Gruzie

My, (tedy já s tátou), jsme se rozhodli pro Západní Kavkaz, kterému dominuje Ushba 4710 m. Sice nepřekračuje hranici 5000 m a není tak v této oblasti zdaleka ani nejvyšším vrcholem, avšak pokořit ji je snem nejednoho horolezce a výstup na ni je velice složitý. Vždyť i její název znamená v překladu Cesta do neznáma. Pohledem na ni jsme se na naší cestě kochali hned několikrát a dostali se i k jejímu úpatí, k ledovci Ushba. Ale kromě ní se kolem nás vždy tyčila nějaká ta zasněžená hora s ostrými hřebeny a vrcholem okolo hranice 5000 mnm. 

Jelikož jsme letěli na lehko, jen s malým palubním příručákem, oběma nám pro tento účel posloužil Ortovox traverse 40, který sice trochu překračuje hranici malého příručáku, ale když ho pořádně stáhnete, spacák a nějaké oblečení si narvete do povlaku od polštáře (což je mimo jiné super trik, jak si zmenšit batoh a projít kontrolou, protože polštář se do zavazadel nepočítá a můžete ho pak využít i na cestě…), nebudí moc pozornost a v klidu projdete (nebo teda já, zatím vždy prošel). Neměli jsme prostor na to tahat stan, takže jsme se spoléhali na guesthouse (které jsou všude v Gruzii, pokud vám nevadí menší pokoj, velice levné. Na osobu na noc jsme se vždy vešli do v přepočtu 250,- na osobu) a nebo hezké počasí a spaní pod širákem. Celkově se naše výbava skládala jen ze základního oblečení (určitě nezapomeňte na nepromok, protože Gruzie umí být občas dost deštivá), karimatek, spacáků, Kuhli UL Kammok tarpu pro případ nouze, foto výbavy, filtru na vodu Sawyer Micro Squeeze, který oceníte, když se vám nechce tahat moc vody a pár dalších drobností. Však to znáte. Co jsme naopak neměli, byly hůlky a mikro mačky a kvůli nepřízni počasí, by se nám obojí velice hodilo, ale cestování s příručákem je cestování s příručákem a bojím se, že by nám ani jedno ze zmíněných, do kabiny neprošlo…

Naše cesta začala příletem na Mezinárodní letiště Davida Budovatele, asi 20 km od centra Kutaisi, kam se odtud dostanete buď taxíkem za 30 lar, busem za 10 lar a nebo stopem zadarmo. V centru doporučuji navštívit tržnici Green bazaar, kde si můžete nakoupit nějaké jídlo a případně domácí víno nebo čaču (gruzinska vodka) na cestu. A odtud se dostanete maršrutkou (skvělý místní low cost způsob dopravy, jsou to minibusy, které jezdí úplně všude a za dobrý peníz, jen opravdu nejezdí podle žádných jízdních řádů a občas bývají obsazenější). Většinou stávají hromadně, vždy na nějakém náměstí ve městě, ale nebojte se je zastavit, když pojedou kolem vás) za cca 20 lar do Zugdidi a odtud za 35 lar až do Mestie.Tam jsme my ale nejeli. My jsme vystoupili už na mostě ve vesnici Becho, odkud jsme se prošli a stopli si auto do asi 6 km vzdálené Mazeri. Zde jsme si kolem deváté večer, kdy jsme dorazili a už byla tma, sehnali ubytko přímo v domě, kde bydlela jedna místní rodina za 20 lari na hlavu.

Z Mazeri jsme ráno vyrazili k vodopádu a úpatí hory Ushba, na Ushba glacier. Celý trek (odkaz na trasu zde )  projdete se 19 km a nastoupáte přibližně 950 výškových, a i když je tam i zpět cesta stejná, čeká vás na ní spousta nádherných výhledů, Gruzínská pohraniční stráž, takže pasy pro jistotu s sebou a v neposlední řadě jedno překročení ledovcového potoku (buď můžete sundat pohory a přebrodit a nebo pokud jste šikovní najít užší bod a přeskočit), vodopád a ledovec s krásným pohledem na Ushbu. Na cestě je několik pramenů se skvělou pitnou vodou a u pohraniční stráže mají vodu svedenou dokonce i do umyvadla. Je výborná. Strážníci jsou fajn borci. Dostali jsme od nich domácí sýr a chleba. Celý trek vám zabere přibližně 6-9 hodin, v závislosti na kondici a počasí. Vážně moc ho doporučuji. Můžete jít i kratší trasu jen k vodopádu (na té se vyhnete i nejnepříjemnějším stoupáním a těžším úsekům trasy, trasa k vodopádu zde). 

Dále jsme měli v plánu pokračovat z Mazeri po jedné z nejkrásnějších tras Západního Kavkazu (odkaz na trasu zde) přímo do Mestie. Ale to jsme se nakonec bohužel rozhodli neuskutečnit, protože mělo celý den pršet. Místo toho jsme se ráno dohromady za 10 lar svezli maršrutkou do Mestie, kde jsme si našli levný, ale fakt super guesthouse, přímo pod startem trasy na Mestia cross. Odpoledne, když se nakonec vyčasilo, jsme se vydali alespoň tam. Pokud tak jako my vynecháte trek z Mazeri a pojedete do Mestie, tenhle výlet vřele doporučuju. Na jeho vrcholu vás totiž čeká opravdu nádherný výhled a to za ne tak moc námahy :-). Odkaz na trasu zde.

Z Mazeri jsme se vydali do Adishi, což je taková trošku zapomenutá horská vesnice ve 2040 m a dostat se do ní už není tak jednoduché. Maršrutka tam žádná nejezdí a taxi by vyšlo na 150 lari. Zvolili jsme tedy 3. variantu a šli stopovat, kdy i přes ujišťování všech taxikářů, že tam jistě nikoho nezastavíme, zastavujeme hned 5. auto. Je to velice milý mladý pár, který nás odveze do Ipari a to už je jen nějakých 10 km do Adishi. Takže přichází rychlé loučení, batohy na záda a jde se. Bohužel chvíli poté co vyrážíme, nás dostihne studená fronta a vytrvalý déšť trvající až do následujícího rána. Po cestě jsme tedy dosti zmokli, bohu dík za nepromoky, díky kterým to pro nás nebylo tak hrozné a mě s fandangama zůstali v suchu i nohy. To táta se svýma TX4 bez goráče už na tom tak slavně nebyl. Ale vše jsme si do rána vysušili v guesthouse, umístěném v srdci této polorozpadlé, avšak velice typické a sympatické horské vesnice, a ráno už jsme měli být připraveni na náš nejdelší trek. 

Ráno byla trochu zima. Všude mokro a mírná přízemní mlha. Východ slunce a na volno se pasoucí koně na horizontu protějšího kopce… Ten pohled vážně bral dech. Naneštěstí tam byla ještě jedna nepříjemnost… Od asi 2300 mnm všechno pokrýval sníh, jelikož nepršelo tak úplně celou noc, a na místo toho,někdy v průběhu noci, začalo sněžit. No nic, dali jsme si snídani. Ta bývá od místních dražší, v Gruzii v guesthouzech za ni dáte více než za ubytování (většinou 30 lar za jednoho, ale bývá hodně obsáhlá a sytá, to stejné platí i u večeří). Sbalili jsme si 5 švestek a vyrazili na krásný trek do Iprari (neplést s Ipari) a já pak rovnou do Ushguli. Zpočátku je cesta opravdu pohodová a s krásnými výhledy. Poté dojdete k ledovcové říčce, kterou můžete buď přebrodit na boso a nebo na koni (je to ale asi 4 - 5 metrů a voda ani po deštivé noci nikde nesahala výš, než do poloviny lýtek a místní chtějí za svezení na koni,přes tyhle 4 metry, 25 lari, což mi přijde dost, ale to zhodnoťte sami). Odtud začíná stoupání (pro nás velice nepříjemné, jelikož nám neustále padal tající sníh ze stromů a keřů za krk, protože jsme toho dne šli první…) do Čchunderi (2722 mnm), odkud se vám naskýtá nádherný výhled na Adishi glacier, ze kterého jsme po cestě viděli a hlavně slyšeli padat několik menších lavin. Odtud sestup do malebného údolí, kde na vás čeká nádherný výhled na další ledovec. Tentokrát Zaresho-Khalde glacier. V údolí jsou staré opuštěné pastevecké chatrče, kde se dá případně přespat. My jsme tam ale byli už okolo 14 hodin. Přichází rozhodnutí, jestli pokračovat na další výstup do sedla Lagem pass 2990 m (s možností vyběhnout si na nedaleký bezejmenný vrchol 3142m) a dále sestup do Ushguli, a nebo již jen dále sestupovat údolím až do Iprari a do Ushguli si něco stopnout, či si vzít taxík (ceny jsou už ale vyšší cca 150 lari, podle vašich smlouvacích dovedností). 

Zde se tedy naše cesta na dalších 6 hodin rozdělila.Táta už měl docela dost (viz jeho obutí) a já si chtěl mermomocí vyběhnout třítisícovku. Naivně jsem si myslel, že tam povede nějaká cesta (až sem totiž vedla velice pěkná turistická pěšina) a s tím sněhem si nějak poradím… spoiler alert, spletl jsem se.

Trasa z Adishi do údolí za sedlem Čchunderi odkaz zde

Moje Trasa z údolí do Ushguli odkaz zde

Tátova Trasa z údolí do Iprari odkaz zde

Trasa směrem dolů je velice pohodová, s pěkným výhledem na ledovec, ale stejně jako doposud, velice turistická, avšak cesta přes další hřeben do Ushguli je jí pravým opakem, tedy výhled také krásný, naopak soudím ještě mnohem zajímavější, ale nějaká forma pěšiny tudy vede hodně sporadicky a místy vůbec (bez sněhu je ale nejspíš vidět trochu vyšlapaná pěšina a trasa je náročnější, ale dobře schůdná).

Nástup je velice klidný, malebný a nikde nikdo není, prostě krása… výstup začíná dobře, ale  pouze do chvíle, kdy už místy začínám šplhat po čtyřech a vytahujíce se za rododendrony mne napadá, že to v tom kluzkém tajícím sněhu možná nebyl úplně dobrej nápad. Čím blíž jsem k vrcholu, tím víc se v tom utvrzuji. Když v jednu chvíli “počkat, kdo je to támhle”… všímám si člověka na vrcholu. O přibližně čtvrt hodiny později se zdravíme hned s otázkou is your side better? A odpovědí I don't know if it's better, but it was really hell, to není o moc lepší. A hele, támhle jdou další, všímám si. Dohromady byli čtyři, a po chvíli zjišťuji, že to jsou Češi:D… Jak jinak, že? Nuže trochu pokecáme, politujem situaci, uděláme pár fotek, vyměníme kontakt a jdeme si každý svou cestou (slunce se už totiž pomalu, ale jistě začíná blížit k obzoru). Oni pokračují tou mou a já tou jejich. Tedy skoro. Svah má hrozný sklon a párcentimetrová vrstva sněhu na dlouhé trávě děsně klouže. Plavmo, tedy po čtyřech, traverzuji do nedaleké svahové, erozní rýhy, vymleté ztékající vodou. A byl to dobrý nápad. Sněhu je tu mnohem víc a jsou tu kameny. Mohu tedy mnohem jistěji a ještě k tomu kolmo na vrstevníce sestupovat vstříc údolí. Jediné co to kazí, je nevědomost toho, kam a mezi jaké kameny mi u dalšího kroku zajede noha a přibývající bolševníky, které jsou místy vyšší než já a čím níž jsem, tím častěji se jimi musím doslova prodírat (nechápu jak ale moc teček na mě neudělaly). V údolí na mě čekala opět příjemná pěšinka a výhledy na Ushguli a okolní hory se špičkami pokrytými oranžovým světlem zapadajícího slunce. V Ushguli opět velice pěkný, levný guesthouse. Tentokrát přímo v jedné z místních strážních věží, které jsou pro gruzínské horské vesnice tak typické. 

Tak a teď nás už čekala jen cesta zpět do nížin. Ráno jsme vyrazili a zamířili na silnici (kamenitou horskou cestu) směr Lentekhi a Tsageri. Všichni nám opět říkali, že nikoho nezastavíme a taxi vycházelo na nějakých 850 lari. To zrovna… Se vztyčeným palcem jsme zde posedávali asi 20 min., než nám zastavila dodávka se dvěma Němci, z nichž jeden byl původem Turecký Kurd. Sice to byla hodně kostrbatá jízda, ale York byl opravdu skvělý řidič. Takže, i když jsme jeli po hrozné cestě (která se ale zrovna dělala nová, takže tam možná už brzy potkáte souvislou silnici) a seděli jsme v zadu na posteli, dali jsme si do hlavy o strop dodávky jen párkrát. Odvezli nás až do již zmíněné Tsageri, odtud už to byla do Kutaisi pohodová cesta, se zastávkou (přespáním pod širákem) vedle zříceniny kostelíku, kousek nad Prométheovou jeskyní. Pak už jen na pár aut a maršrutkou zpět do Kutaisi, kde jsme strávili den a půl a pak na letiště, kde jsme spali správně na punk celou noc v hale, přičemž jsme ještě stihli potkat pár známých, které jsme potkali na různých úsecích cesty. Já si to na letišti moc neužil. Ráno před přesunem mi začala střevní chřipka, kterou jsem tam někde chytil. Takže 12 hodinové čekání na let, poté 4 hodinový let a cesta z Prahy domů do Brna, byla óóópravdu dlouhá a záživná… A to je asi tak nějak vše. Návštěvu Gruzie, konkrétně západního Kavkazu, který jsme si poměrně slušně projezdili a prošli, vřele doporučuji. Jsou tu skvělí lidé, nádherná příroda a všude spousta více i méně roztomilých krav, psů a prasat:D 

Tak jo. Doufám, že vás článek inspiroval k vyražení do Gruzie, či vyvolal nějaké pěkné vzpomínky, pokud jste zde již byli a nebo vám pomůže s naplánování příští cesty. :-D