CZK
Na druhou stranu si chci co nejvíc zařádit a tohle je dost dobrá a jedinečná příležitost. Vlastně jsem se většinou nacházela v situaci, kdy jsem nějakou bláznovinu vymyslela sama a nesehnala jsem na ni žádného souputníka. Tak mi připadá moje prvotní negativní reakce podezřelá a podrobuji ji kritice.
Když se k tomu zanedlouho přidá fakt, že po všelijakém experimentování s zero-costovým životním stylem budu muset v září nastoupit do zaměstnání, poslední příležitost něco v životě zažít se ocitá v nevyhnutelné pozici.
V půlce července už se vypořádáváme s hromadou krámů, které musíme nějakým způsobem rozvěsit na kola. Zdánlivě neuchopitelná mnohost hromady se během tří vyčerpávajících dní uspořádá do parádních brašen a velké krabice. Brašny se umístí na kola a krabici posíláme poštou do Zillertalu, který jsme si vybrali jako první lezeckou destinaci naší výpravy. Je v ní naházeno dvacet kilo matroše. Toužíme hlavně po tradičních vícedélkách, takže potřebujeme minimálně všechno. A abychom to co nejvíc využili, taktizujeme a přejíždíme vlakem do pošumavské Kdyně, kde je rodný dům Jardovy mamky. Dobrodružství vysokého kalibru začíná už ve vlaku, když si k nám do kupéčka přisedá černokněžník. Říká, že ho zrovna pustili z vězení a prosí nás o pivo. Máme jen čtyři kousky na celou cestu, takže mu razantně odpovídám, že ho od nás v žádném případě nedostane. Dvoumetrový dvěstěkilový muž se zachvěje. Po chvíli vytahuje z batohu černý dřevěný totem, máchá kolem sebe rukama a říká, že umí čarovat. Ale že to má zakázaný. Umí čarovat zlý věci, ale už to má naštěstí zakázaný.
Krásný kdyňský dům nás ve snaze o urychlení přesunu do Alp na několik dalších dní pohltil svojí vysokou komfortností. Intenzivně jsme se váleli v obří pohodlné posteli, sledovali filmy a věnovali se hostinám. S představou, že následující měsíc budeme moct na tyto věci maximálně tak vzpomínat. Bohužel jsme kromě TV sledovali i předpověď počasí, která nás zase nabádala k tomu, abychom u právě prováděných „aktivit“ zůstali navždy. Nicméně jsme se nakonec na cestu přece jenom vydali a dost se nám po tom všem přípravném předodjezdovém tlaku ulevilo.
Jízda šla hladce i přes to, že kola byla tak naložená, že jsme je ani neuzvedli. Největším
utrpením se stala monotónnost rovinaté a přespříliš uspořádané agrární části Bavorska.
Spaní jsme řešili operativně. Když nadešla část dne k tomu určená, Jarda instinktivně zvolil skrýš, ve které jsme postavili stan.
Tato instinktivní metoda fungovala skvěle a spali jsme vždy královsky. Dost v tom figurovaly i spacáky, které jsme měli půjčené od Patizonu. Zabíraly minimum místa a byly super teplé.
Za pár dní už se v dálce začaly vynořovat první vrcholky Alp. Vzrušeni z představy, že se po
nich budeme cobydup pohybovat, zastavili jsme se ještě v Rosenheimu na bouldrovce, ať se
trochu rozhýbeme. To jsme ještě netušili, že si tam bohužel zalezeme skoro nejlíp za celý náš
výlet.
Když jsme konečně dorazili do Zillertalu, místo slavnostního pocitu se nás zmocnila bezmoc. Všude se válely vytrhané stromy, lavičky, cedule. Apokalypsa.
Co tady sakra budeme s tímhle počasím dělat? Dáváme si Aperol a vyjíždíme do Ginslingu. Tam za tmy a v průtrži mračen postavíme stan a odebereme se věnovat tomu, co nám jde stejně nejlíp. Hodování a popíjení.
Následující týden je složen z identických po sobě jdoucích dní. Vždycky chvíli hrozně prší, pak chvíli svítí sluníčko, pak zase prší, pak je bouřka, pak projde děsivý černomrak, který způsobí tmu i za dne a zase odejde a je sluníčko. Sluníčkové mezičasy se nám daří využívat k rychlému lezení sportovních cest. Teda vlastně Jardovi se to daří. Já zjišťuji, že vlastně nevím, co to je sportovní lezení a jak se to dělá. Mezičasy, kdy prší, trávíme většinou posedáváním na terásce lezeckého parkovišťo-kempu v Ewige Jagdgründe, kreslením kamene, vymýšlením blbostí a klepáním kosy.
Předpověď počasí slibuje, že se nic nezmění a my už extrémně potřebujeme z tohohle kolotoče pryč. Nedbáme deště, naházíme na kola vše včetně extra obsahu dvacetikilové krabice s cajkama a vyrážíme dál. Náš původní plán byl pokračovat do Val di Mello. Tam ale nejedeme, protože to tam s počasím vypadá úplně stejně. O něco lépe vypadá předpověď pro Dolomity. Vyrážíme tím směrem, ale nakonec tam taky nedojedeme, protože se v průběhu cesty předpověď dramaticky zhorší. Je nám zima a jsme vyčerpaní z neustálých dešťů. Chceme do tepla a chceme hlavně normálně lízt. Stáčíme to teda k Lago di Garda. Hranici do Itálie přejíždíme v horském sedle, kde sněží. Když z něj za dvě hodiny sjedeme dolů, je asi o patnáct stupňů víc a okamžitě jdeme na pizzu. Tady bychom si to mohli dost užít!
Text: Anička
Foto: Anička a Jarda