„Přírodní víceboj dvojic, se spoustou vložených aktivit,
při kterém se rozhodně nebudete nudit.“
Po dlouhé době závod. Konečně! Do poslední chvíle nebylo jasné, zda se zruší či proběhne. Stejné to bylo i s mým parťákem. Nedařilo se mi najít stejně naladěného nadšence. Až skoro na poslední chvíli mi na to, s malými pochybnostmi, kývnul Petr.

Přitom se není čeho bát! Epo Survival je skvělý orientační závod v přírodě, kde si během krátkého času prověříte svoje fyzické, a občas i psychické schopnosti. A letos byl dokonce i zkrácený jen na 8 hodin, takže vlastně úplná brnkačka.
Klíčem k úspěchu na takovém závodu je správné zvolení strategie. Nepřeceňovat svoje ani parťákovi síly a nepouštět se zbytečně do risku. Za nestihnutí limitu jsou vysoké penalizace, a když už vybojujete (někdy je to opravdu velký boj) body, je škoda o ně přicházet.
Závod se konal za Prahou u Slapské přehrady. Mapu jsme tentokrát dostali až u prezence asi hodinu před závodem.
Nebyl tedy čas ztrácet čas. Dali jsme se hned do plánování a zvolili strategii - pojďme si to užít. Tedy pohodička, klídeček
a žádný spěch. Naplánovali jsme si přibližnou trasu, a pak spoustu různých variant, co kdyby. Chtěli jsme hlavně stihnout všechny supr disciplíny, které jsou časově nejnáročnější, ale za to nejzábavnější.
O těch disciplínách to vlastně všechno je. Závod není obyčejný OB nebo MTBO. Mezi kontrolami se sice přesouváte na kole nebo pěšky, ale na některých kontrolách se může stát, že taky plavete, lezete nebo střílíte z laserové pušky.
Letos toho bylo opravdu dost a snad každý si přišel na své, zejména vodomilci. Organizátoři totiž plně využili přehrady a nebáli se nás několikrát poslat na vodu nebo přímo do vody. Nechyběly tedy kajaky, paddleboardy nebo slanění přímo do Slap.
Jako první zastávku jsme si vybrali kolo-brusle, kdy jeden jede na bruslích a druhý na kole. Už před závodem jsem se dobrovolně přihlásila o jízdu na bruslích. Brusle mám ráda, nevadí mi ani nějaký ten kopeček dolů. Ale nenapadlo mě jak rychle se z toho kopce může jet v závěsu za kolem. Do kopce to byla dost sranda, držela jsem se za smyci uvázanou na sedlovce, Petr makal a já se vezla. Jenže pak přišel prudší kopec dolů a kolo jsem začala předjíždět. V zatáčce se mi povedlo zaškobrtnout a pomalu jsem se viděla na zemi, což v rychlosti 35 km/h by dost bolelo a možná by to bylo na odstup ze závodu. Ale měla jsem víc štěstí než rozumu a ustála jsem to (uf uf). Od té chvíle jsem začala mít strach a nechtěla jet víc jak 30, taky jsme zlepšili taktiku a při jízdě z kopce jsem se raději držela za Petrův pas než za smyci. Na konci etapy jsem mu poděkovala, že byl moji skvělou brzdičkou. Což vůbec nesouvisí s celkovým závodem, ale i tak mě s tím do teď popichuje.
Následovaly další a další disciplíny, které jsme většinou zvládali na jedničku. Třeba takový discgolf, kde Petr všem ukázal, jak se to hraje. Nebo biatlon, kde jsem se zas nemusela vysilovat obíháním trestných kol. Lezení se nám povedlo tak napůl, ale to Petrovi odpouštím :D.
Ke konci závodu byl ještě před námi ten největší adrenalinový zážitek (alespoň pro mě), kterým byl Bolskros (skok). Což je taková překážková dráha většinou spojená s nějakým plaváním. Letos nám připravili opravdovou lahůdku v podobě celkem studené (pro jiné totálně ledové) vody v lomu. Do vody jsme museli hned několikrát a ven jsme se dostávali pomocí lan nebo i lanové sítě. Třešničkou celé překážkové dráhy byl skok do vody, kde jsme si mohli vybrat z výšek 10, 8 nebo 4 m. Každá byla jinak bodově ohodnocená. Po těch několika koupání, vylejzání a zase koupání jsem toho už měla plný kecky. A znovu do vody se mi nechtělo a kromě toho jsem se dost bála té výšky. 10 moc, 4 málo a 8? Není to pak jedno? Petr s klidem hupsnul z desítky a já jak vyděšený ratlík běhala od 8 k 10 pak ke 4 a zase zpátky k 8.

Byl to závod a nemohla jsem se rozhodovat do nekonečna. Prostě nekoukat, nemyslet a skočit. Byla jsem překvapená jak moc dlouho ten pád trval. Náraz byl naopak takový jaký jsem čekala. Nepříjemný a studený. Stačilo už jen doplavat ke břehu. Bylo to asi 40 m, ale pro mě to byl v té studené vodě skoro nadlidský výkon a byla jsem ráda, když jsem se konečně vyškrábala (doslova) na břeh. Celé se to neobešlo bez mého fňukání a naříkání, jak je to strašný. Ale Petr to se mnou zvládal statečně. Navíc nám zbývala už jen hodina do konce, takže na dlouhý fňukání nebyl čas a energii bylo lepší vložit do pedálů. I tak jsme jeli odtud přímo do cíle, protože sběr dalších kontrol bychom nestihli.
Před & po!

