CZK
Kyrgyzstán – Trek k ledovci Inylček
Po prvním treku následoval rest day, který jsme si užili především gurmánsky. Dlouhé snídání s vajíčky a čerstvým ovocem a spousta barevné zeleniny během dne. Prostě čerpání důležitých vitamínů, o které jsme se zase plánovali pár dní ochuzovat.
Úkolem bylo také domluvit odjezd, protože další destinací nebylo úplně turisticky navštěvované místo. Naším kontaktem, se kterým už jsme se domlouvali přes mail, byl Sergej. Záhadná postava, se kterou jsme se nakonec nikdy nesetkali, ale jeho jméno působilo magicky.
„Chcete guida? Sergej to zařídí. Vrtulník, skákání padákem… Nic není problém.“
Všichni ho znali, ale nikdy neviděli. Shodli jsme se, že to je místní boss, takový malý kyrgyzstánský bůh.
Původně jsme ho hledali v Yurt campu, místě, které slouží i jako cestovní kancelář, a vyřizovali nám tu permit k Inylčeku. Ale Sergej nebyl. A nebyl ani nikdo jiný, kdo by se s námi byl schopný bavit. Později večer se koná výprava č. 2 v menším složení, ale s větším úspěchem. Sergeje sice stále nikdo nepotkal, ale na čase a místě odvozu se domlouváme s jeho kolegou Gustavem, kterému Ondra až do konce zájezdu říká z námi nepochopitelného důvodu Rustan.
19. 7. 2018 – 9. den, 1. den treku
Je třeba stihnout brzký autobus, a proto nám budík zvoní už v půl sedmé. Část našich věcí si zase necháváme v Duet hostelu a vyrážíme k hlavnímu bazaaru, kde se nachází malé autobusové nádraží. Potkáváme zde dva Čechy s tričkem konkurenční firmy a nasedáme do maršrutky č. 331 směr Jyrgalan. Ještěže jsme přišli tak brzy. Bus se rychle zaplňuje a my platíme za osobu a zavazadlo 130 somů. Cestou řidič nabírá další cestující, a tak naše batohy z uličky míří na naše klíny. Cesta trvá dvě hodiny, během nichž auto nadskakuje a my se hlavami boucháme o strop. Nohy nám pomalu odumírají pod tíhou naložených batohů, a tak se snažíme rozptýlit hrou slovního fotbalu.
Po příjezdu do vesnice, kde se koupou nahé děti v řece, začínáme stoupat. Dnes ale jen nějakých 700 metrů. Cesta vyježděná od koní vede loukami a několikrát se na ní mineme s párem Němců. Obědem trávíme dlouhou chvíli, jsme zase příliš rychlí. Zaplétám Kačce copánky s kvítím, a dokonce na chvilku i usínáme. Nemá smysl pospíchat a chodit dál, než je původně naplánováno. Ztratili bychom zdroj vody.
Jdeme tedy ještě tak hodinu údolím, ve kterém potkáváme několik hospodářství s jurtami a stády dobytka po okolí. Tábor stavíme mezi dvěma takovými. Je krásně a já si užívám pocitu blaha, které se rozlévá po mém těle. Slunce, výhled na kopce a řeku a totální pohoda. Koupeme se v řece, hrajeme karty a společnost nám dělá samotářský kůň.
Největší legrace přichází večer, když před soumrakem nahánějí místní děti s babuškou stádo ovcí z pastvy. Přes náš tábor. Zastavují se před našimi stany, skupinově bečí a nakonec to berou okolo. Klukovi, který je naháněl na koni, mohlo být tak sedm.
20. 7. 2018 – 10. den, 2. den treku
Během snídaně máme malé pozdvižení, když vidíme z dálky uhánějící dva koně, kteří se ženou naším směrem. Jeden má u ohlávky přetržený provaz, takže pravděpodobně to není schválený úprk. Skáčou po sobě a cvakají zuby přímo před našimi stany. Několikrát přeběhnou přes naše tábořiště a pak se jeden dává na útěk a druhý míří k domovu. Po chvíli se objevuje pán domu v teplácích a tradiční bílé čepce a vydává se s dcerou na lov koně.
Slunce a déšť a znova dokola
My pokračujeme ve stoupání a svítící slunce rozpaluje mé končetiny. Skóre ze včerejšího slunečného dne – spálená stehna, předloktí a paže. Krajina je zde hodně kopečkovitá a zelená. Cestou do sedla nás doprovází pastevec na koni, který nám nabízí svezení. Posunkuje, že cesta je ještě dlouho nahoru.
Dnešní stoupání je hodně pozvolné. Několikrát překračujeme řeku v botách, ale jednou nás čeká hlubší brodění. Jsme kousek od místa, kde chceme spát. Před námi šedo, za námi azuro. Ochlazuje se a začíná pršet. Zouváme se a většinou zdoláváme řeku bosí. A právě v tuto chvíli začínají padat kroupy, které buší do mé holé kůže. Voda v řece je tak ledová, že mi připadá, jako by mi do nohou bodaly tisíce nožů a ostré kameny pod chodidly pocitu komfortu také moc nepřidávají. Nalézáme vhodné místo na spaní a za malé chvilky bez deště stavíme stany. Ihned zalézáme a zahříváme se ve spacácích, protože znovu začíná pršet.
21. 7. 2018 – 11. den, 3. den treku
Náčelník Ondra svolává briefing: „Dnes to bude trochu monotónní. Půl cesty nahoru a půl dolů.“
Cesta vzhůru vede zeleným údolím po kamenech a několikrát jsme nuceni překročit řeku. Ale žádné hluboké brodění. Jdeme mokřady, občas ztrácíme stezku a pak ji zase nalézáme. Na nebi se honí mraky a občas výstražně poprchává. Na místo spaní docházíme kolem třetí odpoledne, stejně jako předchozí dny. Nachází se na suchém plácku v podmáčeném okolí a nedaleko jsou jurty. Dobrého počasí využíváme ke koupání a praní. Když se vracíme od řeky, vidíme, že se u našich stanů motají místní kluci s koni a oslem. Pár jich vozí Matěje na koni kolem našeho tábořiště a jednoho moc zajímají naše hůlky. Každému je posouvá a zase vysouvá. Já si na svoje dávám sušit ponožky a doufám, že ho tím odradím ve štelování. Žádám kluky také o svezení a tím můžu odškrtnout další položku na „to do listu“.
Hrajeme karty, když k nám přichází čtveřice Slováků. Mají však větší plány, a tak pokračují dál v cestě. Jako další návštěvníci k nám míří místní děvčata kolem osmi let. Poté, co si nás prohlédnou, se nám snaží něco říct. Když tápeme, tak křičí a hodně gestikulují. Po nějaké době nám dochází, že se z nás snaží vytáhnout sladkosti. Sorry holky, sami máme málo a cesta je ještě daleká. Holky si ale stihly zavolat na pomoc starší bratry, kteří teď přijíždějí na koních a volají na nás: „Hello turists, hello!“. Jezdí kolem nás v těsné blízkosti a celá situace začíná být nepříjemná. Zalézáme tedy do stanů a čekáme, až je to omrzí. V noci se chystáme pozorovat hvězdy. Máme nařízený budík, ale ještě před jeho zvoněním mě budí déšť a prudký vítr. Hvězdy budou muset počkat.
22. 7. 2018 – 12. den, 4. den treku
Ráno se budíme nezvykle ve sluncem zalitém stanu. Jsme rádi, že nás nikde nečekají místní děti a můžeme v klidu vyrazit. Dnešní program se od včerejšího monotónního bude lišit jen tím, že nahoru a dolů se půjde dvakrát.
Krajina nás začíná lehce nudit, je stále stejná. Travnaté kopce, nikde žádný strom ani skála, ubývající počet stád a lidí. Jde se nám těžce, nohy se nám pletou. Odměnou jsou nám ale dnešní výhledy.
V prvním sedle, kde svačíme, vidíme rýsující se zasněžené vrcholky vzdálených šestitisícovek.
Při sestupu ztrácíme cestu a jdeme stylem přímo. Každý volíme svou cestu a prudce klesáme. Sestup je úmorný, ale následující výstup ještě víc. Musíme několikrát zastavovat. Nejde ani o fyzickou vyčerpanost, ale spíše o trudomyslnost, která se vkrádá do našich myslí. Poslední výškové metry si s Kačkou zpíváme Na Okoř je cesta a střídáme se ve slovech, abychom to udýchaly. Překonáváme mokřady a konečně to máme před sebou jako na dlani. Hory se jasně rýsují na obzoru v přímém odpoledním slunci a my se tak můžeme dosyta kochat. Navíc se tu trochu změnila krajina.
Na pravé straně sedla se nachází skály, kterým jsme s Kačkou během našeho prozpěvování říkaly krčma a na které se teď chystáme na lehko vyjít. Je to krásné fotogenické místo a nabízí výhled na pás zasněžených vrcholků na obzoru. Trávíme tu hodně času a poté se dáváme na sestup mokřady. Není zde žádná viditelná cesta, ale zato se tu vyskytují mohutné trsy trav, jejichž zdolávání je utrpením pro naše kotníky. Jdeme podél řeky až narážíme na místo, které Ondra prohlašuje vhodným na spaní. Je tu vysoká tráva a nikde žádná stáda, která by ji spásala.
Všichni jsme dnes trochu otrávení neměnnou krajinou, a tak si alespoň dopřáváme tříchodovou večeři, po které je nám hned lépe. V noci mám znovu nařízený budík na hvězdy. Tentokrát ani neprší. Mně se ale doteď spalo tak dobře a nikam se mi vážně nechce. Doufám tedy v jiný večer a spím klidně až do rána.
23. 7. 2018 – 13. den, 5. den treku
Na dnešním briefingu se dozvídáme, že naplánovaná trasa půjde většinou po rovině, ale bude dlouhá. Podmáčený travnatý terén se mění. Jdeme podél řeky, často po kamenech a z kopců okolo tu a tam vykukují skály. Nakonec se před námi otevírá pohled na koryto řeky vinoucí se mezi skálami a za ním zasněžené hory. Je to krása.
Dnešní disciplínou je překračování řeky se skoky po kamenech. Anežka prohrává na celé čáře 0:2. Obě pohorky i s ponožkami mokré. Ondra je na tom o něco lépe 0:1. Ostatní vítězí. Touto cestou se dostáváme až k široké divoké řece, v jejíž blízkosti stojí vojenská základna dohlížející na hranici s Čínou a yurt camp, kde kluci za pár dolarů získávají chleba, sušenky a Coca-Colu. Jdeme trochu dál od osídlené oblasti a dáváme si nezvykle velkolepý oběd.
Bodláčí a nekonečné filtrování
Blíží se šedé mraky, ze kterých občas něco kape. Většinu dne ale máme výheň. Od našeho obědového místa nás čeká 10 kilometrů po rovině podél řeky, která má hustě šedou barvu. Kráčíme a před našimi kroky uskakují stovky kobylek. Říkám si, že nějaká jistě musí skončit uvnitř našich bot. A opravdu, každý má alespoň po jedné rozmáčklé. Cesta je dlouhá a jednotvárná, a tak si vzpomínáme na dětské písničky a říkanky.
Když hledáme místo na spaní, všude je tráva pokrytá bodláčím. Vybíráme tedy to, které se zdá nejčistější a bodláky ušlapáváme. Filtrujeme vodu, ale dnes to jde ultra zdlouhavě, a tak si dlouhý proces zpříjemňujeme poslechem Cimrmanů. Voda je hodně zakalená a plná písku. Dáme tak 4 litry a filtr je unavený. Po večeři zalézáme do stanu, protože venku je větrno a začíná pršet.
24. 7. 2018 – 14. den, 6. den treku
Toto ráno se zapíše do historie. Poprvé je tým B pomalejší než tým A. Na vině je dlouhé filtrování zapískované vody, na které jsme si dokonce museli půjčit i Kaččin filtr a proměnit náš tábor ve filtrovací stanici.
Cesta zpočátku pokračuje stejným údolím podél vody se zasněženými horami na obzoru. Já mám díky těmto výhledům mnohem lepší náladu. Snad za to může moje láska k zimním horám a sněhu. Ze suchých travin, které jsou rozděleny na brázdy, přecházíme do podmáčeného údolí. Občas nahoru, občas dolů, většinou ale po rovině. Čeká nás brod. První jde Matěj, kterému voda sahá do půli stehen a vidíme, jak musí s proudem bojovat. My s Kačkou jdeme poslední. Čelem proti proudu se mu snažíme koleny vzdorovat, ale já stejně cítím, jak mě posouvá. Mám strašný strach o foťak a jsem vážně vyklepaná. Kluci nám podávají ruce a pomáhají překonat poslední metry.
Za brodem obědváme a doufáme ve vysušení mokrých kalhot. Nebe ale tmavne a začíná foukat. Přidáváme vrstvu oblečení a dáváme se na výstup. Mokřady a občas nějaký kámen nás nutí vymýšlet skákací choreografii. Takto docházíme až k místu naší dnešní ložnice. Kéž by takhle vypadala pokaždé! Před námi sedlo a skály s vodopádem. Uprostřed kompozice tak osmnácti metrový kámen a stáčející se řeka na pravé straně. Sen.
Stavíme stany a filtrujeme. Honí se tu mraky a občas něco spadne. My s Kačkou a Ondrou jsme rozhodnutí vylézt na vrchol balvanu. Není to těžké, ale mám strach. Je tu několik děr a propastí, které je nutné přeskočit. Ondra mi pomáhá a já se za silného tlukotu srdce škrábu na vrchol. Větší legrace ale nastává, když se máme dostat dolů. Musíme přeskočit z jedné části skály na druhou, pod námi temno. Začíná prudce foukat. Tak, že se mi špatně dýchá a musím si dřepnout na bobek. Využíváme klidných chvilek a skáčeme. Jsem dole a z těla se mi vyplavuje adrenalin. Nemůžu se přestat usmívat.
V době večeře se nebe úplně zatahuje, začíná pršet a dost fouká. V kapucích přidržujeme kolem vařiče karimatku a pak jíme uvnitř. V noci čekám mráz, takže si oblékám i mikinu a filtr dávám k hlavě.
Další pokračování najdete tady!
