CZK
Ve středu ráno se pomalu s Vojtou vzbouzíme v bytě v Brně a balíme poslední věci. Poslední měsíce jsme poctivě trénovali a snažili se naběhat aspoň 150 km měsíčně, abychom v tom co se na nás čeká neshořeli jako papír. Náš první fastpacking výlet. Podniků už jsme spolu udělali hodně, ale ještě nikdy jsme se nepokusili běžet několik dní v kuse.
Rozvoj fastpackingu - disciplíny, kdy si sbalíte tak lehký batůžek jak jen to na několik dní jde a poté nahoru jdete, rovinky pobíháte a z kopce běžíte, umožnil zejména rozmach superlehkého vybavení. Běžet s batohem nad 10 kilo se asi někomu z vás, kdo už to zkoušel, nelíbilo. Pro nás tato disciplína představuje hlavně možnost pohybovat rychleji a vše si tedy z cesty vychutnávat mnohem intenzivněji. Kamarádi mi často říkají, že při běhu po horách si je nevychutnám tolik, jako oni když jdou na těžko. Já osobně si to nemyslím. Vychutnám si je naopak mnohem víc, protože to co v nás nakonec zůstane jsou právě ty intenzivní zážitky, které získáme, pokud spoustu silných zážitků vměstnáme do co nejkratšího časového úseku. Jako bonus vám odpadne těch vždy nepříjemných 10-20 km po silnici, které většinou musíte přetrpět, když scházíte někde z hor. :)
Cesta ubíhá rychle. Vlakem do Vídně, poté se nalodit do letadla, což je s Vojtou vždy výzva, protože být někde o 5 minut dříve mu nejspíše navozuje traumata z dětství. To soudím minimálně z toho, že se mu to ještě nikdy nepovedlo. Okolo 4 už berem batohy z karuselu v Palma di Mallorca. Za 5 éček berem autobus do centra a kupujeme malou kartuši na plyn - 2 teplé jídla a kafe si nehodláme odpustit. K tomu pár koláčků a už sedáme do dalšího busu do Port de Antrax.
Vystupujeme o zastávku dřív, protože se bojíme být sami v autobuse. Nevadí, aspoň si projdeme město a najdeme to správné místo na večeři. Protože všechny restaurace vypadají tak, že bychom tam mohli maximálně uklízet, vezmeme nakonec zavděk malým krámkem, kde nakoupíme vodu a klasiku - bagetu s pršutem. Vycházíme a rovnou začínáme pořádně stoupat. K mému překvapení ale Vojta už za 2 kilometry hlásí, že hledáme místo na spaní. Podezírám ho, že prostě chce celou GR221 dokončit oficiálně ve 3 dnech a kdybychom ušli více už první den, tak by se to hůř dalo obhájit. Bereme za vděk malou plošinou s krásnými výhledy na moře. Sice je na na nás vidět z cesty, ale stejně plánujeme vstávat relativně brzo.
Noc byla celkem v pohodě a my vyrážíme do 5 km vzdáleného Sant Elmu na kafe a z něho plynoucí další potřeby. Snídáme s výhledem na moře a v hotelu plníme softflasky, hladinu kofeinu a za necelou hodinku už pomalu vybíháme směrem přeběhu hory Puig de ses Basses.
Stoupáne s rozvahou, kopce sbíháme a všechno jde celkem v pohodě. Jen kdyby mi tolik nešustil batoh. Vlastním první generaci batohu, kterou Salomon vyrobil pro fastpacking a už se neprodává. Zjišťuji proč. Vojta se svým zbrusu novým Salomon XA 25 vypadá spokojeně i přesto že narvaný batoh vypadá, že každou chvíli exploduje. Nabrali jsme si každý 1,5 l vody na dalších 26 km. I přesto že je vedro, dle dostupných informací by někde okolo 15 km měl být pramen a za dalších 5 kilometrů dokonce refuge, kde by měla jít voda koupit. K našemu překvapení ani jedno z toho není pravda. Ani nám moc nepomohlo, že značení se na Mallorce moc nevede a často se ztrácíme, protože vytahovat mobil je pro loosery. U refuge už Vojtovi dochází voda a tak mu doliju aspoň čtvrt litru od sebe. Ten člověk pije jako slon. Nakonec do vesnice Estellenc dobíháme ještě celkem v pohodě a rovnou si to míříme do restaurace. Celou cestu se těšíme na pizzu, najdeme tedy vhodnou pizzerii a 15 minut čekáme než k nám někdo přijde. V příštích dnech zjišťujeme, že tohle je na Mallorce nejspíš standard. Pizza není, protože paní už vyhasla pec a tak si objednáváme něco náhodného z jídelního lístku. Oboum nám donesou topinky se spoustou dobrých věcí totálně zalité v olivovém oleji. Normálně bych prostetoval a v tu chvíli jsem rád za kalorie navíc. Spokojeně vše sníme, naberem vodu a jdeme o obchod dál to všechno zapít colou. Narvaní se vydáváme do vesnice Banyalbafur a následně Esporles. Kdybyste náhodou chtěli si doplnit vodu z kohoutků ve městech jako my… tak to neplánujte. Do Esporless přicházíme už pozdě okolo 7. Nabereme tedy jen dostatek vody, něco na sváču a vyrážíme do hor za městem přespat. Pokud jsme doposud potkali jen jednoho dalšího trekaře, v horách za městem jich potkáváme spát asi 10. Nakonec si usteleme pár kilometrů pod vrcholem a uvaříme dehydratované jídlo. Noc byla klidná až na myši, které asi hledaly cosi k snědku. Ten den jsme zvládli 53 km a 2700 m up dle map.cz. Hodinky nám obou měří něco jiného. Jak zjišťuji doma, ultratrack mode se na mých garminech v serpentýnách v horách chová jak králík utíkající před gepardem a naměřil mi ten den 60 km. Vojtovy Suunta zase brutálně podměřují a měří 40 km.
Druhý den běhu/třetí den výletu opět vyrážíme okolo 7 již sbalení a pomalu stoupáme na kopec, který nás dělí od snídaně. Ve Valldemosse zaplujeme do první kavárny při cestě a snídáme při zvuku sbíječky, neboť se celá ulice zrovna opravuje. S trochou vody se vydáváme na nevinně vypadající kopec Puig Gros, dělící nás od vesnice Deiá. Podcenění tohoto kopce považujeme za naši největší chybu z celého výletu. Nahoru to ještě šlo, ale seběh z něj je doslova nekonečný. Co asi nepomohlo je, že jsme jsme opět dvakrát zakufrovali, tentokrát ale nejméně na hodinu. Do Deiá tak dobíháme řádně vyflusnutí. Aspoň že cesta až do města Sollér je více méně rovná a ubíhá poměrně rychle. V Solléru si dáváme jednu z nejhnusnějším pizz našich životů (asi nám měl varovat hrací automat uprostřed pizzerie a gang mladistvých sedící vedle nás) a tak poměrně rychle pokračujeme dále. Zmrzlina nám spravila náladu a každý jsme nabalili dva litry vody a stoupáme průsmykem nad Soller, který je zasazený v údolí a obklopují ho kopce i moře. Čeká nás horský masiv s plesem a chatou uprostřed a celkem dost pravděpodobný nedostatek vody. Dohromady má asi 27 km a 1800 m up. Chatám už nevěříme a utěšuje nás aspoň to, že máme Katadyn filtr a pleso snad nevyschlo. Sice jsme tento masiv měli v původním plánu přejít ještě týž den, ale po ranním kufrování a podcenění místních kopečků, budeme nejspíš rádi když vůbec dojdeme k plesu. Začínáme stoupat, panuje večerní pařák a my brzo propocujeme i spoďáry. K jezeru přicházíme až k večeru. Po cestě ale ještě potkáváme partičku slovesných chalanů na výletě, kteří nezapomenou zhodnotit jak špatně jsme zvolili obuv do takto těžkého terénu. Inu mají pravdu, pro ně by naše trailové bežecké boty byly opravdu nevhodné. Před spaním testujeme filtr z přítoku plesa, do kterého se vyměšují všechny ovce a kozy z okolí. Uvaříme druhé dehydratované jídlo, které sebou máme a rovnou jdeme spát. Ten jdem jsme podle map zvládli 40 km a 2300 up. Nezapomeňte ovšem na naše parádní kufrování.
Den 3 už měl být v podstatě odpočinkový, díky zpoždění z předchozího nám ale zbývá 44 km, 1500 up a 2200 down. Stáváme tedy opět brzo. Cesta na chatu Tossals Verds obsahuje řetězy a jeden z nejtěžších terénů, co jsme na Mallorce šli do té doby. Nakonec jsme rádi, když těch 6 km ujdeme skoro za 2 hodiny. Následuje náš standardní rituál. Kdybychom to věděli, mohli jsme ušetřit gramy za toaleťák! Následuje přechod nejvyššího bodu naší cesty Puig de Massenela. Normálně se sice obchází, ale my neodoláme a vyjdeme si až na něj - to obsahuje 5 minut dvojkového lezení nahoru a poté i dolů. Ke klášteru Luc se dostáváme až pozdě odpoledne a řádně zbídačení. Vojta už si stěžuje na bolest kolena od včera, nicméně stále pokračuje. Mě ovšem začal bolet při seběhu z kláštera vaz nad kolenem a nezdá se to jako něco co by šlo ignorovat moc dlouho. Nicméně oba dva se dobelháme do kláštera a v místní restauraci se královsky najíme místní vajíčkové omelety, kterou nazývají tortilla - divný. Už když vycházíme z kláštera vím, že něco není v nohou v pořádku. Nicméně si říkám že je to ještě rozhodím. Pokračuju dalších 5 km kdy střídavě zastavuju kvůli bolesti v noze a kvůli točící se hlavě. Je to vůbec možné z bolící nohy? Vzdávám to když dojdeme k chatě, ze které vede silnice na autobus. Ještě bych mohl přespat, ale kdo ví jestli by zítra noha vůbec fungovala. Loučím se tedy s Vojtou a nechávám ho posledních 30 km - z toho 20 km výživného doběhu po silnici běžet samotného. Já kulhám dolů po silnici na stopa. Ten chytnu poměrně rychle a nechám se starším německým párem odvézt do Port de Pollenca, kde aspoň mezitím můžu sežrat všechno co vidím, najít místo na večerní spaní a oslavně očekávat Vojtův doběh.
Ten nastává někdy okolo 8 hodiny večer. Trošku mě štve že on to dal a já ne, ale večeře a pár pivek pomůže zmírnit žal. Následující noc stojí pěkně za houby - můžeme si vybrat mezi smrtí komáry nebo teplem. Ještěže už další den nemusíme běžet. Příští den následuje rychlá koupačka a prohlídka Palma de Mallorca. Chodit se snažíme co nejmíň.
Kuba se odpojil u studánky Font dels Albellons, kde překvapivě i tekla voda. Nejprve se mi nechtělo ho tam nechat, ale říkal jsem si, že tam dost možná bude dříve jak já. Což se vzápětí potvrdilo a ještě než jsem seběhl kopec, tak mi přišla sms, že je na konci v přístavu. Seběh lesem jsem si užíval i přes bolest okolo kolene, protože jsem věděl, že doběh bude stát za to.Do města Pollenca to ještě šlo, ale k moři vede pouze jedna cesta vedle hlavní silnice, která je na doběh prémiová. Před Pollencou ležím u silnice a tlačím gel, tyčinku a magnézium… Za Pollencou mi ale došlo a jako na zavolanou se objevil lidl, který mě na chvíli spasil. Asfalt byl trochu za trest, ale s vědomím, že už to skončí jsem se i rozběhl, ale spíš z toho důvodu, že mě takto méně bolelo koleno. První cesta vede do putyky na pivo a krmelec jak má být!
Trasu bych doporučil zejména zkušenějším běžcům, kteří mají něco naběháno nebo tomuto přeběhu budou věnovat nějakou přípravu. Přece jenom převýšení je poměrně veliké a terén docela náročný. Kvůli všudypřítomným cestám z vyskládaných kamenných koberců bych zejména teď zvolil boty s tvrdší podrážkou. Pokud si pohlídáte opalovací krém, repelent, navigaci a vodu, tak vás už nic kromě vašich nohou nemůže zastavit.
Text: Kuba Drahotský
Foto: Vojta Válka, Kuba Drahotský
