CZK
Fakt, že v Tatrách je lezecká podmínka poměrně raritním svátkem asi nemusím nikomu vysvětlovat. Víkendové plány na parádní tatranskou lezbu měníme tedy rychleji, než by utekla pověstná pára nad hrncem. Rozhodnutí nakonec padá jak jinak než na klasický rakouský Hollental, který slibuje instantní horské zážitky.
V pátek večer dorážíme ve třech na místo činu. Program na následující dva dny je jasný. Míša bude rehabilitovat poraněný kotník na kratších cyklo vyjížďkách a já s Leňou zamíříme do vertikál zdejšího vápence. Na sobotu mám vyhlídnutou cestu Fantastische phantasie 8+/9- (320m) na Blechmauer.
Po rychlé snídani vyrážíme k útoku na mě poměrně pozdě, tedy kolem půl osmé. Cesta bohužel nenabízí žádný extra rozlez. Hraje se hned od první délky, která je za 8+. Namotivován onsightovým pokusem hrnu až k páté expresce, kde potkávám dvě nepříjemné oblé lišty. Zlomek vteřiny je ždímám, ale pak mě přemáhá gravitace a já padám. Na druhý pokus si už vše pohlídám a štand je můj. Následuje několik lehčích délek, které se daří na první ostrý. Kolem desáté dolézáme pod druhou klíčovou délku. Vítá nás krásná kolmá stěnka s kvalitním jižanským vápnem. Posilněn trochou proviantu lezu vstříc neznámému. Úvodní lehčí pasáž přehrnu a zastavuje mě až velký spoďák, ve kterém se cítím trochu nejistě. Tuším, že teď to přijde.
A taky že jo. Sekvence nechytů a nestupů mě přes dvě jištění vyplivne již zase v lehčím terénu. Adrenalin mi stříká skoro až z uší, jsem už u poslední expresky, štand je skroro na dosah. Chvilka nepozornosti, smeká mi noha a já padám z téměř vylezeného. To je k vzteku. Tak hezky dolů a celé znova. Na druhý pokus se cítím v bouldru o poznání hůře, ale štěstí stojí při mně a po slušném boji cvakám slaňák. V následující odpočinkové délce přemýšlím o další taktice. Čekají nás ještě dvě osmičkové délky. Buď vsadím všechno na první pokus a zkusím zase OS nebo se nebudu zbytečně unavovat a hezky si obě délky odsedím, zkrokuji a pak je pošlu. Nakonec vychází něco mezi. V první osmičce padám hned v úvodu, takže zbytek této podivné délky s řadou kroků přes nepříjemné beckendy nejprve krokuji a na druhý pokus přelézám čistě. Poslední těžkou délku celé linie pak naštěstí posílám hned z první. V závěru si vychutnáváme lehčí sedmičkové úseky až k vrcholové hraně stěny. Krásný a vydařený den zakončujeme jak jinak než koupačkou dole ve Schwarze a vydatnou večeří.
Počasí na neděli hlásí poměrně proměnlivé. Volíme tedy o poznání kratší záležitost To the edge of heaven 8+/9- (160m). Po nočním dešti líně vstáváme a přemýšlíme, jestli vůbec nastoupit. Naštěstí vyhrává lezecký chtíč a kolem deváté tak cvakám první expresku v klíčové první délce. Zhruba v první třetině však padám s beznadějnou vidinou, že tohle fakt nedám. Ani po notné chvíli sezení a vymýšlení bouldru nemohu přijít na nějaký rozumný program. Nakonec vymýšlím šílenou sekvenci přes dvouprstovou lištu a vysoký spoďák. Po pár pokusech do sebe vše začne zapadat a já vidím světlo na konci tunelu. Nechávám se spustit a dávám si krátký oraz.
Cesta má jen pět délek, takže máme docela dost času. Druhým pokusem naštěstí bouldrem ladně proplouvám, teď už to jen nepokazit v šestkovém dolezu a je vyhráno. Druhá délka, dlouhá sedmička, je ztělesněním hollentalského lezení. Čistý vápenec, sem tam travnatá polička a dobré čitelné chyty. Následuje šestkový traverzový úsek, ve kterém nás však potkává noční můra všech horských lezců. Déšť. Ne však ledajaký. Takovou průtrž mračen jsem už dlouho nezažil. Do minuty jsme oba durch mokří. Normální lidé by v tu chvíli na další postup vůbec nepomýšleli a okamžitě by zahájili sestup slaněním. Já však ne. Už jsem stejně totálně mokrý, tak proč to nezkusit dál? No, je v tom menší háček. Před námi je ještě jedna délka za 8- a jedna za 7+. Obtížnosti, které rozhodně nechcete lézt po mokré skále. Se slovy: „za pokus nic nedám,“ jsem se vydal vstříc mokrému a slizkému kusu černé skály. Nějakým zázrakem se probojovávám až ke klíčovému místu dvě expresky před štandem. Totálně mokrá sekvence malých lišt mi však okamžitě dává stopku.
Zoufale se snažím chyty vysušit kapesníkem a vymágovat. Všudypřítomná voda a vlhkost se mi však vysmívá do obličeje. Přistupuji tedy na její hru a vymýšlím bouldr za tři mokré malé lišty. Po chvíli na to přicházím a nechávám se zase spustit na štand. Vyrážím do ostrého pokusu. Pod inkriminovaným místem je naštěstí suché madlo, ze kterého se několikrát natahuji a cípem kapesníku znovu suším klíčový chyt. Ještě namágovat a jde se na to. První krok je nejhorší. Ve chvíli, kdy držím mokrý leč ostrý stisk na levačku, vím, že je vyhráno. Stačí se už jen postavit na mokré noze a jsem v madle. Hurá! Poslední délka zůstala nějakým zázrakem skoro celá suchá. S obavami, že začne zase pršet ji tak rychle vybíhám a máme vyhráno. Cesta je vylezena. Leňa tvrdí, že nezná nikoho, kdo by za takových podmínek pokračoval v lezení 8- a 7+ délek. No nevím, o pár lidech bych možná věděl. Každopádně příprava z krasového hnusáka se zase jednou vyplatila. Holt Eiger se neptá.
Sečteno a podtrženo to byl zase docela produktivní víkend, kdy jsme si slušně zalezli a okusili i trochu toho canyoingu. Příště snad už v těch Tatrách…
