Když se ti to nelíbí, můžeš jít domů!

Talián už uložil pikle do hajánků a začal kontrolovat stav lepičky na všech párech svých „lasportýv“ včetně množství mága v pytlíku, zatímco my, kluci z Moravy, jsme zarputile odmítali přijmout konec zimy. Byla to kardinální blbost nebo mistrovský tah Garryho Kasparova na sklonku zimní sezóny?

Spadl první sníh, a kromě svrbění rukou při pohledu na cepíny na stěně obýváku mě také tlačí povinnost klukům a holkám z Hanibalu dodat slíbené povídání o výpadu za italskými ledy a mixy na sklonku loňské zimní sezóny. Tak pojďme na to, schválně jestli si to ještě pamatuju.

I když už je to více než půl roku, stejně si dost živě vybavuji celou odjezdovou atmosféru a okolnosti. Dvojčata pomalu klepala na stěnu placenty s jasným poselstvím: „Tatínku, vypadni si zalézt, protože až se vyklubeme, zalezeš si povětšinou na stěnách obýváku v rytmu našich novorozeneckých zpívánků“.

Možná i proto jsem byl tak urputný a zhruba tři týdny sháněl a bušil do spousty kámošů až jsem nakonec jednoho klofnul – multitalentovaného Víťu. Víťa měl pochybnosti, jestli je schopen v tak krátké době vyměnit surfařské prkno, ze kterého se z vosku ještě líně odlupoval zlatavý písek Bali, za pikle a vyrazit do úplně jiných podmínek jak z pohledu teplot, tak výměny horizontálního pohybu za ten vertikální a to ještě, aby tam ze sportovního hlediska podal nějaký rozumný výkon. Pod taktovkou správného motivátora, radiátora, predátora nebo prostě jen někoho, komu chybí spolulezec, jsem mu ledolezecké sebevědomí lil do žil po kýblech, jen ať se mnou sakra už někdo jede!

Tak jo, to bychom měli. Čtyři nohy, čtyři ruce, dva páry cepínů, něco na jištění, pojízdně tvářící se Berlingo rok výroby 2013 se sklopnými zrcátky, a HLAVNĚ dobrou náladu, jak mi jeden kamarád při mé první cestě do Ádru řekl, nic víc vlastně nepotřebuješ. U toho zimního lezení bych si ale dovolil nesouhlasit, ještě tam něco potřebuješ, aby to bylo hezké. Při zimním lezení si přeci jen všichni představíme klepání kosy na štandu, prachové lavinky, přemrzající prsty, zmrzlé zuby lámající se o ještě zmrzlejší müsli tyčinku, a hlavně modravý led! Ten, když na té skále v zimě není, začíná ta pravá bitka a té jsem se chtěl upřímně vyvarovat.

Před odjezdem jsem žhavil všemožné kontakty. Postupně jsem informace loudil po Smolovi, Háčkovi, Ondrovi Švihálkovi, ten zase uháněl guidy v Cortině a dokonce jsem si naslepo začal psát přes „fejsbuk“ s jedním lokálem. Všechny informace se nějak spojovaly v to, že už je spíše po sezóně a nikdo nedokáže vyloženě říct, že to někde bude dobré, protože už minulý víkend to bylo nic moc a od té doby je teplo. Co se má stát, stane se! Kromě zimního vercajku bereme raději i lezky a singla.

Ve čtvrtek ráno vyjíždím z Ostravy, Víťu nabírám v Brně v solidních 10 dopoledne. Pak nás trochu zaseká Django (Víťův pes), který neprošel testem samostatnosti a nedokáže se čtyři dny pohlídat sám. Sháníme mu hlídání a konečné vyrážíme směr Dolomity. S Víťou jsme se dlouho neviděli, a tak probíráme ženské, lezení, ženské, trochu práci, trochu děcka, ženské a zas lezení. Míjíme Nové Mlýny, témata jsou vyčerpána. „Tak o čem se budeme bavit teď? Tak asi repete, ne? Jo, joo“, a takto ještě hodně krát, témata široká jako sám vesmír. Kolem desáté večer přijíždíme do sedla Passo Pordoi (2.239 m), které se nám zhruba před půl hodinou už jednou podařilo projet, ale my se neztratili, jen jsme předstírali, že nevíme, kde jsme. Parkujeme. Spíme.

Ráno zjišťujeme, že Víťovi zmizela jeho nová vymazlená Black Diamond rukavice zakoupena těsně před odjezdem speciálně na tento výpad. Je smutný. Trochu brečí. Snídá. Brečí. Dává si vlasy do culíku (holky, sluší mu to), a nakonec se přes to přenese, zvlášť potom, co mu říkám: „Víťo, jestli se ti to nelíbí, tak můžeš jet domů“, chvílí na mě kouká, smějeme se a posíláme se do hajzlu. Balíme poslední cajky, zamykáme auto a musíme odcházet na dvakrát, protože Víťa jde čůrat. 

„Hahááá, hehééé, ta sviňa jedna! Víťo, už to pusť! Myslel jsem, že jsme ty vysokoškolské lásky včera probrali dostatečně. Ne vole, našel jsem tu rukavici, je trochu prokousaná, ale jinak v pohodě. Odtáhla mi ji sem ta liška, co jsme večer viděli.“ Odchod na podruhé vyšel. Cítíme se nesmrtelní, máme rukavice a s liškou si to vyřídíme večer. Ve svahu pod lanovkou předbíháme italský páreček. Dáváme rychlý pokec. „Kam jdete?“, ptají se nás. Na Sass Pordoi (2.950 m) cestu „Snowboard“ (WI5, M4, 250 m). Velmi významně si vymění pohledy a než stačí cokoliv říct, rychle dodávám: „Jo, víme, že to asi bude trochu suché, ale počítáme s tím“. Ital pokyvuje hlavou, usmívá se a myslí si svoje. Další výškové metry mi to šrotuje v hlavě a říkám si: „No co, slanit můžeme vždycky, přesuneme se když tak někam na sportovky a když se ti to nelíbí, můžeš jet domů.“

Obcházíme masív Sass Pordoi, protože cesta je do stolové hory zařezaná ze severozápadu a vytváří krásný souvislý kout. Děláme nějaké fotky a za chvíli se před námi objeví krásná linka, která nám nepřijde, že by byla vyloženě suchá. Ano, úvodní ledík není tak masitý jako na fotkách a bílá linka má místy hluchá místa, takže se asi trochu škrábat po skále budeme, ale asi nic, na co bychom nebyli z Tater zvyklí. Vedlejší cesta „Avatar“ (M6, WI5+, 110 m), se kterou jsme v plánech taky trochu koketovali, už letošní sezóně dala své sbohem, o tom jasně svědčí úplně chybějící závěrečná část celé cesty, tu má tvořit led, který vytéká přímo ze stěny. Aspoň máme jasno.

Protože jsem podle Víti rozlezený ještě z loňského roku, mám do cesty nastoupit první. Ale jo, na to že jsem ty pikle v ruce pořádně rok nedržel, to docela jde. Úvodní délka byla příjemná a já štanduji v krásném připraveném štandu, který tvořily tuším dvě bytelné skoby, a ještě nějaké hodiny. Odkládám do štandu nové pikle od CAMPu. Dobírám Víťu a užívám si toho dolomitského jarního kýče. Už vidím Víťu a v ten moment mi zmrzne úsměv, protože z vrchu po mě někdo hodí lano. Nejdříve to vůbec nechápu, ale velmi brzy prozřu, když šestý člen italského týmu kostrbatě dosedne na polici vedle mě. Je to pět klientů a jeden guide, kteří se na masív vyvezli lanovkou, cestu proslaňovali a začínají ji od druhé délky. Po cestě se jim podařilo na mě shodit desítky kusů ledu, kamínků a prachových lavinek. 

Tísníme se na štandu jako prsty boulderisty v lezečce. Navíc si v cestě nechávají lano, protože se plánují k dalšímu štandu dobírat „na rybu“. Tohle mi hlava nebere, vůbec to nechápu a mám pocit, že nejsem v Itálii, v zemi, kde má lezení a vodění lidí takovou tradici, ale někde v Polské Juře. Jsem naštvaný, nechci se s nimi bavit, ale musím, protože Víťa vede další délku. Nejsem tak drsnej, roztávám, dávám se s nimi do hovoru. Jsou to fajn lidi a ten guide je jak ze žurnálu. Chtěl bych, aby mi tahal cesty, pomohl mi zlepšit techniku nohou a radil, jak mám dělat strečink. Ale stejně tomu nerozumím a oni nerozumí tomu, proč cestu lezeme odspodu a uznale pokyvují hlavou. 

Fajn, ale za tohle si více místa na štandu nekoupím, a to jejich lano, které mě bude srát celou cestu k Víťovi na štand, taky nezmizí. Loučím se a už si to krásnou mixovou délkou, kde sem tam prosvítají trávy, štýmuju za Víťou. Krásná délka a já si říkám, kde je ten drytool, když další délka vypadá úplně neskutečně v podobě vyledněného koutu. Oni jsou tady asi kapánek rozmlsaní, říkám si. Do Tater s nima! Přebírám zbytek matroše, trochu ještě pod nosem nadávám na Italy a než pokračuji dál, Víťa zahlásí: „Hanys, jestli se ti to nelíbí, tak můžeš jet domů“, smějeme se a já jdu teda lézt dál. Nebudu lhát, trochu přese mě chčije voda, ale nevadí, Protectorka od High Pointu podrží. Polední sluníčko na sklonku sezóny dělá své, asi je to fakt poslední víkend téhle cesty.

Za chvíli jsem ve fakt divném místě. Je to jakási jeskyně, ze které vede cesta jedině přes strop a dál si přes hranu přímo nahoru. Nalízám do téhle zvláštní pasáže. Moc nevím, jak se tam srovnat a začíná mě tahat lano. Říkám si, kamarád na blízku vždy dodá morál, zvlášť když na sebe vidíte, trochu si odpočinu, odlehčím tření a pustím se do toho s novou energií. Slezu tedy těch pár metrů zpět, dělám štand a dobírám Víťu až na mě vykukuje ta jeho kebule s fungl novou helmou od CAMPu. Ten se tak krásně rozlezl, že vůbec nepřemýšlí nad tím, že bychom se přestali střídat. Naposledy nabízím, že to klidně potáhnu dál, ale jsem odmítnut. Navíc mi Víťa v topu ukazuje, že se tady má stejně asi štandovat. Víťa se pod stropem, podobně jako já přibrzdí a trochu „brainstormujeme“, co by měl dělat dál. 

V tom pod nás přilízá ten guide z reklamy, zubí se na nás a říká, že to místo je teď trochu „tricky“, že normálně se to leze více venkem, protože je více ledu. Ale že prý se toho nemáme bát a radí, kde jsou schované nějaké pukliny ve skále na cepíny a že tam je po cestě i jedna erární skoba. Víťa těsně pod stropem leze téměř v horizontální poloze. Strašně zvláštní místo. Naslepo šátrá cepínem nad výlez z jeskyně až mu to zabere, přetahuje se přes hranu a mizí mi z dohledu. S Taliánem ještě prohodíme pár slov a já vyrážím za Víťou. Když ho dolezám, tak to komentuji slovy: „Tak to bylo fakt zvláštní místo, seš dobrej surfaři, neztratil by ses ani kdyby ti ty oceány zamrzly“. 

Následuje příjemná šedesátimetrová délka po ledových kaskádách. Štanduji ve skále a nade mnou je jen obrovský strop a kolem hladké plotny. Víťa mě dolezá a vůbec nerozumíme tomu, kde je ten „exit“ ven na náhorní plošinu, jak je uvedeno v průvodci. Nad námi v plotně vidíme rýhy po mačkách, ale kam vedou, to je nám záhada, vždyť už to je jen pár metrů a jsme v monstrózním stropě. Víťa odlezá ze štandu a baletí po jemných lištách, leze se slepou důvěrou v průvodce než podle informací, které nám přinášejí smysly. A taky si říkáme, že ti Taliáni přece odněkud museli přijít. 

Víťa si trochu zanadává na chabé možnosti jištění a za pár minut na mě volá, že tam je skalní okno a že fakt vede ven. Přetančím onen závěrečný „drajtůlek“ a spatřuji ten zázrak. Je to tak. V absolutně slepé uličce pod obrovským převisem se najednou objevilo skalní okno, které nás pouští na ohromně rozložitou a prosluněnou náhorní plošinu Sass Pordoi. Z druhé strany okna je zapíchnutý zlomený snowboard a mi konečně chápeme pojmenování celé cesty. Kruh je uzavřen. Originální. Cool. Nádhera. Euforie z nás stříká. Převlíkáme se do péřovek Patizon, protože se tady trochu zdržíme. Srkáme čaj, chroupeme věnečky, koukáme do okolí a zase probíráme ženské, lezení, ženské, trochu práci, trochu děcka, ženské a zas lezení. Dělám pár kýčovitých fotek a jedeme dolů. Po cestě míjíme naši skupinku a ti už podruhé kroutí hlavou, a diví se proč slaňujeme zpátky. To jsme se pak vlastně divili taky. Za tohle může Django, vzal nám potřebný čas na přípravu a taktiku postupu, psisko jedno, doufám, že bude mít aspoň navařeno jak přijedeme do Brna.

Už za tmy docházíme k autu a té lišce teda nakonec odpouštíme a nedojdeme si pro ni. To, že jsme trochu vyházení, s tím nemá co dělat. Dáváme večeři a shodujeme se, že ještě nechceme domů. „Ale co dál?“, ptá se Víťa. Je fakt, že většina cest už taky odhodila ledový závoj, a tak navrhuji: „Pár let zpátky jsme byli tady kousek ve Vallunze s Pjotrem, Stračesem a Poldíkem. Znám tam několik linek, je to po cestě domů a ledy nejsou až tak daleko od parkování. Takže se shodujeme, že tam ráno zajedeme, protáhneme si nohy nástupem a v nejhorším se mrkneme na vodopád, dáme svačinu, seběhneme zpět k autu a nabereme směr domov.

Při přejezdu se shodujeme ohledně výběru cesty, a to na lince „La Piovra“ (WI 5+, 130 m). Vše proběhne celkem podle plánu a my kolem desáté hodiny stojíme pod krásným stometrovým ledem, který se dá určitě lézt. Já se v tom až tak nevyznám, ale řekl bych, že přesně takový led chceš. Hezky plastický, na povrchu jemně natátý, radost do něj zatnout. Předáváme si cajky včetně alpských expresek z lehoučkých karabin CAMP Nano. Víťa vytahuje úvodní délku a na mě čeká kolmý výšvih a traverz v expozici, za nímž následuje další úsek „skorokolmice“. Jak já ty traverzy nemám rád. Navíc s takovou dírou pod nohama. Nějak jsem to překlepal, dobírám Víťu. 

Čeká ho velmi zajímává délka, docela souvisle kolmá a tvoří ji takové zajímavé ledové sopouchy a police, krásný přírodní úkaz. Člověk za ty útvary spíše hákuje a modlí se, ať se s ním nevylomí. Dolézám za Víťou a ve svižném tempu natahuji poslední metry přes tři ledové kaskády. Nahoře dělám štand na šroubech, dobírám Víťu, který končí pár metrů pod úplným vrškem u vrtaného štandu, kterého jsem si nevšiml. Následně tvořím „abalaky“ pro slanění, kterými protahuji půlky od Tendonu - Master PRO 7.6. Hlavou se mi mihne vzpomínka, když jsme tady stáli s Poldíkem po přelezení sousední krásné cesty cesty „Ultimo Minuto“ (WI5, M8-, 110 m) od Honzy Zahuly/Petra Vejvody a mezi nás s Poldíkem, ze stametrových věží nad námi, spadl šutr o velikosti kopačáku. Poldíkovi spadl na špičku boty, urval mu hrazdičku mačky a udělal díru do špičky boty. Centimetr a přišel by o prsty, decimetr a neměl by nohu. Dva, tři decimetry a raději nedomýšlet. Brrrrr, strašná vzpomínka. Zaháním ji zatížením štandu a slaněním za Víťou. Tak co, kamaráde, jedeme už domů? Jedeme! Bylo to krásný a teď už domů a do lezeček!