspěchu. Vždyť si je za svůj cíl zvolila taková jména jako Franta Skála nebo Karel Hynek Mácha a hlavně z nich za pár stovek jezdí přímý autobus na Florenc. Neúmyslně se tak stáváme pokračovateli naší národní tradice a ve jménu umění a sportu vyrážíme k cílové rovince tohoto putování. Za normálních okolností by to byla sladká třešnička na dortu, ne úplně doléčená chřipka z ní však vytvořila hořký boj o přežití. Za mimořádné sportovní výkony pořizuji trofej v podobě stařecké hole, která nám od té doby všude překáží. Kromě momentu, kdy s její pomocí odháníme hady a štíry v kapesní, ale hezké lezecké lokalitě Serafini.
Asi padesát kilometrů od Benátek se na cyklostezce setkáváme se starším párem Italů, který nás od té doby sleduje a drží tempo. Když už začíná být situace podezřelá, tak se pán odhodlá a zjišťujeme, že byl přilákán lezeckou helmou trčící ze zadní bagážové haldy našeho kola. Chvilku konverzujeme o lezení a pak nabytou důvěrnost využíváme k radě ohledně velice důležitého momentu celé naší transalpské pouti, na který se několik posledních dní hodně těšíme. Dnes nás čeká poslední večeře. Chceme se nehorázně přejíst a utratit všechny peníze, co nám zbyly. Ptáme se jich, zda nám nedoporučí nějakou hezkou pizzerii. Když nás zavedou k zaplivanému parkovišti, kde u výdejního pizza okénka popíjejí štamgasti z plastových kelímku pivo, zaváháme. Zvou nás ke stolu a my se rychle snažíme vymyslet, jak se ze situace vyvléknout. Jsou však srdeční, takže přisedáme s plánem dát si jednu pizzu napůl a pak se vytratit.
Nevíme ani jak a najednou s nimi popíjíme už páté pivo a spokojeně konverzujeme s osazenstvem jejich přátel. Disputace pokračují u nich doma na verandě, když přijmeme pozvání k noclehu. Po měsíci spíme poprvé jinde, než venku. Ráno nás pohostí bohatou snídaní a loučíme se téměř se slzami v očích.
Teplá sprcha a postel nám přišla vhod. Nejhorší, nejnepříjemnější a nebezesnější noc za celou cestu nás čekala na sedadlech žlutého autobusu.
Naše cesta s nejistou trasou a s nejistým cílem je u konce. Chtěli jsme přejet přes Alpy a to se povedlo. Chtěli jsme u toho co nejvíce poznat okolní horské štíty a to se nám nepoštěstilo.
Zajímalo mě si vyzkoušet, jestli mi koncept lezení spolu s cyklistikou bude dávat smysl. Obojí mám rád, ale jak se to dá spojit? Jak obstojí libí obraz letu krajinou na silničce, krájení kilometrů tížen jen vahou svého trikotu s musli tyčinkou v kapse, když do něj nabourá nutnost mít všechen materiál, který je potřeba na horské lezení po vlastním (náklad měl 30 a více kilogramů)? Vyběhnout za den parádní vícedélku s lehkým baťůžkem na zádech, to je slast… Jaké to ale bude, když si pod horu budu muset došlapat se vším materiálem nějakých těch pár set kilometrů? Toto a další otázky mi vířily hlavou. Z části se mi podařilo si odpovědět, ale ještě bych chtěl pár věcí objasnit. Naštěstí jsme s Aničkou zjistili, že nám je spolu na cestách dobře. Tak snad zase příště…
