Titulní fotka: Petr Jan Juračka

Pojďte s námi do Nepálu, přesněji do údolí Khumbu, v kterém se nachází i nejvyšší hora světa Mount Everest a její soused Lhotse. Povíme si o hoře vysoké 6 812 metrů, kterou si fotografují a prohlíží stovky horolezců a trekkařů ročně. O hoře, která je krásně tvarovaná a nad postelí nebo gaučem visí nejednomu z nás.

• 1961 - Prvovýstup jihozápadním hřebenem - Mike Gill a Wally Romanes (Nový Zéland), Mike Ward (Velká Británie) a Barry Bishop (USA)
• 1979 - První solo provovýstup v západní stěně - Jeff Lowe
• 1986 - Solo prvovýstup Miroslava „Lanče“ Šmída středem západní stěny
• 1990 - Americká direkta Glena Dunmira Chrise Warnera
• 1996 - Cesta na památu Belaka Šraufa severozápadní stěnou. Vylezena slovinskými lezci: Tomaž Humar a Vanja Furlan - ocenění Piolet d'Or
• 2021 - Zdeněk Hák a Jakub Kácha - Lančmít direct: výstup Cestou American direct, v úrovni séraku napojení do cesty Mirka Šmída

Kdybychom se měli rozepisovat o všech českých výstupech jihozápadním hřebenem (normální cestou), bylo by to opravdu dlouhé čtení. Tahle cesta je populární pro svou expozici a zároveň relativní zajištěnost fixními lany. Tak jako tak se nejedná o úplně jednoduchý výstup. V rámci celého hřebene jsou rozmístěny tři výškové tábory, které už jen od pohledu budí respekt!

1986

První sólo výstup západní stěnou provedl fenomenální Miroslav „Lanč“ Šmíd v roce 1986. Tehdy nešlo o žádnou megalomanskou expedici státního rozměru, jak bylo u nás v té době zvykem, ale o malou výpravu Míry a jeho přátel. V té době to bylo pro československé horolezectví něco absolutně nepředstavitelného!

Dva roky předem si při výpravě na Lhotse Shar Lanč požádal o permit na Ama Dablam. Plánoval vystoupit na vrchol západní stěnou ve svém typickém stylu s minimem vybavení. Parťákem mu byl batoh plný vybavení a hlava plná nelehkého rozhodování. Po celou dobu výstupu nad ním doslovně visela hrozba v podobě obrovského séraku. 

Lanč se svým batohem a poměrně obsáhlou foto výbavou výstup zvládl poměrně rychle. Pomocí „ledovcového háku Ajfsifi“ a kladivocepínu stoupal Míra rychle vzhůru, kličkoval pod děsivými séraky a proplétal se mezi spádnicemi lavin. V horních partiích, nad výrazným sérakem, Lanč popisuje ve své knize „Ze života horolezce“ náročný mixový terén kolem 80-90°. Po letech se ukázalo, že opravdu nepřeháněl. Lanč popisuje toto místo jako jedno z nejobtížnějších ve stěně. Poprvé bivakoval vysoko nad polovinou západní stěny. Podruhé bivakoval těsně pod vrcholem hory, což mu umožnilo vyfotit ojedinělé záběry Himaláje přímo při východu slunce - zkrátka romantik.

Sestup Lanč započal pádem do trhliny, naštěstí jen po pás. Povedlo se mu z ní dostat a rozhodl se tempo sestupu zvolnit. V té době nebyl jihozápadní hřeben zajištěný fixními lany tolik jako dnes. Lanč píše o pár stovkách metrů fixních lan na několika úsecích. Cestou dolů si Míra užil svoje, slaňoval na reep šňůře jen ve smyčce kolem pasu, kyvadlově traverzoval, bivakoval a zbavil se i svého batohu. Nakonec po různých akrobatických kouscích sestoupil jižní štěnou do tábora Jugoslávců a ještě týž den se dostal do základního tábora za svými kamarády.

2021

Náš ambassador Zdeněk „Háček“ Hák spolu s Kubou „Ratlíkem“ Káchou, kteří se před společným odletem z Ruzyně do Kathmandu neznali, nejprve vylezli na vrchol Ama Dablam nezávisle na sobě normálkou jihozápadním hřebenem. Háček měl původně v plánu první opakování Lančovy cesty spolu s horským vůdcem Dawem Knillem. Ve stěně byla spousta prachového sněhu, nejvíce na severně orientovaných stranách pilířů a žlabů, na těch jižních se sníh postupně přetvářel ve firn. To je donutilo své plány přehodnotit. 

Háček nakonec na pilíř protínající západní stěnu vyrazil s Kubou Káchou. Postupovali cestou American Direct z roku 1990. Tato cesta uhýbá v úrovni dominantního séraku doprava, zatímco Lančova cesta vede přímo vzhůru. Kluci od tohoto místa pokračovali v Lančových stopách na vrchol a tím vytvořili jednu z nejpřímějších linií v této stěně. Ve stěne bivakovali dvakrát. Nočním sestupem a slaňováním jihozápadním hřebenem Háček s Kubou dorazili do druhého výškového tábora, kde na strávili noc.

Kluci vylezli krásnou přímou linku - variantu Lančmít direct TD+/ED-. Skalní pasáže sami odhadují okolo IV-V UIAA, ledy okolo WI4 a mixové lezení dosahovalo obtíží asi M4-M5. Nejobtížnější pasáže byly návěje nestabilního sněhu na několika místech pilíře. Tři dny a dva bivaky, tak dlouho jim trval výstup od úpatí stěny na vrchol.

Na podrobné vyprávění o výstupu Háčka a Ratlíka se můžete těšit později!

Zpracoval: Štěpán Šůstek