Měna
Česká koruna CZK
Euro EUR
Poradíme vám s výběrem
+420 220 920 820(všední dny 08:30 - 16:30)

Nezapomněli jste na něco?

Nákupní košík

Zavřít

V košíku nemáte žádné zboží.

Jak mě Cirila protáhla skrz Hard Dog Race...

Novinky

26. leden 2021

Jak mě Cirila protáhla skrz Hard Dog Race...

Jak vypadá drsný závod pro šest nohou? Přečtěte si článek od naší Báry, která se rozhodla pro nevšední zážitek se svou čtyřnohou parťačkou!

Jsem tak trochu méně odolný typ outdoorového nadšence, což ale v žádném případě nesnižuje moje nadšení a lásku k přírodě. V zimě mně je ve městě zima v péřovce určené do - 20°C a své tělo sotva smočím v moři i v létě. Vyhledávám pohodlné výlety se psy tam, kde se nebudu muset lopotit blátem, a kde na cestě potkáme alespoň jednu hospodu na osvěžení sebe i psů. 

Nápad zúčatnit se závodu HardDog Race se tedy nezrodil v mé pohodlné hlavě, ale v hlavě mojí mámy, která je absolutně pro každou špatnost a se svými psi závodí v záchranařině a všelijakých možných šílených disciplínách, u kterých není šance čistého oblečení na konci akce.  Neříkám, že si nedovedu představit bláto na kalhotách, ale bláto v běžeckých botách a na mých slunečních brýlích Ray Ban je pro mě velice diskomfortní představa. 

Pro toho kdo neví, co to Hard Dog race je, jedná se o variaci na Spartan Race zkříženou s canicrossem. Je to tedy závod pro tebe a tvého psího parťáka, který se nebojí ničeho - plavání, skákání, přeskakování, tahání, podlézání, nadlézání a hlavně běhu. Protože jisto jistě nejsem ostřílený běžec, volím variantu “BASE”, která se skládá z 6 km běhu a 16 překážek.

FÁZE 1 - TRÉNINK

Již jsem zmínila, že nejsem běžecký typ? V průběhu let se moje astma stalo výmluvou pro to, že neběhám. Ve skutečnosti ale běh nemám ráda (což je slabé slovo). Mým největším kámošem jsou činky a různé pomůcky pro funkční trénink, který prostě miluju. Pro trénink na tento závod jsem tedy zvolila cestu nejmenšího odporu, a to intenzivní rychlou chůzi do prudkých kopců v náročnějším terénu. V druhé půlce léta - rozuměj tedy dva až tři týdny před závodem - jsem začala chodit delší trasy v lesním terénu v okolí Brna. No… pokud jsem se na trasu dostala 3 x za týden a ušla 8 - 11 km do kopců se psem v postroji na sedáku, tak jsem byla ráda. 

Týden před samotným závodem mě velmi potěšil fakt, že moje mamča zkusila “uběhnout” jeden kilometr do kopce a prý u toho málem chcípla. Tak přece na tom třeba nebudu tak špatně.

Pár dní před závodem si začínám uvědomovat, že hodiny strávené v posilovně mi možná budou co k čemu na překážkách či trestném dřepování, ale v běhu mi rozhodně nepomůžou. Začínám si tedy uvědomovat, že byla asi chyba nezkusit ani jeden běh se psem v zápřahu. No a v této fázi si také uvědomím, že zkoušet to by bylo šíleně demotivující, a tak to ani neudělám, protože bych už na prvním kilometru přece mohla dopadnout jako mamča! Sílu na překážky mám natrénovanou z gymu, ale nějak jsem zapomněla, že Cirila by měla taky asi něco trénovat. Den před závodem jsem ji teda aspoň vytáhla na “áčko” v psím výběhu v brněnském Julcu. No, jak tohle může dopadnout je ve hvězdách.

FÁZE 2 - PŘEDZÁVODNÍ OKAMŽIKY

 

Dne 5. 9. 2020 tedy s mamčou, stafbulem Cirilou a ohařem Tilinou vyrážíme v brzkých ranních hodinách na místo konání závodu - do Opatova u Svitav.  Můj trošku “pohodlnější” pes Loki zůstává doma v posteli, kde je mu pohodlně, zaručeně se neušpiní a nebude muset smočit své tlapky blátem (což fakt nesnáší, stejně jako já). Startujeme ve 12:30, takže je čas na všechno. Základní věcí je zavodnit psy, aby nám na závodě nelekli. Po cestě tedy drolíme piškoty do misek s vodou, aby to ty dvě vypily bez řečí a s chutí. 

Já mám jako zkušená fitneska jídlo před závodem zmáknuté, ale s hrůzou zjišťuji, že mamča ráno ani nesnídala, a teď do sebe cpe nějakou hroznou a navíc ještě nutričně nevyváženou tyčinku. Katastrofa. Snad mi na tom závodě nepadne za vlast. 

Na místě zjišťujeme, že je asi tak 30 stupňů. Podmínky na koupel mého těla ve vodě či blátě tedy ideální, na běh pro psy už méně. Děkuju tedy vesmíru, že jsem si maximálně nastudovala pravidla pro zavodnění psa, a že se to povedlo. Jde se tedy k registraci a dále do areálu, kde závod probíhá. Motokrosová dráha vypadá naprosto parádně. Místa, kde se po kolena boříš v blátě, se střídají s monstrózně prudkými kopci, kde Ti nezbývá nic jiného, než jít na všechny čtyři. Mezi tím problýskne nějaká šíleně vtipná překážka, a pak šup do lesního terénu, kde už nevidím, co na nás organizátoři nachystali.

Mžikem uběhne chvilka do startu a jde se na to. V předstartovní zóně se to hemží všemi různými plemeny psů - od čivav a yorkšírků přes všechna možná střední plemena až po dogu. Běží slepci, běží děti, běží všichni. Všichni psi jsou tak natěšení, že přes štěkot a vytí není slyšet vlastního slova. Ve startovním poli uzavírám dohodu s mámou, že se na ni nebudu ohlížet a poběžím svoje tempo. Prý kdybych se náhodou ohlídla, mohla bych pocítit určitou lítost nad tím, jak se tam bude pachtit a měla bych tendenci jí pomáhat. 

FÁZE 3 - ZÁVOD

Na startovní čáře ještě dostanu poznámku od startérů,  že jsem teda fakt dámička, když si to celé poběžím v Ray Banech. Vždyť jsou dioptrický! A už se běží. Cirila to bere opravdu vážně a chce předběhnou každého, koho vidí v dáli před sebou, já z toho už takovou radost nemám. Po počátečním průběhu (či lépe řečeno průplazu) motokrosovou tratí, prvními vodními příkopy, různými áčky a kopečky nahoru a dolů blátem mi už čvachtá v teniskách tak, že bych z nich ten litr vody vyždímala. Kupodivu to nějak nevnímám a Cirila táhne dál. Táhne jak šílená, všechny předbíháme. Předbíháme už třetí start před námi. S údivem zjišťuji, že v lesní části závodu všichni jdou a neběží. Nohy mi zatím hezky fungují, tak si na pohodičku běžím - po astmatu zatím ani stopa. Mamču naposledy zahlídnu koutkem oka na stometrovém nošení 20 kg pytle s granulemi, ale neotáčím se a běžím dále.

Překážka, kde hodně lidí dřepuje, je přenášení dvou desetilitrových kanystrů s vodou na dřevěné tyči na zádech, což imituje velkou činku. To by ještě šlo. Bohužel je to ve spletitém nízkém podrostu stromů, přes který je vytyčená trať překřížená páskami, které musíš podlézat, či nadlézat. Úkolem je tedy zvládnou tyč se dvěma kanystry na zádech, a ještě psa na postroji a gumovém vodítku v bludišti stromků na zhruba 40 metrech trasy. Co je ale tohle pro mě za překážku, když dřepuju na čince 65 kilogramů? Všichni přede mnou mě zdržují a zpomalují - odkládám tyč, míjím dřepující skupinu a svištíme s Cirilou dále. Zatím mě nikdo nepředběhl, ale já s radostí konstatuji, že předbíhám neustále. A to jen díky Cirile, která táhne jako zběsilá.

Na občerstvovačce se napijeme a všichni nám uhýbají protože jdou, jsem jediná kdo běží. Jaký krásný to pocit, zadýchaná ani nejsem a nohy poslouchají na 100 %. 

Vybíhám z lesa na louku, kde překonávám “prolezení boudou” a “kraba”. V dálce už je vidět motokrosová trať a do konce trasy podle hodinek zbývá 1,5 km, běžím 35 minut. Ovšem ty nejzajímavější překážky jsou teprve v této poslední části trasy. Přeplavání zhruba 12 metrového příkopu bahnité vody - a to rovnou 2x! Ciri za mnou bez zaváhání skáče do bahnité vody a plave! Ano, nikdy v životě ve vodě nebyla, neplavala a já ji původně chtěla nést - ale ta moje pipinka plave jako ostřílený profík, rychleji než já. Dobře, trochu cáká a já mám bláto v puse, ale kdo by si stěžoval - černý uhlí si vezmu po závodě. Stejně bych ji nést nemohla, nedosáhnu nohama na dno příkopu. Vydrápeme se z vody a probijeme se spolu zavěšenými pneumatikami, zavřu ji v kotci a kotec přelezu přes žebřík dva metry nad ní (tady mi ty nohy už fakt připadají těžké), obří nafukovací polštář přeletíme jak nic a jako poslední podlezeme pneumatiky v extra bahníčku. Mám štěstí, že se řadím mezi drobné závodníky, tak o bláto ani neotřu břicho a vyváznu jen se zablácenými koleny a dlaněmi. No a je to tady, dobíháme s Cirilou do cíle. Ray Bany přežily, Cirila by běžela ještě dále a já jsem bez jakéhokoliv zranění a potřeby inhalátoru.

V cíli vládne skvělá atmosféra a dokonce hlásí můj čas, který je neuvěřitelně dobrý (50:23). Ani to nestíháme s Cirilou vstřebat a fotíme se u desky s logem závodu, napájíme se vodou a čekáme na mamču. Mamča dobíhá v čase 1: 03: 35, když už jsme s Ciri obě vysprchované v ledové vodě, která teče z hadic u hasičského auta (au au au). Ale jsme čisté a spokojené.

Nebudu lhát, jsem na Cirilu nesmírně pyšná. Dotáhla nás obě na 114 místo z celkových 595 žen. Jak by jsme dopadly, kdybych já pořádně trénovala a Cirilu nebrzdila? To se třeba dozvíme příště!

- Bára

Porovnání produktů zavřít

Zboží bylo přidáno do porovnání produktů.

Poradíme vám
s výběrem

220 920 820(všední dny 08:30 - 16:30)

info@hanibal.cz