Jak mě Cirila protáhla skrz Hard Dog Race...

Jsem tak trochu méně odolný typ outdoorového nadšence, což ale v žádném případě nesnižuje moje nadšení a lásku k přírodě. V zimě mně je ve městě zima v péřovce určené do - 20°C a své tělo sotva smočím v moři i v létě. Vyhledávám pohodlné výlety se psy tam, kde se nebudu muset lopotit blátem, a kde na cestě potkáme alespoň jednu hospodu na osvěžení sebe i psů. 

Nápad zúčatnit se závodu HardDog Race se tedy nezrodil v mé pohodlné hlavě, ale v hlavě mojí mámy, která je absolutně pro každou špatnost a se svými psi závodí v záchranařině a všelijakých možných šílených disciplínách, u kterých není šance čistého oblečení na konci akce.  Neříkám, že si nedovedu představit bláto na kalhotách, ale bláto v běžeckých botách a na mých slunečních brýlích Ray Ban je pro mě velice diskomfortní představa. 

Pro toho kdo neví, co to Hard Dog race je, jedná se o variaci na Spartan Race zkříženou s canicrossem. Je to tedy závod pro tebe a tvého psího parťáka, který se nebojí ničeho - plavání, skákání, přeskakování, tahání, podlézání, nadlézání a hlavně běhu. Protože jisto jistě nejsem ostřílený běžec, volím variantu “BASE”, která se skládá z 6 km běhu a 16 překážek.

FÁZE 1 - TRÉNINK

Již jsem zmínila, že nejsem běžecký typ? V průběhu let se moje astma stalo výmluvou pro to, že neběhám. Ve skutečnosti ale běh nemám ráda (což je slabé slovo). Mým největším kámošem jsou činky a různé pomůcky pro funkční trénink, který prostě miluju. Pro trénink na tento závod jsem tedy zvolila cestu nejmenšího odporu, a to intenzivní rychlou chůzi do prudkých kopců v náročnějším terénu. V druhé půlce léta - rozuměj tedy dva až tři týdny před závodem - jsem začala chodit delší trasy v lesním terénu v okolí Brna. No… pokud jsem se na trasu dostala 3 x za týden a ušla 8 - 11 km do kopců se psem v postroji na sedáku, tak jsem byla ráda. 

Týden před samotným závodem mě velmi potěšil fakt, že moje mamča zkusila “uběhnout” jeden kilometr do kopce a prý u toho málem chcípla. Tak přece na tom třeba nebudu tak špatně.

Pár dní před závodem si začínám uvědomovat, že hodiny strávené v posilovně mi možná budou co k čemu na překážkách či trestném dřepování, ale v běhu mi rozhodně nepomůžou. Začínám si tedy uvědomovat, že byla asi chyba nezkusit ani jeden běh se psem v zápřahu. No a v této fázi si také uvědomím, že zkoušet to by bylo šíleně demotivující, a tak to ani neudělám, protože bych už na prvním kilometru přece mohla dopadnout jako mamča! Sílu na překážky mám natrénovanou z gymu, ale nějak jsem zapomněla, že Cirila by měla taky asi něco trénovat. Den před závodem jsem ji teda aspoň vytáhla na “áčko” v psím výběhu v brněnském Julcu. No, jak tohle může dopadnout je ve hvězdách.

FÁZE 2 - PŘEDZÁVODNÍ OKAMŽIKY

Dne 5. 9. 2020 tedy s mamčou, stafbulem Cirilou a ohařem Tilinou vyrážíme v brzkých ranních hodinách na místo konání závodu - do Opatova u Svitav.  Můj trošku “pohodlnější” pes Loki zůstává doma v posteli, kde je mu pohodlně, zaručeně se neušpiní a nebude muset smočit své tlapky blátem (což fakt nesnáší, stejně jako já). Startujeme ve 12:30, takže je čas na všechno. Základní věcí je zavodnit psy, aby nám na závodě nelekli. Po cestě tedy drolíme piškoty do misek s vodou, aby to ty dvě vypily bez řečí a s chutí. 

Já mám jako zkušená fitneska jídlo před závodem zmáknuté, ale s hrůzou zjišťuji, že mamča ráno ani nesnídala, a teď do sebe cpe nějakou hroznou a navíc ještě nutričně nevyváženou tyčinku. Katastrofa. Snad mi na tom závodě nepadne za vlast. 

Na místě zjišťujeme, že je asi tak 30 stupňů. Podmínky na koupel mého těla ve vodě či blátě tedy ideální, na běh pro psy už méně. Děkuju tedy vesmíru, že jsem si maximálně nastudovala pravidla pro zavodnění psa, a že se to povedlo. Jde se tedy k registraci a dále do areálu, kde závod probíhá. Motokrosová dráha vypadá naprosto parádně. Místa, kde se po kolena boříš v blátě, se střídají s monstrózně prudkými kopci, kde Ti nezbývá nic jiného, než jít na všechny čtyři. Mezi tím problýskne nějaká šíleně vtipná překážka, a pak šup do lesního terénu, kde už nevidím, co na nás organizátoři nachystali.

Mžikem uběhne chvilka do startu a jde se na to. V předstartovní zóně se to hemží všemi různými plemeny psů - od čivav a yorkšírků přes všechna možná střední plemena až po dogu. Běží slepci, běží děti, běží všichni. Všichni psi jsou tak natěšení, že přes štěkot a vytí není slyšet vlastního slova. Ve startovním poli uzavírám dohodu s mámou, že se na ni nebudu ohlížet a poběžím svoje tempo. Prý kdybych se náhodou ohlídla, mohla bych pocítit určitou lítost nad tím, jak se tam bude pachtit a měla bych tendenci jí pomáhat. 

FÁZE 3 - ZÁVOD

Na startovní čáře ještě dostanu poznámku od startérů,  že jsem teda fakt dámička, když si to celé poběžím v Ray Banech. Vždyť jsou dioptrický! A už se běží. Cirila to bere opravdu vážně a chce předběhnou každého, koho vidí v dáli před sebou, já z toho už takovou radost nemám. Po počátečním průběhu (či lépe řečeno průplazu) motokrosovou tratí, prvními vodními příkopy, různými áčky a kopečky nahoru a dolů blátem mi už čvachtá v teniskách tak, že bych z nich ten litr vody vyždímala. Kupodivu to nějak nevnímám a Cirila táhne dál. Táhne jak šílená, všechny předbíháme. Předbíháme už třetí start před námi. S údivem zjišťuji, že v lesní části závodu všichni jdou a neběží. Nohy mi zatím hezky fungují, tak si na pohodičku běžím - po astmatu zatím ani stopa. Mamču naposledy zahlídnu koutkem oka na stometrovém nošení 20 kg pytle s granulemi, ale neotáčím se a běžím dále.