Měna
Česká koruna CZK
Euro EUR
Poradíme vám s výběrem
+420 220 920 820(všední dny 08:30 - 16:30)

Nezapomněli jste na něco?

Nákupní košík

Zavřít

V košíku nemáte žádné zboží.

Vzhledem k technické odstávce, upozorňujeme, že objednávky od 31. 07. 2021 v čase od 22:00 h do 8. 8. 20:00 h budou opožděné při expedování. Omlouváme se za komplikace.

1000 miles 2020 aneb Běžte si smrdět jinam - část 1.

Novinky

24. únor 2021

1000 miles 2020 aneb Běžte si smrdět jinam - část 1.

Jak jsem se vůbec dostal k účasti na závodu 1000 Miles Adventure? Mám trochu šílené příbuzenstvo, a tak když se v roce 2011 konal první ročník, jeden z bratranců stál na startu. Tehdy jsem to nevěděl. První ročník nedojel, protože si vzal málo času. Počítám, že tenkrát asi nikdo moc nevěděl, co se bude na trati dít. V roce 2012 stál na startu znovu a s kamarádem dojeli na 4. - 5. místě. No a někdy tou dobou jsem se o závod začal zajímat víc. Tenkrát mě ještě nenapadlo vůbec přemýšlet o účasti v pozici závodníka, ale moc mě bavilo sledovat vše okolo. Někdy kolem roku 2017 jsem začal mít potřebu dokázat hlavně sám sobě, že některé své sny a přání dokážu dotáhnout do konce. Jedním z těch cílů měly být právě Míle. V roce 2019 jsem dělal dobrovolníka na CP3 v Jizerských horách a strávil tam naprosto skvělý týden.

Bavilo mě být součástí závodu i na této úrovni. V září 2019 přišla afterparty a s ní i zaplacení startovného na následující rok.

Z CP3 jsme měli jet 3 dobrovolníci. Já, Štěpán Mareček a Dan Kříž. Poněkud „vidle“ do těchto plánů hodil Covid. Vůbec jsem organizátorům situaci nezáviděl. Nakonec udělali, co mohli a díky zlepšující se situaci jsme mohli závod absolvovat jen v mírně změněné podobě. Původně se měla jet klasická trať a jako přídavek v jubilejním 10. ročníku dalších 1000 mil jižní trasou. Tato varianta byla nakonec přeložena na rok 2021 a závodníkům, kteří chtěli jet dlouhou trasu, bylo nabídnuto přesunutí startovného na příští rok. To nás „stálo“ Dana. Takže na startu jsme se nakonec sešli jen se Štěpánem, přičemž Dan nás přijel z jihu alespoň pozdravit a trochu se nám smát. To že ho nakonec mrzelo, že nejede, zmiňovat nemusím.

Den D

Po organizačních peripetiích způsobených covidem se závod nakonec mohl uskutečnit, pro jistotu byly ale vynechány úseky v Německu a Polsku. Na start vyrážím s tátou. Žena zůstala doma s dcerou, která ten samý den odjížděla na tábor. Dceři to bylo líto, ale já byl svým způsobem rád. Měl jsem dost starostí sám se sebou. Cesta na start ubíhá rychle a bez problémů. V Hranicích jsme někdy před polednem, času tedy dost. Registrace bez problémů, nějaké jídlo a hlavně příprava kola.

Přijíždí i v úvodu zmíněný bratranec Jirka Vaculík, který má za osobní cíl získání zeleného dresu pro finishera celé trasy všemi třemi hlavními způsoby – kolo, běh, koloběžka.

Trochu předběhnu a prozradím, že se mu podařilo dokonce kategorii koloběžkářů letos vyhrát v čase 12 dní a 20 hodin.

Doráží i Štěpán a na první den hlásí cíl v podobě zdolání Kraslic. Základ prý je dostat se za ně. Nevím, znamená to lehce přes 90 km se startem v 15:00. Jízdu za tmy jsem moc netrénoval. Poslední instrukce před startem, podpis na plachtu a společné fotka.

Loučím se s tátou, přeje mi hodně štěstí a já si říkám, do čeho jsem se to uvrtal. Ale teď už je pozdě něco měnit. Stálo to nejen mě dost času, úsilí a peněz. Těšil jsem se na to rok a půl a už je to tady.

První část je ještě společná, a to když jedeme hromadně na nejzápadnější bod ČR. Mám dojem, že se všichni zbláznili a jedou hrozně rychle. Jako kdyby startoval 80 km maraton a ne závod trvající dny.

Se Štěpánem Marečkem a Milanem Hosákem se sjíždíme až později. Je docela slušné počasí. Neprší, není vedro, ale je poměrně dusno. Mám pocit, že se nemůžu chytit. Celkem rychle si uvědomuji, že to rozhodně nebude sranda. Jedeme většinu dne ve 4 – Štěpán, Milan, já a Jirka Biskup s číslem 177. Ten má trochu problémy s navigací. Na loukách nad Kraslicemi se potkáváme s několika dalšími závodníky. Po krátkém focení měsíce nad obzorem sjíždíme do města, kde počítáme s doplněním pití a jídla ve vietnamské večerce.

Majitel prý s Mílaři počítá a zkušení závodníci nepochybují, že bude obchod otevřen i když přijíždíme po 22. hodině. Chyba lávky, obchod je zřejmě zavřený už definitivně. A tak zkoušíme 2 místní benzinky. Obě zavřené. Nakonec nás zachrání opět vietnamský obchodník a jeho otevřená herno-hospoda. Dáme si pivo, kolu si dolévám do bidonu (tam vozím sladké pití), vodu do camelbaku a vyrážíme nad Kraslice hledat spaní. Cesta pořád do kopce, podle GPS jsme tu nastoupali asi 260 výškových metrů. Chvíli po půlnoci přicházíme k chatové osadě a u jedné z chatek vidíme docela dobrou střechu s přesahem, zastřešený balkon a několik spících Mílařů. Příliš neváháme, a i když nemáme celý kopec za sebou, uléháme také. Konečně čas v reálu vyzkoušet i novou karimatku. Spacák už mám vyzkoušený vícekrát, dokonce i z února. Druhý den se dovídám, že pravidelné oddechování z mého směru se začalo ozývat asi po 5 vteřinách. Na první den mi to připadá jako dobrý výkon, usínal jsem s dobrým pocitem.

Garmin:

vzdálenost 90,92 km, čas 9:55:45, čas pohybu 7:13:32, průměrná rychlost 9,2 km/h, průměrná rychlost pohybu 12,6 km/h, 1583 výškových metrů.

Den 1

Budík Štěpánovi zvoní v půl 6. Už jsem ale stejně chvíli vzhůru, protože mě probudila mokrá půlka obličeje. Prší hned od rána a zjišťuju, že mám mokrý i kus karimatky. Spacák zůstal naštěstí v suchu. To je ostatně můj cíl pro celý závod – snažit se udržet v suchu aspoň věci na spaní. S tím, že budu mít mokré oblečení na kolo, jsem počítal, ale spát v mokrém se mi nechtělo. Snažíme se zabalit v rámci možností rychle a v suchu pod střechou. Lehká snídaně a jedem. Myslím, že vyhlášený cíl pro dnešek byl dostat se někam k Českému Jiřetínu. Znamená to něco kolem 120 km.

Vyrážíme tedy za deště a zdoláváme poslední část kopce nad Kraslicemi. Potkáváme se se závodníky, kteří sice spali v Kraslicích nebo kolem nich, ale vstávali dříve než my. Když se dostáváme na vrch kopce, oblékám bundu, říkám si, že ve sjezdu by mi už mohla být zima a déšť taky houstne. Stačí chvíle a kluci mi odjíždí, tak jedu chvíli sám. Jede se celkem dobře, terén jetelný, cesty tak akorát a dokonce to není pořád do kopce.

Postupně se dostáváme až do Perninku, kde díky Alče Svačinkové nacházíme dokonalé potraviny. Mají všechno a hlavně je otevřeno i ve sváteční den. Nakoupíme si jídlo a pití na snídani i dál na cestu. Při snídani mi přichází zpráva od ženy v tomto znění: „2x doleva a ses v kostele…a nebo 2x vlevo, 1x vpravo, vlevo a ještě jednou vlevo a tam je rovnou hrbitov…“ Pochváleno budiž sledování pomocí trackerů.

Z Perninku vyrážíme opět do kopce a míříme směr Boží Dar. Každý si jede tempo, které mu vyhovuje a tak jsme spíš roztažení, než že bychom jeli pohromadě. Stále potkáváme i závodníky z řad chodců. Je to trochu deprimující. Na Boží Dar přijíždíme kolem 11:00. Na náměstí je otevřená hospoda, kde si dáváme mílařskou klasiku – PPM. Tedy pivo, polívka, malinovka. Malinovku možno volně nahradit kofolou. Potkáváme se s Vlastou Klůzem, se kterým pak nějakou dobu jedeme pohromadě. Míjí nás i Tomáš Gothard, který se ale na jídlo nezastavuje a se slovy „Já jedu dál, stejně mě pak dojedete“ odjíždí. Už se pak na závodě neuvidíme.

Z Božího Daru stoupáme po sjezdovce nahoru. V duchu, jako již předtím a i mnohokrát potom, přemýšlím, jestli tohle špička jede. Dalším významným bodem na trase je Klínovec, kde nás trasér vede kolem rozhledny. Se Štěpánem si fotíme selfie pro Dana. Počasí je pěkné. Klínovec je také nejvyšší bod na dnešní trase.

Pokračujeme dál a já začínám mít pocit, že mě stojí pořád víc a víc sil se kluků a Alči držet. Někde před Horou sv. Šebestiána toho mám tak akorát, loučím se s nimi a posílám je napřed. Je mi přitom líto, že už je neuvidím. Alespoň jsem o tom v tu chvíli přesvědčen. Později se ukáže, že to pravda nebyla, protože hned v Hoře sv. Šebestiána je opět dojíždím, když zastavují na svačinu. Pokračuji teda dále s nimi, ale s klidnější hlavou, že se jich už „nemusím“ držet.

Dál se toho moc zvláštního neděje, kromě Štěpánovy výměny duše a mé málem ztracené pumpičky, pro kterou jsem se musel vracet asi 500 m. Poslední velký kopec je kousek za obcí Svahová, kde stoupáme na Lesnou. Mám informaci, že by tam měl být turistický přístřešek a pokud to bude možné, tak tam chci spát. Je už po osmé večer, když se vyhrabeme na kopec a já cítím, že toho mám dost. Protože s takhle dlouhými závody nemám vůbec zkušenost, tak se nechci zničit hned na začátku a proto ostatním říkám, že pro dnešek mi to stačí a zůstávám tam. Navíc už v přístřešku u infocentra jeden Mílař je. Jirka s Alčou jedou dál a za chvíli i Milan se Štěpánem, všichni míří k Českému Jiřetínu.  Další den se dovídám, že už se nesjeli a spali každý jinde. Myslím taky, že ten den se k nám přidal i Vojta Prchlík, se kterým jsem pak na trati strávil dost dlouhou dobu. V přístřešku zabírám místo v části kryté ze tří stran a tak na mě nefouká. Karimatku, mokrou z první noci, strkám do žďáráku, abych neměl mokrý i spacák. Snažím se rozvěšet si věci na kole i pod střechou tak, aby mi aspoň trochu do rána proschly. Až čas ukázal, že to bylo téměř k ničemu a že do suchých věcí se budu oblékat až poslední ráno v Českých Petrovicích u Míry Hůlky.

Ještě, než stihnu definitivně vytuhnout, přijíždí skupina dalších 3 závodníků, takže nás v Lesné spí nakonec 5.

Garmin:

vzdálenost 107,39 km, čas mi hlásí nějakou blbost, čas pohybu 10:02:50, průměrná rychlost taky blbost, průměrná rychlost pohybu 10,7 km/h, 1898 výškových metrů.

Den 2

Ráno mě budí shon kluků balících se okolo, a tak znovu nepotřebuji budík. Je kosa, kolem 6 stupňů. Kluci, kteří spali v otevřené části přístřešku, si taky dost stěžovali na vítr. Já spal jako mimino. Začínám upřímně milovat svůj spacák a rozhodnutí nehonit v tomto případě každý gram.

Pomalu se probírám, balím, lehká snídaně a vyrážím. Až dnes jedu ráno sám, a tak vlastně nemám cíl, kam se chci dostat. Mám v cestě část Krušných hor a na jejich konci Děčínský sněžník a pak Hřensko. Tuším, že by bylo fajn dostat se v Hřensku přes vodu, a tím být na začátku Česko-Saského Švýcarska, ale nemám tušení, jestli se mi to povede. Přeci jen je to přes 100 km.

Kvůli zimě se hodně oblékám a je to dobře, protože následuje sjezd, při kterém přišly vhod i poměrně teplé rukavice. Snažím se najít nějaké potraviny, ale nikde nic, tak alespoň na pumpě v Mníšku kupuju obligátní Margotku a Pepsi. Snad bude něco později. Z Mníšku jedu pořád sám. Trasa chvílemi kopíruje hranici s Německem. Rozvážnou, haha, jízdou se dostávám před Český Jiřetín, kde dojíždím kluky, kteří spali také na Lesné a tátu se synem Chuchmovy. Ten kluk je neskutečný, ve 12 letech jede hrozný bomby a už má na sobě bílé finisherské triko. Poklona! Společně všichni sjíždíme do Českého Jiřetína a tam nakupujeme jídlo. Posnídáme a se zásobami vyrážíme dál.

Z Českého Jiřetína zase chvíle tlačení a pomalu se dostávám do míst, kde už bych to měl aspoň na chvíli znát. V květnu jsem si byl vyzkoušet trasu a právě tudy jsem někde jel. Ještě to chvíli trvá, ale přeci jen se dostávám k přístřešku na turistickém hraničním přechodu Rechenberg-BIenenmühle, kde jsem v květnu svoje putování zakončil a odjel do Litvínova. Odtud kus trasy znám, a tak vím, že mě čekají krušnohorské louky s vysokou a mokrou trávou.

Postupně přijíždějí další závodníci a já jedu dál. Míjím zastávku, kde jsem se v květnu schovával před deštěm. Teď je počasí dobré, docela slušně se jede a do cesty se mi staví Komáří vížka. Kolem ní míjím další větrné elektrárny a u zaniklé vsi Habartice (tvrdí to Mapy.cz) najíždím na asfaltový úsek, který nás s Vojtou dovede do Adolfova. Z následující cesty si toho moc nepamatuju, jen že se opakují zase louky. Pak objíždíme Tisou a blíží se obec Sněžník. Začínám stoupat ze Sněžníku nahoru, a když se konečně vyhrabu na vrchol, tak se mi otevírají krásné výhledy.

Počasí je pořád dobré. Najednou mi zvoní telefon a volá Štěpán. Počítám, že se chce zeptat, kde jsem, ale on se mě ptá, jestli to nepřeháním, že jsem je právě předjel. Tahle informace mě dost příjemně překvapuje. Dole ve Sněžníku si sjeli z trasy na jídlo. Já jím nahoře v hospodě a opět dávám PPM. Tentokrát k tomu přidávám ještě jedno P – palačinku.

V paměti mám zvěsti o tom, že cesta z vrcholu do Hřenska, byť se to tak nezdá, trvá dlouho. Moc se tedy nezdržuji a jdu. Ano jdu. I když je to z kopce, tak jdu. Místy to prostě jet nejde, minimálně s naloženým kolem ne. Pokračuji dál a potkávám znovu kluky z přístřešku na Lesné. Pak i Vojtu, se kterým jedeme dál vlastně až do předposledního dne závodu. No a v tu dobu dělám chybu, která mě taky mohla stát možná i celý závod. Pouze na zadní brašnu si přidělávám bundu, a ta se mi v jednom místě zamotává do zadního kola, resp. kolem zadního brzdového kotouče. Jedu sice pomalu, ale bunda má na sobě 3 velké díry a já doufám, že si budu moct někde koupit novou. Zatím naštěstí neprší. Příliš živá vzpomínka na Johna Whitea a jeho pád v Polsku v roce 2019.

Přichází také první pád, kdy jdu, kvůli vlastní blbosti a lenosti, přes řídítka. Nic se mi nestalo, ale začínám si dávat větší pozor. Cesta je opravdu náročná - úzká stopa, kořeny a v lese není moc světla. V dalších dnech se dovídáme, že někde v těchto místech padá zkušený Zdeněk Martínek a jeho záchrana je celkem dramatická.

Při jednom čekání na zbytek skupiny nás dojíždí Milan se Štěpánem, a tak pokračuji dál s nimi. Při jízdě po cyklostezce podél Labe nás Milan učí jízdu v háku, abychom stihli v Hřensku přívoz. Ten stíháme krásně, vodu přejíždíme v půl 8. Padá návrh, že bychom se mohli pokusit sehnat ubytování. Kluci totiž v noci prý dost mrzli a tak by rádi do tepla. Já ani Vojta, který se k nám zase přidal, nejsme proti. Štěpánovi se podaří sehnat penzion. Pokud tam prý dorazíme do 21:15, udělají nám i něco k večeři. To se daří a nakonec nás tam je pět, protože v Hřensku na zahrádce hospody potkáváme Tomáše Habela, který řeší problémy s navigací. Z Hřenska na Meznou do penzionu Hubert nás čeká ještě jeden kopec. Dámy v penzionu jsou moc hodné, natočí nám pivo, dají najíst. Hlavně si dáme teplou sprchu a můžeme nechat proschnout věci. Já vybaluju i spacák. Po večeři následuje konverzace o dvou větách, která mě osobně odpálí do záchvatu smíchu asi na 5 minut: "Mažu si prdel, proč sem chodíš?" "Abych si vyčistil zuby." Blbost, já vím, ale v danou chvíli to prostě bylo vtipné. Spát jdeme tak v půl 11.

Garmin:

vzdálenost 118,60 km, čas 15:18:25, čas pohybu 10:20:48, průměrná rychlost 7,7 km/h, průměrná rychlost pohybu 11,5 km/h, 1821 výškových metrů.

 

Den 3

Budík opět zvoní v 5:30 a začíná obvyklý ranní shon. Nandat na sebe oblečení, které opět nestihlo plně uschnout, zabalit věci do brašen, doplnit vodu. Před chalupou snídáme a já přebírám po Milanovi post nejpomalejšího v balení.

Jakmile šlápneme do kol, cítím, že je něco špatně. Většinou se mi ráno jede celkem dobře, ale tady, jak říká klasička, vidím „velký špatný“ hned od startu. Jsme na začátku NP Česko-Saské Švýcarsko a je to boj. Nohám se nechce, hlava nalomená, zase vlaju někde vzadu. První pauzu dáváme v Kopci. Ne kopci, ale Kopci. No prostě obec Kopec. Kluci to tam znají, protože tam v roce 2018 spali v turistickém přístřešku. České Švýcarsko mě nebaví, kolo mě nebaví, všechno špatně. Je to zvláštní, protože předchozí den se mi jelo opravdu pěkně. Ten velký rozdíl mezi dvěma dny mě dostává. Už také začínám tušit, že jedním z velkých problémů bude trpělivost. Doma mi 80 km trvá cca 5 hodin, tady za tuto dobu ujedu třeba 40 km. Pohybový průměr kolem 10 km/h znamená, že abych se někam dostal, musím sedět na kole dlouho.

Po Česko-Saském Švýcarsku vjíždíme do Šluknovského výběžku a relativně krátce po svačině v Kopci přichází známá rozhledna na Tanečnici. K jídlu si dávám dvě polévky, je mi zima. Na sobě mám všechno oblečení mokré, a protože je léto, tak se nikde pořádně netopí.

Usínám opřený hlavou o stůl, což Štěpán okamžitě fotí a posílá mé ženě. Protože o tom nevím, tak mě poněkud překvapuje zpráva od Nely „Co s ním?“.

Postupně přijíždí další závodníci, dokonce i kluci z Lesné. Když vyrážíme z Tanečnice, tak se rozprší ještě víc a já jsem v duchu jen chvíli od ukončení závodu. Na tohle nemám. Navíc nás provozní z restaurace upozorňuje na zhoršený terén, kterému dali zabrat lesáci. Má pravdu, stojí to za to.

Pomalu se začíná blížit jedno z ikonických míst závodu – Nordkap. Slyšel jsem o něm leccos, a proto z něj mám celkem vítr. Ještě před ním zastavujeme na benzínové pumpě, kde se snažíme doplnit zásoby. Tomáš má problémy s řetězem a dokonce ho opakovaně přetrhává. Pomalu vjíždíme do úseku před Nordkapem a já začínám poznávat na vlastní kůži, co umí. Pořád prší, jet se přes ty kořeny nedá, takže tlačíme. Celkem mi ten úsek splývá a nic zásadního se tam neděje. Stále přemýšlím, už i nahlas, jak vzdát, ale pořád jsem se nerozhodl definitivně. Ostatní tím už seru, jinak to napsat nejde. Dorážíme na samotný nejsevernější bod České republiky.

Uděláme si památeční fotky a svačíme. Protože tam není kromě památníku nic zvláštního a protože celkem spěcháme, vyrážíme dál. Po cestě potkáváme rodinu, kde matka nese dítě v nosítku na břiše. Koukáme na sebe se Štěpánem a přemýšlíme, kdo z nás je za většího exota – jestli my s koly, nebo ta matka s dítětem v tomhle počasí. Než stačíme otázku rozlousknout, tak Štěpán zastavuje, protože má něco s vidlicí. Přemýšlíme, jestli jen ušel vzduch, nebo je to něco horšího. Ukazuje se, že nejspíš něco vážnějšího, protože třeba mě se vyfouklá vidlice chovala kdysi jinak. Šla na doraz, úplně ztratila zdvih, kdežto tady nějaký zdvih zůstává. Bohužel se nedá moc dělat. Jet na tom nejde, opravit to neumíme, servisy daleko z trasy. Štěpán tak končí svoji letošní účast na Mílích na 370. kilometru. Dělá si z toho srandu, že odstoupení z technických důvodu ještě v repertoáru nemá, ale je vidět, že ho to štve. Já telefonuji se ženou, která se mě snaží povzbudit, ať to nevzdávám, ať to ještě zkusím dál. Kdyby řekla, že pro mě přijede, tak končím na místě. Pravda ale je, že mi to začíná být trapný. Štěpán skončil, i když nechtěl a já bych měl končit, i když nemusím? Pořád ještě hudrám, ale už radši ne moc nahlas. Pokračujeme tedy dál ve složení Milan Hosák, Tomáš Habel, Vojta Prchlík a já. Štěpána vyzvedává jeho Petra, která má nedaleko chatu.

Z Nordkapu nám toho už moc nechybí, ale pořád to není zadarmo. Po zbytek cesty se už tolik neděje, a tak celkem v klidu dorážíme na neoficiální podporu do Starých Křečan. Poprvé od Lesné tu potkáváme Alču Svačinkovou, ale málem ji nepoznávám, protože je v „civilu“ a má dokonce umyté vlasy. Fuj. Místo na spaní dostáváme s Vojtou Prchlíkem v zahradním domku. Teplo si tam prý uděláme sami a je tam sucho. Vojta před usnutím ještě nařizuje budík, myslím na 5 ráno. Já si ho nenařizuji, opět spoléhám na to, že mě probudí vstávající okolí. Ještě rozvěsit věci, kde to jen jde a rychle do spacáku. Zase okamžitě usínám. Na zítřek máme jasný cíl – CP1 v Jizerkách u Raspenavy.

 

Garmin:

vzdálenost 93,66 km, čas 15:59:33, čas pohybu 10:34:17, průměrná rychlost 5,9 km/h, průměrná rychlost pohybu 8,9 km/h, 1712 výškových metrů.

 

Den 4

            Vojtovi budík zvoní skutečně brzo, ale zamačkává ho a spí dál ještě hodinu. Někdy po 6:00 se oba balíme a jdeme snídat. Milan s Tomášem už jsou těsně před odjezdem a i Alča už míří ke kolu. Já snídám pomalu a v klidu odjíždím. Do toho mi chodí zprávy od Dana a Štěpána, jestli se taky hodlám zvednout a odjet. Mířím na Krásný Buk a míjím Krásnou Lípu. Po Krásné Lípě objíždím Velký rybník. Začínám se pomalu blížit k Lužickým horám. Někde v těchto místech se opět potkávám s Milanem, Tomášem, Vojtou a Alčou.

Dál pokračujeme spolu a přijíždíme na chatu na Luži. Před ní se opět horší počasí. Potkáváme také Mílaře, který tlačí kolo a tváří se, že mu opravdu není dobře. Dozvídáme se, že má střevní problémy a nejspíš bude muset vzdát. Potkáváme ho pak i přímo na chatě na Luži, kde si chce vzít pokoj. Bohužel si nepamatuji jméno a nevím, jak to s ním dopadlo. My na chatě opět dáváme něco teplého k jídlu, nějaké pití a v dešti pokračujeme dál. Přes Dolní Světlou a Petrovice se dostáváme před Hrádek nad Nisou. Poslední část cesty před Hrádkem vede po krásném singlu, tak si to užíváme. V Hrádku míříme s Milanem v čele na jisto do cukrárny na náměstí. Protože je konečně hezky, sedíme venku. Vojta si odskakuje s kolem do servisu. Všichni si dáváme něco sladkého a kávu. Potom vyrážíme dál. Dle GPS nám do CP1 zbývá asi 26km.

Říkáme si, že to dáme celkem v klidu, že už to není tak daleko. Pořád mám ale v hlavě větu, kterou jsem si přečetl v reportu z trati: „Máte pocit, že už jste na CP, ale pořád je to ještě dost práce“. Znovu trochu předběhnu a řeknu, že nakonec nám těch 26 km trvalo 3,5 hodiny…

          

První část nad Hrádkem vede po docela slušné cestě a opět vidíme mnoho větrných elektráren. 

Pak se přidávají i louky. Přichází také na Míle nezvykle dlouhý úsek po asfaltu. V táhlém výjezdu mi zbytek ujíždí, ale zase se potkáváme na křižovatce u Albrechtic u Frýdlantu.

Tam začíná opět dlouhý kopec a pomalu se blížíme k závěru a čekáme, co si na nás trasér připravil. A brzy poznáváme, že se opravdu vyřádil. Poslední 3 kilometry nám trvají dlouho a moc se na nich neprojedeme.

Výjimkou jsou závěrečné stovky metrů, kdy si užíváme pěkný svižný sjezd. Už chci být na CP, tak se trochu vyhecuji a jedu celkem rychle. Přichází závěrečná zatáčka, výjezd z lesa a jsme na CP. Konečně. Po 470 km. Mám z toho radost a cítím velkou úlevu, protože druhý a třetí den jsem si tím skutečně nebyl jistý. CP1 důvěrně znám, loni jsem tam dělal dobrovolníka.

Jsem také rád, že potkávám známé tváře – vedoucí CP Vlastu, letos dobrovolníka Dušana a Milanovu ženu Gábi. Jsou to milá setkání. Plus tam na nás čeká i den předtím odstoupivší Štěpán. Okamžitě se o nás začínají starat – dostáváme výbornou rajskou s těstovinami a hlavně, tedy alespoň pro mě, zlatý hřeb v podobě sekané z Globusu a švestkového Bernarda. To není reklama na sponzory závodu, na tyto dvě věci jsem si dokázal loni vypěstovat až nezdravou závislost (manželka potvrzuje). Po nasycení hladu a žízně si vybíráme s Vojtou stan a jdeme se do přilehlého rybníka umýt, ať jsme aspoň trochu lidi. Pak si ještě sedáme s dobrovolníky pod stan a nějakou dobu povídáme. Kolem desáté si říkám, že je čas jít spát. Opět budík nedávám, protože ráno bude určitě hluku na probuzení dost. Paradoxně na CP se mi spí nejhůř za celý závod. Jednak je stan z mírného kopce a taky přijíždí hodně dalších závodníků, a tak je na CP dost provoz. Těsně před půlnocí nakonec usínám.

 

 

Garmin:

vzdálenost 79,37 km, čas 11:48:12, čas pohybu 8:34:43, průměrná rychlost 6,7 km/h, průměrná rychlost pohybu 9,3 km/h, 1641 výškových metrů.

Pokračování příště..!

Porovnání produktů zavřít

Zboží bylo přidáno do porovnání produktů.

Poradíme vám
s výběrem

220 920 820(všední dny 08:30 - 16:30)

info@hanibal.cz