DOBRÁ LAJNA: Danny Menšík a Dirndl Highline

Je teprve půlka února a ve většině Evropy už jako by vládlo jaro. Akorát mi ve škole začal letní semestr. Vrátil jsem se z prázdnin v Tatrách do lavice, ale předpověď na celý další týden je naprosto slunečná. Nedá se nic dělat, musí se někam vyrazit. Volám si s Lukym Černým, že musíme jet napnout nějakou zimní highlajnu.

V sobotu odpoledne vyrážíme a večer už zdravíme Gulu na parkáči v Ramsau. Ráno se probouzíme do krásného dne, přesně, jak předpovídali. Při pohledu na okolní svahy jsem rád, že nejdeme tahat lajnu, ke které by vedla nějaká náročnější skialpová trasa, protože všude jsou z tepla vysypaný žlaby a dokonce i pár základovek.

Před lanovkou se balíme do batohů a není to hezký pohled. I když máme superlight set up na lajnu, na lezení pět presek, tři frendy a pár smyček, tak máme batohy narvané k prasknutí a ještě víc je toho navěšeného na nich. Na lajnu potřebujeme dva dny a plánujeme si udělat nahoře na ledovci romantiku v záhrabu. Takže k těm krámům na lezení a lajny ještě bereme spaní. Jo a vlastně ještě skialpovou výbavu, protože jsem chtěl mít jistotu, že se nám půjde po ledovci dobře a dolů se dá slyžovat. Na stanici lanovky vzbuzujeme mezi lidmi samozřejmě spoustu pozornosti.

Z jejich zvídavých pohledů a nechápavých výrazů čtu zaklíčovanou otázku:

Proboha proč?

Jen co jsme na ledovci, vyrážíme pod nástup, s úlevou zakopáváme věci, které s sebou na lajnu nepotřebujeme. Běžně se tenhle krásnej hřebínek Dirndlu chodí v létě cestou Westgrat a je to určitě doporučení hodná lehká a zajištěná hřebenovka za 4+ tak na 3 hodinky. Díky vysněženým žlábkům v severní stěně si trochu napřimujeme a urychlujeme cestu nahoru a asi za dvě hoďky si už užíváme sluníčko na Hohes Dirndl, první ze dvou vrcholů. Teď ještě musíme najít kotvící nýty, co tu jsou od Rakušáků, a vylézt na druhou stranu na Niederes Dirndl s reepkou na přetažení lajny na zadku.

Vše jde hladce, Luky s Koudym zůstávají u prvního kotvení a my s Gulou jdeme na druhou stranu. Hodně si pochvalujeme lezení hřebínku, páč i jako zimní výlet to stojí za to. Obě strany máme spojené reepkou, nýty jsme našli na obou stranách, takže lajna je natažená “ein zwei drei”. Luky s Koudym na to “ein zwei drei” mají asi jiný názor, páč jejich strana kotvení je ve stínu a na malé polici tam trochu mrznou, kdežto mě na druhé straně hřeje sluníčko. Akorát když máme hotovo, slunko začíná pomalu zapadat. Jedeme dolů.

A ještě abych nezapomněl, tak na pozadí celého našeho příběhu se odehrává ještě další zápletka. A to, že se za náma se zpožděním ještě vydává náš parťák Mišo Pírek. V době, kdy mi natahujeme lajnu on už je na ledovci a bystří chatu. Jelikož nemohl dorazit dřív a též se nemá jak dostat sám za náma nahoru, tak čeká na chatě. Pak volá Lukymu, že tam je dost levný úbytko (13e), pivo, měkká postel, teplo, Wurst mit Kohl a všechny ty děsně lákavý věci, které posléze ústí ve vzpouru jak na Bounty. Během slaňování jsem přehlasován a místo romantiky v záhrabu jdeme na chatu.

Seethalerhütte je od nového roku úplně nová chata a je postavená hned vedle té staré, která je teď až po střechu zafoukaná sněhem. Dostala dost moderní kabát, ale i tak je pěkná, hlavně díky kompletně dřevěnému interiéru. Trochu jsme se skamarádili s chatařem, který hned kluky pozval na pivo. Dokonce znal naše rakouské slackline kámoše (Reinhard Kleindl a Igor Scotland), kteří tu lajnu udělali.

Singing Rock Penta, Direct Alpine Guide, Tilak Ketil,  Tilak Attack Active,  Direct Alpine Alpha,  kalhoty Tilak Crux, Direct Alpine Cascade Light,  Direct Alpine Midi,  Black Diamond Zone,  Petzl Dual Connect Adjust

Druhý den ráno znovu lezeme na hřeben Dirndlu, tentokrát s nádherným pocitem toho, že nás nahoře čeká naše krásná natažená lajna a ta velká hřejivá koule. Gula jel včera večer dolu domů, a tak jsme zase čtyři. Mišo, který zimní lezení moc nezná je z hřebínku unešenej. Všechno si pochvaluje, na nic nenadává. Kluci pak přejíždí na kladečce lajnu na stranu Niederes Dirndl, kde je ideální basecamp plac na prosluněném vršku. No a na mě, jako obvykle, je jít na lajnu jako první a “ozkoušet” ji.

Od podzimu jsem na lajně mockrát nebyl, protože se mi chtělo víc lyžovat a lízt. Jako vždycky na lajně v horách jsem trochu nervózní, říkám si, jestli to ještě umím. Sedím bosky na tom špagátu, koukám pod sebe na tu šluchtu a zas si říkám, jak je tohle možný. Dělal jsem to už tisíckrát, ale nikdy mě to nepřestane udivovat.

S bušením v hrudi se pozicíruju do chonga (technika slackline zvedu od Chongo Chucka). Z hluboka dýchám a koutky cukají mi od úsměvu. Vstávám a tělo dostává svoji sladkou dávku vzrušení… bang! Rovnou do žíly. A pak bum – jeden krok, bum – druhý krok. To je mrda! Po prvních pár krocích se raduju, že jsem to ještě nezapomněl. S úsměvem malého árijce z obalu na kinder čokoládě docházím až na druhý konec na onsight, kde už na mě čekají kluci.

První přechod je vždycky nejintenzivnější. Po mně jde na lajnu Luky. Po pár nadávkách a pokusech ji taky posílá a Mišo taky. V tuhle chvíli už nikdo nepochybuje, že to za tu dřinu stálo. No a teď ale nastává něco, co lajny hodně odlišuje od lezení. I když už jsem tu lajnu přešel, mám ji hotovou, tak na ni jdu znova a znova. S každým přechodem jí mám víc pod kontrolou, nevnímám svoji chůzi, ale hraju se svojí hlavou. Kouknu pod nohy a ona křičí: „Koukej koukat před sebe!“ Otočím se do krajiny a ona křičí: „Vrať se!“ Spadnu do odsedky a ona na mě, že jsem vůl. No zkrátka radost!

Bizarnost téhle zábavy je nepopiratelná a já jsem si jí vědom. Nicméně z nějakého těžko popsatelného důvodu, pudu, mě takové lajny přitahují víc a víc. Lajny, které nejen že oplývají nádhernými výhledy, ale i svojí nedostupností, která prověřuje moji touhu k ní dospět. A když projdu, tak mne patřičně odmění.

Danny Menšík
FOTO: Jan Zahula, Michal Pírek, Lukáš Černý